Fazil Say mezi improvizací, postmodernou a citlivostí k přírodě
Fazil Say si vydobyl v hudebním světě velké renomé jako originální výkonný umělec přinášející v interpretacích klasického klavírního repertoáru neotřelé, avšak vždy nosné koncepce. Okouzlující jsou však též jeho improvizace, závažná je pak jeho kompoziční tvorba. Je věnována logicky nejvíce klavíru, v žánrovém pohledu dominuje klavírní koncert s doprovodem symfonického orchestru.
Protože se dnes jeho věhlas široce rozprostírá jak v oblasti skladatelské, tak i interpretační, vystupuje často jako sólista v některých ze svých klavírních koncertů. Fazil Say je v kompozici postmodernistou, neboť místo stylového purismu čerpá ve své hudební řeči z mnoha artificiálních i nonartificiálních zdrojů. Výjimečné místo pak zaujímají inspirace etnomuzikologického původu, především je zastáncem lidové kultury svého národa. Fazil Say představil v Praze na půdě Smetanovy síně zatím svůj poslední klavírní koncert, v pořadí již pátý. Nazval jej Matka Země. Stejně jako Koncert č. 4 z konce minulého desetiletí nese v sobě ekologické poselství. Matka Země bere pod svoji náruč „veškerenstvo“ našeho světa, avšak její existence je ohrožována neuváženými zásahy do životního prostředí. Pro úplnost dodávám, že koncert předcházející upomínal na vysychání vod, které na naší planetě postupuje stále rychleji.
Partitura Koncertu pro klavír a orchestr Matka Země Fazila Saye vyžaduje velké obsazení symfonického tělesa ve všech složkách, přímo však hýří výběrem bicích nástrojů. Mnohé jsou zde jen pro epizodickou ilustrativnost hudební tkáně. Orchestrální složka je témbrově atraktivní, autor využívá neobvyklé způsoby hry ve smyčcové či dechové sekci a daří se mu nacházet i málo frekventovaná nástrojová spojení. Nejvíce barevných efektů však vzniká v souvislosti s perkusemi lidového původu (např. typu tamburíny, maracas nebo valchy). S jejich podporou na mnoha místech pak autor předepisuje nepravidelné rytmy ve vysokých tempech, a staví tak doprovodné těleso před náročné úkoly v oblasti souhry. Stanovené úkoly byly beze zbytku splněny.
Sólový klavír plní v kompozici nejen funkci virtuózní, ale stává se též součástí symfonického tělesa. Podporuje jeho rytmickou a basovou pregnanci. Samotný úvod skladby přednáší sólista samostatně bez doprovodu. Je to okouzlující okamžik, přímo znějící poezie. Akordy v pianissimu jsou vedeny v barvách moderního jazzu, jejich harmonický vývoj je po chvíli zabrzděn ostinatem, aby se takto nastřádaná pohybová energie vsákla do měkkých moderních vícezvuků, bráně ke vstupu pulsujícího orchestru. Popsané entrée se může také charakterizovat formulací, že se posluchači setkali se stavem, kdy autora naplno políbily Múzy.
Hudební obrazy přírody bez doslovnosti: les, moře i dech živlů
Další takový omračující okamžik sice ve skladbě již nepřišel, ale na nudný průběh si posluchači také stěžovat nemohli. Třicetiminutová skladba byla provedena v jednom proudu, i když se rozdělovala na sedm samostatných částí: Preludium, Země, Les, Interludium, Moře, Řeka a závěrečné Postludium. Ze sledovaného hudebního průběhu na koncertě i z předběžného studia skladby pouhým poslechem jen dedukuji, že celek roste z klavírního prologu. Tak autor pravděpodobně podlehl iluzi, že se dílo nemusí rozdělovat přestávkami. Škoda, že tak neučinil, bylo totiž velmi obtížné při poslechu určit, v jaké části se cyklus aktuálně nachází. Jako pomůcka mohla posloužit též připomínka v programovém lístku, že každý živel je zdrojem nejen životodárné, ale i ničivé síly. To znamená, že po každé hudbě expoziční by mělo přijít její dramatické vzedmutí. Posluchačům mohly posloužit pro podporu orientace též jen domněnky, že jednotlivé věty stojí vedle sebe v kinetických a barevných kontrastech. Z poslechu vyplynulo, že je cyklus patrně takto vystavěn.
Najít v programní hudbě odpovídající hudební vyjádření je někdy potíž, názor hledajícího je totiž podpořený jen jeho subjektivním soudem. Tak se omezím pouze na konstatování, že přičiněním nejrůznějších perkusí bylo možné slyšet šumění lesa či zpěv ptactva. Sledování mimohudebního programu však nebylo jediné hledisko vnímání hudební skladby, spíše jen hledisko ilustrativní.
Fazil Say vedle toho nabídl elektrizující hudbu podanou spalujícím charismatem své osobnosti sólisty, hudbu s členitým formovým schématem plným působivých kontrastů, hudbu s tonální, rozšířeně tonální, popř. modální sazbou naplněnou vynalézavými klavírními sóly, neotřelou melodikou i pulsující rytmikou. V záplavě nápadů se mihly i poetismy z filmové hudby o Angelice, stejně tak chačaturjanovsky neklidné tance.
Pro mne bylo osvěžující využití piana préparé jako ilustrace tureckého drnkacího nástroje „oud“. Pianista ji využil na dvou místech – uprostřed a na samém konci skladby. Věřil, že takový návrat bude vnímán jako volná repríza a poslouží tímto jako účinný závěrový prostředek. Jeho záměr vyšel, posluchači pocítili pevnost jeho struktury a odměnili virtuosa bouřlivým potleskem. Oporou mu byl jistý, v souhře i ladění neomylný orchestr Pražských symfoniků.
Pevná souhra navzdory záskoku
Provedení výše popsané pozoruhodné skladby, stejně jako následující Symfonie č. 9 C dur „Velké“, se po zkráceném režimu příprav ujal turecký dirigent Murat Cem Orhan. Také jeho interpretační věhlas je spojen s nemalou kompoziční tvorbou. Jako přítel a spolupracovník Fazila Saye měl dirigent k jeho hudbě velmi blízko. Po celý večer vedl orchestr pevným gestem, s nímž mu předal svoji přehlednou a poutavou interpretační strategii. A tak nebývale rozlehlá Schubertova symfonie proběhla v tak koncentrované podobě, že její hodinový rozměr odplynul jako vánek. Z ptačí perspektivy bylo možné sledovat, že dominující linii celé skladby přednášejí lesní rohy. Náročné hornové sólo (Petr Zirhut) také celé dílo otevřelo.
Pražští symfonikové v Schubertově skladbě osvědčili vysoce rozvinutou schopnost podat dílo v rytmické i intonační orchestrální jednotě. Přímo v nástrojové brilanci. Vidím to jako jeden z významných faktorů, které udržely skladbu o mnoha opakováních a reprízách ve stavu atraktivity po celou dobu jejího trvání. Zajímavý posluchačský zážitek podpořily další položky. Mezi nimi dominovala energie scherza či finále (zde s úsměvným připomenutím náznaku z Beethovenova nejslavnějšího zpívaného tématu z jeho Deváté symfonie), ve volné větě Andante con moto působivě osvítila durová část sousední díl mollový. Durové spočinutí v této větě posluchačům v sále připomnělo i hudbu Smetanovu.
I za provedení této skladby bylo třeba Pražským symfonikům srdečně poděkovat. Publikum připravilo orchestru i dirigentovi Muratovi Cem Orhanovi dlouhé ovace. Dirigent pak obřadně děkoval orchestru za efektivní spolupráci.
Matka Země
4. prosince 2025, 19:30 hodin
Obecní dům, Smetanova síň, Praha
Program
Fazıl Say: Klavírní koncert „Matka Země“ (česká premiéra)
Franz Schubert: Symfonie č. 9 C dur „Velká“
Účinkující
Fazıl Say – klavír
Pražští symfonikové
Murat Cem Orhan – dirigent
