Nejlepší volba Libora Nováčka

  1. 1
  2. 2

Z Čech odešel za vzděláním i kariérou do ciziny. Před pěti lety absolvoval na Guildhall Scholl of Music & Drama v Londýně. Právě letos je mu třicet. Má za sebou už celou řadu úspěchů, včetně vysoce ceněných nahrávek. Koncertoval v mnoha evropských státech, v USA i v Jižní Americe. Klavírista Libor Nováček. Právě teď mu vychází nové CD. A právě teď je na Opeře Plus.

V Británii žijete už nejméně deset let, pokud se nemýlím. Zpětně hodnoceno, byla to ta nejlepší volba? A v čem hlavně myslíte, že se na vás podepsala? Ať už z pohledu vaší profese, ale i jinak? Mělo to všechno také nějaká negativa?

V Anglii už žiji necelých dvanáct let a mé rozhodnutí zde studovat a teď následně i žít byla dodnes bezpochyby ta nejlepší volba v mém životě – měl jsem možnost poznat řadu lidí, porovnat, vylepšit a především být v mimořádně inspirativním a kreativním prostředí. Samozřejmě jsem musel i mnoho věcí změnit, hodně na sobě zapracovat nejenom hudebně, ale i co se týče mé osobnosti, abych zapadl a zařadil se do nové společnosti. Moje dlouhodobé působení zde určitě přetvořilo a ovlivnilo mé jednání, myšlení a i styl práce a nároky. Toto vše beru jako velké pozitivum a nenapadá mě se ohlížet zpátky a hledat záporné věci.

Co bylo vůbec nejtěžší na vašich londýnských začátcích?

Začátek jako takový byl trochu náročný. Odloučení od rodiny a přátel v Čechách asi bylo to nejtěžší. Naštěstí jsem neměl příliš velké problémy s mluvenou angličtinou, ale na druhou stranu mírně těžší bylo psát sáhodlouhé hudební eseje. Štěstí bylo, že jsem si docela rychle našel nové přátele, kteří mě, jak se říká, “vzali pod svá křídla” a pomohli mi se rychle zorientovat.

Jak hodně je podle vašeho názoru rozdílné české a zahraniční hudební školství? Třeba konkrétně právě ve vašem oboru?

Toto je ne zcela zodpověditelná otázka, už jenom z toho důvodu, že jsem neměl možnost poznat a vyzkoušet studium na české vysoké hudební akademii – škole. Mé středoškolské vzdělání, kterého se mi dostalo na Konzervatoři v Teplicích, mě vybavilo velmi dobře k následnému studiu v Anglii a kvalita výuky na konzervatoři byla v době mého studia velmi dobrá a důkladná. Asi jeden z hlavních rozdílů mezi Abglií a Čechami je schopnost britských hudebníků improvizovat (nejenon hudebně) a být maximálně flexibilní. Nicméně toto občas nemá dobrý vliv na kvalitu a radost z práce…

Čím to, že se o vás v Česku skoro vůbec nepíše? Mrzí vás to hodně?

Bylo by asi hloupé a naivní očekávat, že po tolika letech v zahraničí budu plnit stránky českého tisku. V tomto směru musím být realistický.

Možná naivní otázka, ale přece jen: Proč u nás nehrajete častěji?

Poslední dobou obnovuji kontakty v Čechách a těším se ze spolupráce s řadou festivalů. Během minulých osmnácti měsíců jsem měl možnost hrát dva recitály v Rudolfinu (cyklus světová klavírní tvorba v řadě FOK a můj nedávný recitál v rámci Pražského jara) a 4.listopadu 2009 se opět objevím na pódiu Rudolfina v rámci festivalu Struny podzimu. O dalších koncertech v brzké i vzdálené budoucnosti se právě v těchto dnech jedná, a tak věřím, že mě uslyší i posluchači v různých městech v Čechách a na Moravě.

Pořád ještě nechodíte na koncerty jiných klavíristů ani neposloucháte jejich nahrávky? Pokud to trvá, jak hodně vám to dá přemáhání? Slyšet konkurenci – to podle vás není stimulující?

Je pravdou, že na koncerty jiných umělců chodím jen občas, nicméně to není proto, že nerad slyším konkurenci. Hlavní roli zde hraje málo volného času a velká vzdálenost mého bydliště od Londýna či jiného města, kde se pořádají koncerty.
Pokud ovšem na koncert jiných umělců zavítám, tak mě to rozhodně nestojí žádné přemáhání… Je určitě dobré vědět, kdo se na koncertních pódiích pohybuje a jaká je jejich kvalita výkonu. V tomto směru mi toto srovnání pomáhá vylepšovat svoji hru nebo si být vědom svých nedostatků. Nahrávky ovšem poslouchám pouze informativně a to až poté, co si vytvořím, upevním a zrealizuji svou představu vlastní interpretace.

Že chcete být svůj, zdůrazňujete už řadu let. Jak hodně už jste svůj? Jak se vám tohle předsevzetí daří naplňovat?

Na tuto otázku jde opět těžko odpovědět a já velmi nerad bývám na veřejnosti soudce sám sebe. Nicméně, já sám tiše ve skrytu duše doufám a věřím, že se mi občas do hudby podaří přinést něco nového – nový názor, nápad či interpretaci. To, jestli se mi mé předsevzetí daří plnit, by ovšem měli posoudit profundovaní znalci hudby a umění.

Ze kterého z ocenění, která vlastníte, máte největší radost?

Každý krůček vpřed na tom “pomyslném žebříčku” beru a vnímám s velkou radostí a toto mi samozřejmě dává motivaci. I každé sebemenší ocenění má pro mně velký velký význam a zároveň je výzvou k další práci a tudíž by asi bylo nespravedlivé vyzdvihovat to či ono ocenění.


Kolik koncertů máte ve vašich třiceti letech asi tak za sebou? A kterých z nich si nejvíc považujete?

Podle mého “koncertního deníku” jsem zahrál dodnes přes 650 koncertů. Praha a především Rudolfinum má v mém srdci snad největší kus místa… Rád též vzpomínám na koncerty ve Wigmore Hall a Royal Festival Hall v Londýně, Kennedy Centre ve Washingtonu a Teatro Colon v Buenos Aires ale i na mé koncertní cesty po Španělsku, Jižní Africe, USA, ale třeba i Indii, Keni a Zimbabwe.

Jak často a kde hlavně v poslední době vystupujete? A jak vypadají další listy vašeho kalendáře?

Mnoho mých koncertů je buď v Anglii, Skotsku, Irsku, Holandsku či Španělsku. Mojí každoroční “tradicí” bývá cesta do Zimbabwe, kam strašně moc rád jezdím a kde mám mnoho hudebních přátel. Je ovšem pravda, že nynější ekonomická krize zasáhla na klasickou hudbu více, než mnoho z nás čekalo. Řada mých kolegů včetně mne pociťuje určité zmírnění počtu koncertů především v této sezóně. Tuto klidnější dobu beru jako možnost k nastudování nových skladeb, které se jinak ztěží vměstnají do nabité koncertní sezóny. Dobrá zpráva ale je, že vyhlídky na další sezóny jsou velmi pozitivní, a že mě koncertní cesty zavedou do USA, Japonska, Francie, Jižní Afriky i severských zemí.

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář