Nejlepší režie je ta, která vlastně není vidět

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Rozhovor s režisérem, dramaturgem a pedagogem Zbyňkem Brabcem o nové inscenaci Netopýra v Moravském divadle Olomouc a nejen o ní… Přiznám se, že jsem se na rozhovor s panem Zbyňkem Brabcem dost těšila. Setkali jsme se totiž kdysi před lety, když hostoval v olomoucké opeře a během té řady let, co jsme se neviděli, je s jeho jménem spojena úplně jiná profese: režisér. Na tuto změnu jsem byla opravdu hodně zvědavá. Jak se žije bývalému opernímu a operetnímu tenorovi jako režisérovi…

Moc by mě nejprve zajímalo, proč Zbyněk Brabec opustil jeviště a stal se z něho režisér?

Já jsem zpívat přestal vlastně ze dvou důvodů. Především jsem se nechtěl zařadit mezi pěvce, kterým odcházejí síly, mají do důchodu daleko, něčím se živit musí a nemají v podstatě jinou alternativu, než zůstat na jevišti co nejdéle to bude možné. Tím druhým důvodem pak byla má pracovní setkání s různými režiséry, kteří hostovali u nás v Plzni na pozvání našeho tehdejšího šéfa opery pana Kofroně. Ti většinou neměli s operou nic společného. Jejich inscenace mě někdy zaujaly, jindy pobouřily, každopádně mě začaly nutit přemýšlet o operní režii.

Vracel jsem se ve vzpomínkách do dětství, kdy jsem v šedesátých letech začal jako dítě chodit do divadla a kdy vlastně i ta režie byla součástí celku, nevyvyšovala se nad dílo. Prostě to divadlo bylo jedno takové soukolí, kde jedno kolečko skvěle zapadalo do toho druhého, nebylo primadon, nebyl zviditelněný režisér, všecko bylo výborně nastudované. Vše bylo tak, jak bych si představoval, že má být, neboť opera je kolektivní záležitost. Celé představení by mělo být po všech stránkách vyrovnané. Další impuls mi dal po letech režisér Novák, který mě vyburcoval ke studiu operní režie na JAMU s tím, že bych studoval právě u něho. Nicméně než jsem na JAMU nastoupil, Josef Novák tam přestal učit a já jsem začal studovat u Jiřího Glogara, který v Olomouci dlouhá léta působil. A aby Olomouce nebylo málo, dostudoval jsem u Vaška Málka. Pikantní bylo třeba to, že jsem při premiéře své první režie slavil své padesátiny. To se studentovi málokdy stane.

Samotné studium bylo pro mě hodně obohacující, protože jsem musel samozřejmě nastudovat hodně dalších disciplín, mnohé z konzervatoře si zopakovat a podstatně rozšířit. Také jsem se naučil jinak myslet, dívat se na dílo z pozice režiséra a ne jen z pozice zpěváka, jak jsem byl zvyklý. Začal jsem jezdit hodně na opery do zahraničí, kupovat si DVD s operními inscenacemi a učit se z nich. Mnohá ta představení byla hodně moderní až kontroverzní a já jsem pak přemýšlel, jestli to tak může být, jestli je dané dílo poškozeno nebo naopak zda nabízí na ně zcela nový pohled. Klasicky pojatá inscenace může být právě tak nudná jako poutavá a i moderní režie může být zcela nesmyslná nebo naopak dílo obohacující. Podle mého názoru by režisér operu nebo operetu měl dělat především tak, aby diváky zaujal. Například při Tosce nebo Věci Makropulos není třeba nic moc vymýšlet, protože ta díla jsou dokonalá, mají úžasný spád a není v nich zapotřebí vlastně cokoli měnit. Pokud ale režírujete nějakou barokní nebo klasicistní operu plnou da capo árií, tam je naopak na místě něco „dovymýšlet“. Režisér zkrátka musí vytvořit poutavé divadlo, a jak to udělá, je zcela na něm.

Zajímalo by mě, jaký byl ten přerod ze zpěváka na režiséra. Vy jste původně vystudoval operní zpěv?

Ano, vystudoval jsem operní zpěv na Pražské konzervatoři a po ukončení školy jsem dostal nabídku angažmá do Plzně a tak jsem tam nastoupil. Tehdy většina mých spolužáků dostala angažmá v operním nebo operetním divadelním souboru. 

A ten přerod? Pokud jste zpěvák, jste sice součástí celku, ale soustředíte se především na svůj výkon, na svou roli. Samozřejmě nemůžete být nějak mimo ten celek a koncepci inscenace, ale zároveň opravdu chcete odvést nejlépe ten svůj díl. Jako režisér ale musíte mít nadhled a neustále vnímat právě celek. Víte, já už dlouho pracuji také jako dramaturg a tato práce je přece jen té režijní bližší. Já se vlastně operou zabývám prakticky i teoreticky už od dětství. Zpíval jsem v dětském sboru na jevišti Národního divadla v Praze, byl jsem členem Hudební mládeže, pro jejíž členy jsem připravoval rozbory oper, které jsme potom navštívili. Jezdili jsme i mimo Prahu, zejména na díla, která se v Praze nehrála. V Olomouci jsme viděli např. Beg Bajazida a Děvku se Zvonkem. Studoval jsem zpěv na konzervatoři, kde dnes vyučuji nejen zpěv, ale i teoretické předměty. Takže jak vidíte, ta dvojpólovost mě neustále provází. Ten „přerod“ na režiséra pro mě nebyl až tak obtížný a překvapivý, vlastně jsem to ani jako „přerod“ nebral.

Když pracujete jako režisér s nějakým kolektivem na inscenaci, musíte si stanovit nějaký směr, výrazové prostředky, prostě stanovit nějaké hranice, do kterých by se všichni měli vejít, které by všichni měli ctít, ne?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat