Německé a nizozemské oslavy Mezinárodního dne tance

Nizozemský národní baletní soubor uvedl 29. dubna od osmé večerní na svém YouTube kanálu ve světové premiéře balet Metamorphosis britského choreografa Davida Dawsona. Dawson s HET Nationale úzce spolupracuje (na pozici Associated Artist) od roku 2015 a jeho aktuální novinku měl původně tančit soubor mladých tanečníků Junior Ballet Antwerp. Počáteční přípravy však přerušila epidemie, po krátkém rozmyšlení se veškerá práce přesunula do online světa – zkoušky probíhaly díky videohovorům mezi Amsterdamem a Berlínem skrze Zoom a místo studentů se baletu chopili umělci HET Nationale.

Půlhodinový balet je rozdělen do pěti obrazů, které kopírují strukturu vybraného hudebního podkladu – stejnojmenné skladby minimalisty Philipa Glasse. Samotný hudebník přiznal, že byl pro svou kompozici inspirován Proměnou Franze Kafky, cestou narativního příběhu či jeho reminiscencí však Dawson nepostupuje. Jeho dílo je čistě bezdějové, zaměřené na plavně plastické tvary a libé linie těl jeho interpretů. Čistotu pohybu umocňují bílé kostýmy jednoduchých střihů (trikot pro tanečnice, legíny a trika s dlouhými rukávy pro tanečníky), niternost vyjádření poté temná scéna rámovaná po stranách světelnými panely. První část choreografie je zaměřena na v pohybu tekutý duet Anny Ol a Jamese Stouta (fragment bylo možné zhlédnout již během vánočního programu souboru), následuje sborová pasáž plná kánonických vazeb a prolínání mezi skupinami střídaná mužským kvartetem. S duety pracuje i čtvrtý obraz pro tři páry, v nichž je pozornost především zaměřena na ladné linky dlouhých končetin přítomných dam, celé dílo pak uzavírá sólo pro tanečnici Riho Sakamoto.

V pohybovém slovníku je zcela očividné, že se Dawson silně opírá o klasickou taneční techniku – především o její tvarosloví (časté vysoké arabesky, grand battementy en avant i à la seconde), princip vytočených dolních končetin, suverénní tanec na špičkách v případě dam a lehkost a výšku skoků u jejich kolegů. Leitmotivem celého baletu je jednak pocit neustálého toku – což přirozeně podporuje Glassův klavír i pohyb neustále běžící do prostoru, jednak určitá nehmotnost a vzdušnost, jíž je dosahováno nesmírně přirozeně působící partnerskou prací, kdy i sebeobtížnější prvky vypadají provedeny jakoby mimochodem, bezděčně, a neustálým tahem vzhůru. Až magicky vtahují do díla ty nejjednodušší motivy – jako na příklad scénu křižující běh s pažemi ve tvaru elegantních vzlétajících labutích křídel.

Do zcela jiného soudku sáhli 30. dubna v Berlíně. Tamní Staatsballett opět na 24 hodin umožnil přístup k dílu izraelské dvojice choreografů Sharon Eyal a Gaie Behara. Half Life vznikl v roce 2016 pro soubor Královského baletu ve Švédsku, v německé metropoli měl premiéru o tři roky později a kritici mu velmi rychle přiřkli přízvisko techno balet. Nekompromisně rytmická skladba Oriho Lichtika by se totiž patrně do jiného žánru zařadit nedala. Pohybový slovník zběsilé techno příliš nepřipomíná, do tranzu svým opakováním však může dovést stejně.

Eyal tlačí na hranice výdrže jak tanečníkovy, tak divákovy, když například hned v úvodu nechává donekonečna opakovat jediný jednoduchý pohybový motiv tanečníka, zatímco se za ním milimetr po milimetru do středu scény drobounkými krůčky šine větší skupina. Ústředním prvkem celého díla je rytmus podpořený na místě přešlapovanou chůzí, druhdy na vysokých pološpičkách. Hypnotizující účinek nemálo podporuje i obrovské charisma ústřední tanečnice (Danielle Muir) a její pronikavý, neústupný pohled zabodnutý do vzdáleného bodu hlediště.

Dvanáctičlenný tým tanečníků chvílemi působí ve svých pohybech až posedle a vtahuje diváka do středu své pulzující skupiny, z níž jako by nebylo úniku. Scéna je černá, těla interpretů tak vystupují dokonale do popředí, určitým šokem a tlakem na konvence mohou být i kostýmy, kdy jsou to tentokráte muži, kdo jsou na jevišti odhaleni více než jejich kolegyně. Tělová, s pokožkou splývající barva pak o to silněji podporuje pocit nahoty.

Half Life je plný těkavých pohybů, tetelivé tenze, jakoby neovladatelných záškubů, expresivních gest i unisona, v němž je však vždy možné najít individualitu (v pohledu, výrazu tváře, stylu gesta), která k sobě buď postupně strhne ostatní, či je naopak ovládnuta a stažena zpět. Celá choreografie se drží výlučně ve střední rovině, nepracuje se vůbec s podlahou, kroky jsou drženy v neměnné horizontální linii, až po vyčerpávající půlhodině se najednou otevřou stavidla a tanečníci se odpoutávají v drobných changements nad zem. Nad ně pak v sedmatřiceti, opakuji sedm a třiceti, entrechats six (a nejeden Albert bledne závistí) vzlétá nejvyšší z tanečníků. Skupina se rozvolňuje a opanovává větší prostor, energie se stupňuje, bobtná… A konec přichází jako nečekaný řez, který padnutou oponou utne hudbu i pohyb v půli. Efekt a účinek neřkuli geniální.

Soubory Het Nationale i Berlin Stattsballett ve svých představeních ukázaly dvě z (mnoha) cest současného tance a baletu. Nizozemci umírněněji ve vodách aktuální neoklasiky 21. století, berlínští mnohem nekompromisněji – na čemž bez pochyby měla svůj nemalý podíl dnes již bývalá umělecká šéfka souboru Sasha Waltz. Dawsonovu Metamorphosis můžete zhlédnout až do října na YouTube kanálu souboru zde, Berlín další opakování Half Life plánuje na 21. května a 8. a 25. června tohoto roku. Ani s jednou z variant nešlápnete vedle – byť samozřejmě záleží, zda chcete prožít klidný, niterný, příjemně kolébající večer, nebo trochu toho uměleckého, živočišného experimentu.

Metamorphosis
Choreografie: David Dawson
Hudba: Philip Glass
Kostýmy: Eddie Grundy, David Dawson
Světelný design: Bert Dalhuijsen
Kamera: Altin Kaftira
Klavír: Olga Choziainova
Tančí: Anna Ol, James Stout, Nina Tonoli, Sho Yamada, Kayla Fitzatrick, Salome Leverashvili, Nathan Brhane, Clara Superfine, Dustin True, Michaela DePrince, Daniel Montero Real, Nancy Burer, Young Gyu Choi, Edo Wijnen, Joseph, Massarelli, Sem Sjouke, Floor Eimers, Constantine Allen, Erica Horwood, Martin ten Kortenaar, Jungjung Mao, Jared Wright, Riho Sakamoto

Psáno ze streamu 29. 4. 2021

Half Life
Choreografie: Sharon Eyal, Gai Behar
Hudba: Ori Lichtik
Kostýmy a make-up: Rebecca Hytting
Tančí: Danielle Muir, Sarah Brodbreck, Filipa Cavaco, Weronika Frodyma, Mari Kawanishi, Ilenia Montagnoli, Gregor Glocke, Olaf Kollmannsberger, Konstantin Lorenz, Ross Martinson, Johnny McMillan, Daniel Norgren-Jensen, Federico Spallita

Psáno ze streamu 30. 4. 2021