Nelly Danko: Charakterní tanec je celý můj život

Charismatická tanečnice, výrazná dramatická interpretka s osobním kouzlem nebývalých kvalit, představitelka nezapomenutelných charakterních rolí, která dovede svou pouhou přítomností ovládnout jeviště od portálu k portálu. Taková je Nelly Danko, současná baletní mistryně Baletu Národního divadla, která se souborem v letošním roce slaví již padesátou sezonu. Praze a tanci, zejména tomu charakternímu, zasvětila celý svůj život, proto jsme se spolu domluvily na rozhovoru, který by přiblížil její uměleckou dráhu. Nakonec vznikl vzhledem k neustále se měnící situaci korespondenční formou.

A co vás přimělo zůstat zde celou kariéru?
V Národním divadle jsem padesátou sezonu a věřte mi, že nelituji. Jen jednou jsem pocítila chuť odejít, ale rodinné zázemí, profesionální soubor a láska k útulné Praze mě nakonec přiměla zůstat.

S vaší taneční kariérou jsou spojeny především silné dramatické role, například Isadora, Carmen nebo Normanova matka v Psychu, pokud vyjmenujeme jen zlomek z nich. Na které nejraději vzpomínáte a proč?
Nejraději vzpomínám na svoji první roli Carmen v baletu Vášeň choreografa Miroslava Kůry, na základě které jsem dostala sólovou smlouvu. Další významnou úlohou pro mě byla Runa z Radúze a Mahuleny, v níž jsem se alternovala zkušenou sólistkou, která ji interpretovala tanečně i herecky na vysoké úrovni, což pro mě představovalo velkou výzvu. Chtěla jsem dokázat, že zvládnu tuto roli bez kopírování, ve svém pojetí. Ráda vzpomínám i na roli Mercedes z Dona Quijota, především proto, že šlo o opětovné setkání s Borisem Bregvadzem, který toto představení vytvořil pro Národní divadlo. Normanova matka z baletu Psycho byla ve své době nezapomenutelnou hereckou a taneční zkušeností provázenou inspirativním setkáním s režisérem Jozefem Bednárikem a choreografem Liborem Vaculíkem. Oba vytvořili balet Isadora Duncan, který byl retrospektivou ze života slavné tanečnice. Zastihl mne již ve vyzrálém tanečním věku a vyústil v Cenu Thálie.

A utekla vám někdy role, kterou jste si chtěla zatančit?
Ano, šlo o roli Evy z baletu Zpěvy noci Conrada Drzewieckého. Ovšem nelituji, narodil se mi v té době krásný a zdravý syn.

Vaše jméno je pro mě rovněž silně spojeno s charakterním tancem, což je obor, jehož umění postupně mizí. Jak jste si k němu budovala vztah, kde jste se s ním setkala poprvé?
K charakternímu tanci jsem tíhla už od počátku studií, i když ve škole byly všechny předměty rovnocenné. Maximálně mě naplňuje, umožňuje mi prožít mnoho nejrůznějších životních osudů, mohu být královnou, žebračkou i čarodějnicí, Španělkou, cikánkou i ruskou krasavicí. Otevírá nesmírně bohatý svět a mohu bez nadsázky říct, že charakterní tanec je celý můj život, znamená pro mě opravdu mnoho.

Ve svém repertoáru máte charakterních rolí rovněž celou řadu, vaše Madge v Bournonvillově La Syphide, při jejímž závěrečném démonickém smíchu se třásly kulisy, je nejen v mých očích takřka legendární. V čem vidíte specifika tohoto typu tanečních rolí (např. Magde, Carabosse, Bathilda, chůva nebo paní Kapuletová aj.), co podle vás vyžadují, aby byly uvěřitelné?
Specifika rolí vycházejí ze specifik charakterního tance. Nejde o tanec na špičkách, scénický charakterní tanec významně čerpá z tanců lidových. Důraz je kladen zejména na gestiku, herecký projev, postoj a pečlivé zvládnutí pohybu. Každá role vyžaduje dokonalé studium postavy, umění nosit kostým, chůzi odpovídající roli, držení těla a paží. Uvedu příklad – paní Kapuletová, kterou jsem tančila, měla renesanční kostým, držení těla a hlavy bylo vznosné, gesta elegantní, vystupování noblesní. Naopak v roli Madge jsem vystupovala jako hrbatá, kulhající, úlisná a zlá čarodějnice s artrózou poznamenanýma rukama. Madge na konci baletu vykoná svou pomstu. V klasických adaptacích zůstane jen u vítězoslavného gesta, ale mě přišlo samozřejmé obohatit toto vyvrcholení i hrozivým smíchem. Ve „standardních“ tanečních rolích je prostor na vyjádření charakteru mnohem menší.

Kde pro své role nejčastěji hledáte inspiraci?
Inspiraci hledám v knihách, pozoruji lidi, sleduji interpretace tanečních výkonů kolegů, ale nekopíruji, snažím se být svá. Proces hledání a hereckého nacházení je zdlouhavý, plný pochybností, ale současně nesmírně obohacující a moc mě baví.

Zmínila jsem gestiku, jak důležitá je její role a role pantomimy vůbec? Kde jste se tomuto umění naučila? Mohla byste srovnat přístup k charakterním tancům a jeho proměny v průběhu vaší kariéry?
Na konzervatoři v Kyjevě jsme měli předmět herectví a pantomima, jemuž nás vyučovala profesionální herečka. Výsledkem bylo dokonalé zvládnutí pantomimických etud a znalost hereckých scén z různých baletů (Giselle, Bachčisarajská fontána ad.) Tanečník přicházel do divadla tanečně i herecky dobře připraven. Na pražské taneční konzervatoři se charakterní tanec začal učit za vedení Astrid Štúrové, která podle vzoru ruské školy zařadila tento předmět do výuky. Na rozdíl od Ruska, kde je tento předmět vyučován čtyři vyučovací hodiny týdně a klade se na něj mimořádný důraz, se u nás dostal charakterní tanec spíše na okraj pozornosti.
Musím vyzdvihnout mimořádné úsilí ředitele Taneční konzervatoře hlavního města Prahy Jaroslava Slavického, který tento předmět považuje za důležitý, což je patrné také z absolventských vystoupení. Znatelně však tanečníkům ve vzdělání chybí důkladnější herecká průprava. Většina klasických baletů obsahuje prvky a kroky charakterních tanců, nejčastěji ruských, polských, španělských, maďarských či orientálních (např. grand pas z baletu Paquita, který začíná prvky polského tance). Bez znalosti těchto prvků není možné erudovaně interpretovat klasický tanec. V průběhu své taneční kariéry se setkávám s úbytkem kvalitních choreografií charakterních tanců, ba dokonce pozoruji chabou znalost v této taneční oblasti. Neodsuzuji určitou citlivou stylizaci tance, ale nemám ráda neerudovaný přístup, který může celkovou choreografii velmi poškodit.

Věnujete se výuce studentů na konzervatoři a pracujete rovněž s tanečníky v divadelní praxi. Jak se přístupy k oběma skupinám liší?
Liší se zejména v časové rovině. Zatímco u studentů konzervatoře si mohu dovolit na delším časovém úseku pečlivě všechny pohyby vypracovat a zdokonalovat, při práci s tanečníky v divadle si musím poradit během časově ohraničených zkoušek. Více se také zaměřujeme na individuální detaily jednotlivých rolí, na hereckou propracovanost.

Řadu let působíte jako baletní mistryně Národního divadla v Praze, spolupracovala jste s řadou choreografů. Na jaký repertoár se specializujete, existuje i mezi baletními mistry hierarchie jako mezi tanečníky?
Dříve nebylo tolik baletních mistrů jako v dnešní době, takže bylo na uvážení šéfa baletu, jak práci rozdělí. V nových baletech vyjádřil choreograf přání, s kým chce spolupracovat, na což jsem měla štěstí, pracovala jsem např. s Danielem Wiesnerem, Petrem Zuskou nebo Liborem Vaculíkem. Ten je mi stylově i lidsky asi nejbližší. Je to jeden z mých žáků, který mě jednak často obsazoval jako tanečnici, jednak mě zval ke spolupráci jako asistentku choreografie.
A co se týká hierarchie mezi baletními mistry, určitá existuje, ale ze zkušeností vím, že málokdo chce dělat sborovou práci. Je náročná na udržení pozornosti, na disciplínu a na zaznamenání nepřesností v tanci. Mému naturelu jsou blízké dějové balety i malé formy s obsahem (Les bras de mer, Mariin sen, Lyrická, Šest tanců) a velké taneční plochy, jako charakterní části z Raymondy, Labutího jezera ad. V dnešní době vedu většinou právě sborové scény a malé taneční formy.

Jaké inscenace máte se souborem na starosti z aktuálního repertoáru? A co vás jako baletní mistryni čeká v nejbližší době?
V současnosti mám na starosti balety Labutí jezero, Oněgin, Marná opatrnost, Leonce a Lena a inscenaci Kylián – Mosty času. Každá z nich má svá specifika a na každé pracuji moc ráda. V nejbližší době mě čeká spolupráce na Spící krasavici od Marcie Haydée.

Existuje balet nebo inscenace, za jejíž nastudování jste byla zodpovědná, na kterou nejraději vzpomínáte?
Velice ráda vzpomínám na spolupráci s Jiřím Kyliánem v baletech Sinfonietta, Polní mše, L՚enfant terrible, Last Touch, nebo z tohoto pohledu nejnovější komponovaný večer Kylián – Mosty času. Tato světově proslulá, charismatická a noblesní osobnost systematicky proniká do světa umění – v baletech si dává zvlášť záležet na dokonalém splynutí pohybu a hudební předlohy.

A co naopak? Musela jste třeba někdy jako baletní mistr řešit určitý vnitřní konflikt, kdy byly choreografovy požadavky v rozporu s tím, co jste sama znala nebo čemu jste věřila?
Ano, to se stalo při přípravě baletu Labutí jezero s Kennethem Grevem. Jednalo se o zpracování charakterního tance ve třetím jednání, vše se ale nakonec vyřešilo zdárným kompromisem.

Repertoár Baletu Národního divadla sledujete neuvěřitelnou řádku let, máte nějaký sen, titul, který byste na prknech ND ráda viděla?
Ráda bych v našem repertoáru viděla alespoň jeden titul od Maurice Béjarta, z klasiky určitě balety Don Quijote či Spartakus. Uvítala bych také více choreografií od českých tvůrců.

Nelly Danko se narodila na Ukrajině ve Lvově. V roce 1961 byla přijata na Kyjevské státní choreografické učiliště, které úspěšně absolvovala. V roce 1970 nastoupila do souboru Baletu Národního divadla v Praze, kde byla díky roli Carmen v baletu Vášeň jmenována roku 1979 sólistkou. Její kariéru nejvíce provázely silné charakterní role jako Runa v Radúzovi a Mahuleně, Matka a Smrt v Kytici, Lady Macbeth v Macbethovi, Matka v Psychu, Isadora Duncan v Isadoře, paní Kapuletová v Romeovi a Julii nebo Madge v La Sylphide. Nezapomenutelná byla rovněž jako Španělská tanečnice v Labutím jezeře nebo Mercedes v Donu Quijotovi. Od roku 1976 působí jako pedagog scénické praxe, klasického a charakterního tance na Taneční konzervatoři hl. m. Prahy. V roce 1985 úspěně ukončila studium taneční pedagogiky na pražské HAMU. Na půdě Baletu ND působí coby pedagog od roku 1983, aktuálně je rovněž baletní mistryní. Spolupracovala na inscenacích řady světových choreografů jako B. Bregvadze, J. Grigorovič, K. Sergejev, Y. Vàmos nebo J. Kylián.