Největší nebezpečí je chtít se líbit

(Die Presse – 29. listopadu 2015 – Judith Hecht)

Dirigent stojí zády k publiku. Vnímáte přesto náladu v hledišti?

Ukazuju publiku záda a účinek hudby na ně vnímám nejméně. Sice nějak tuším, co se za mnou děje, ale interakce probíhá spíš mezi jevištěm a hledištěm.

Starají se hudebníci už před premiérou o to, jak by mohlo publikum reagovat?

Vždycky mám pocit, že lidé chtějí už na první zkoušce vědět, co si o tom bude publikum myslet. Ale publikum je velká hádanka už 2.500 let. Nedá se odhadnout, vždycky reaguje trochu jinak, než čekáme.

Takže uvažovat už při první zkoušce, jak publikum zareaguje, není právě puristický přístup.

Chtít se líbit je to největší nebezpečí. A u mladých umělců ještě víc. I když je to normální, protože pomýšlejí na kariéru. Proto taky vždycky musím učitele zpěvu ze zkoušek vyhnat.

Kdy to uděláte?

Když napsal skladatel někde „pianissimo“ a učitelé svým žákům řeknou: „Přesto musíš zpívat nahlas, jinak lidi neuvěří, že máš hlas.“ Pak to musím udělat. My se totiž nemusíme líbit, my musíme probouzet a dojímat. A jako dirigent musím mít o díle akustickou vizi a pokusit se svou pravdu obhájit. Je jen problém, že s postupem času považuju za pravdu pokaždé něco jiného.

Narodil jste se v Maďarsku, zemi jste ale opustil už v jednadvaceti letech. Je Maďarsko pořád ještě vaším domovem?

Je otázka, co je to domov. (pauza) Jistě, mám k té zemi zvláštní vztah díky původu, jazyku, kuchyni a přátelům, které tam mám. Má rodina ovšem už maďarská není, můj vnuk mluví třemi, čtyřmi jazyky, ale maďarsky neumí.

Trochu jste s odpovědí zaváhal.

Víte… (pauza) Teď řeknu něco nebezpečného: Nezávislost přinesla Maďarsku vždycky neštěstí. Momentálně zažíváme, že odpoutání od Ruska před pětadvaceti lety zavedlo Maďarsko špatným směrem.

 V čem?

Mnozí žili po přelomu v iluzi – i já –, že se Maďarsko vyvine v demokratickou společnost, jako Skandinávie nebo západní Evropa. Můj otec se narodil roku 1900 a zažil dvě světové války, a tehdy mi řekl: „Proboha, vždyť vy nemáte ani tušení.“ Hodně toho prodělal a četl tolik sociálněpsychologických knih, že věděl, jak Maďaři „fungují“.

A jak tedy „fungují“?

Maďar se vždycky schoulí do klubka jako ježek. Nikdy nevnímá, co se děje mimo něj, a ani to vědět nechce. Jen málo Maďarů zná cizí řeči, proto také nemají zvenčí žádné informace. Prostě se dusí ve vlastní šťávě. A to je nebezpečné. Z nouze si udělá ctnost a sám sebe obelhává.

Příklad?

Maďaři dokázali v uplynulých pěti stech letech prohrát bez výjimky všecky války, které vedli. Přesto mluví o slavné maďarské armádě.

Přirovnáváte Maďary k ježkům. Co je vede k tomu, aby se tak chovali?

Důvodem je komplex méněcennosti, je jím prolezlá celá maďarská společnost. A to vyvolává agresivitu.

Kde to má původ?

Souvisí to s jazykem, pro Maďara je mnohem těžší se naučit cizí jazyk než pro kohokoli jiného. Ale to je jen jedno vysvětlení. Vlastně nevím, bylo by zajímavé na to přijít.

A myslíte, že Maďaři demokracii neunesou, nebo ji nechtějí?

Je těžké říct, který národ je zralý na demokracii. Nemluvíme přece o žádné demokracii pro hezké počasí, která je dobrá jen tehdy, když dělá to, co chci já. Já jen vidím, že reflexe v Maďarsku demokratické nejsou. Proto říkám, že Maďarsko není zralé na demokracii v západním smyslu. Co dokázala západní Evropa, je v dějinách něco jedinečného. Vojáci z povolání dvou, tří generací mohou odejít do penze, aniž kdy stáli na bojišti. To je přece úžasné.

Když mluvíte o chybějící demokratické reflexi, myslíte tím také postoj Maďarska k otázce uprchlíků?

Je ostuda, jak se Maďarsko k této záležitosti staví.

Viktor Orbán varoval před islamizací Evropy tak zřetelně jako žádný jiný představitel státu.

O strachu se mluvit musí. Ale jde o to, jak to Orbán udělal. To nemá nic společného s uprchlíky. Já spravuju programy pro uprchlíky patnáct let. Jediný uprchlík nechce zůstat v Maďarsku, já bych na jeho místě taky nechtěl. Atmosféra je tam nepřátelská, proto chtějí všichni dál. Pro Maďarsko by tedy nepředstavovali žádný problém. Ale Orbán z toho udělal vnitropolitické téma a podnítil strach těch nejchudších, lidí na vesnici. To je Orbánova technika. Přitom kdysi začínal jako liberální politik. Vždycky vytvoří obraz nějakého nepřítele, proti němuž štve. A tak se nyní dostal do společnosti Heinze Christiana Stracheho v Rakousku a Geerta Wilderse v Holandsku. Ale řešení tohoto problému nelze přenechat populistům, s hesly se v této otázce určitě nikam nedostaneme.

To určitě ne. Ale jak tedy?

Musí se diferencovat, a to politika moc neumí. Angela Merkel udělala něco fantastického, ale jestli se dočká úspěchu, je otázka.

Jak byste definoval v této souvislosti úspěch?

Tak, jak se to právě děje, poskytnout první pomoc. To je to nejnormálnější na světě, že nenecháme nikoho utopit, zmrznout nebo umřít hlady. Jestli uprchlíci v několika generacích promění naši společnost, o tom v této situaci nepotřebujeme přemýšlet. To se dá až zpětně. Ale k vaší otázce: Úspěch by byl, kdyby k nám ti lidé vůbec nemuseli přijít. Všecko závisí na tom, jestli dokážeme zastavit válku v zemích, odkud jsou. Jsem přesvědčen, že by se jich spousta okamžitě vrátila zpátky domů, kdyby zavládl mír a oni mohli vést hodnotný život. Nerozumím, proč celý svět hubuje na ekonomické uprchlíky a předhazuje jim, že přece nejsou ohroženi na životě. Když přijde někdo proto, že nechce, aby jeho děti vyrůstaly bez možnosti vzdělání, pak je to to nejnormálnější na světě.

Považujete rozlišování mezi azylanty a ekonomickými uprchlíky za irelevantní?

Podívejte se na mě! Já jsem jasný příklad ekonomického uprchlíka. Byl jsem tak sobecký, že jsem chtěl dělat muziku. V jednadvaceti jsem přišel do Rakouska, protože tady jsem toho mohl dosáhnout nejlíp. A potkal jsem tu lidi, kteří mě brali vážně. Kdo jsem, abych teď mohl opovrhovat těmi, kteří chtějí totéž? Já, který měl tak neuvěřitelně šťastný život?

To je pěkné, co říkáte.

A ještě tři věci: Za prvé jsem, díky Bohu, zdráv. Dělám práci, kterou bych dělal i bez peněz, protože je to povolání. Nikdy jsem nemusel dělat nic, co by mě nebavilo – a vždycky jsem si tím vydělal víc, než jsem potřeboval.

A také máte velkou rodinu.

Ano, to také. A proto je mou povinností pomoci těm, kdo měli z nějakého důvodu menší štěstí než já.

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová