Všichni milovníci Janáčkovy hudby se letos těšili na provedení Glagolské mše, kterou měl hrát orchestr filharmonie spolu se sborem Janáčkovy opery. I tady byl zpěv shledán nositelem nebezpečného viru a na poslední chvíli byl program změněn. Smutné. Smutní byli všichni, jak účinkující, tak publikum. Už se ani na koncert nikdo netěšil a všichni seděli sklesle ve svých lavicích.
O to větší bylo překvapení, když se zazněly první tóny. Dramaturgie filharmonie totiž sáhla po nečekaném programu. Jako první přišla na řadu Symfonie č. 3 „The camp Meeting“ (Táborové shromáždění) Charlese Ivese. Od počátku navodila atmosféru duchovna, které se obrací k americkému protestantismu začátku 19. století, kdy těžké životní podmínky a množství myšlenkových proudů, rodících se v nové americké společnosti, nacházely vyjádření v náboženských shromážděních a modlitbách pod širým nebem.
První část Společenství starců plynula klidně v polyfonické sazbě. Druhá část Dětský den plyne bezstarostně (Allegro Moderato) s gradací a zklidněním. Poslední část Přijímání evokuje obraz slavnosti (Largo), gradující do úplného zpomalení tempa, do kterého nechá znít z dálky zvon.
Leoš Janáček komponoval své Adagio v raném stádiu svého tvůrčího vývoje, a tak je spíše romantického charakteru. V souvislosti koncertu tak bylo nejen pojítkem mezi okolními částmi programu, ale především připomínkou, že Janáček má svoje poselství pro každou dobu.
Závěrem zazněla Symfonie č. 3 Arvo Pärta. Kompozice z roku 1972 v sobě nese charakter gotické zbožnosti, inspirovaný gregoriánským chorálem a ranou polyfonií. Kontrasty nástrojových skupin vedou k postupné gradaci až do širokodechého chorálního závěru. Filharmonie Brno pod vedením svého šéfdirigenta Dennise Russella Daviese hrála s pokorou a s odevzdáním, s plným soustředěním a s vědomím nejistoty, za jak dlouho bude možné opět usednout před své publikum. A obecenstvo tuto pokoru vnímalo a odměnilo ji vděčným děkovným potleskem. Bylo to nejpodivnější ukončení festivalového dění, jaké bylo možno zažít.
