Milé entrée patřilo houslové koncertantní drobnůstce St. Elmo Barcarolle skladatele Alexeye Shora (nar. 1970). Kyjevský rodák, dnes ponejvíce žijící v USA, v letošní sezoně rezidenční skladatel Arménského státního symfonického orchestru, předtím též rezidenční skladatel Maltské filharmonie. Právě k tomuto koutu země se váže jeho skladba St. Elmo Barcarolle. Není to píseň svatého Erasma (možná trošku, když je patronem i námořníků), ale primárně impresivní připomínka impozantní vallettské pevnosti St. Elmo, jež nese jeho jméno. Jasně slyšíme vlny moře, které ji obmývají, našeptaly mu barkarolu, smutně epickou vzpomínku, v níž neřinčí zbraně a válečné halali Turků, ale obdivná pocta moři a věkům. Dílo milé na poslech navádí k prožitku nostalgie už melancholickým proplétáním tónů harfy a houslového sóla stoupajícího k výškám, které Maxim Vengerov přednáší se samozřejmou jistotou a jasným požitkem.
Sergey Smbatyan (nar. 1987) založil orchestr, s nímž přijel do Prahy, už před patnácti lety jako studentské těleso. Nyní je to Arménský státní symfonický orchestr a lednové turné dělá nejlepší reklamu jim i jejich kultuře.
Pozoruhodného arménského skladatele Johna Ter-Tatevosiana (1926–1988) představili v české premiéře jeho Symfonií č. 2 The Fate of a Man. Ter-Tatevosian vybíral pro své symfonie románové inspirace, zde sáhl po tehdy nové novele Michaila A. Šolochova Osud člověka z roku 1957, která líčí válečný osud Andreje Sokolova, řidiče a posléze vojáka na frontě. Sokolov se dostal do německého zajetí a do koncentráku a dramatický návrat domů znamená děs, zjištění, že jeho rodina zahynula při náletu, syn při obléhání Berlína. Sáhne si tak na dno, najde však sílu žít dál, adoptuje sirotka a v novém vzepětí najde nový smysl života.
V silně a naze působivém pětidílném vyprávění Ter-Tatevosiana dostáváme jako na dlani osobnostní dopady druhé světové války, které až k smrti poznamenaly každého a celou kulturu tehdejšího Sovětského svazu. Ter-Tatevosianova hudba nezapírá vliv Dmitrije Šostakoviče (jejich úcta byla vzájemná), ovšem hlavně hovoří svébytným jazykem, naplno osobním a zrale poučeným. Symfonie je vystavěná na kontrastu a napětí. Dílo specifické monumentality je důsledné v kombinaci a střídání až exaltované něhy a vroucnosti s nápory svistu, břinkotu, šlehů a rytmických ataků. Označení jednotlivých pasáží jsou víc než výmluvná, zejména časté Andante abbandonatamente, tedy odevzdaně, či Furioso con colore e vigore, tedy zběsile, zuřivě, barvitě a rázně, to vše dirigent Sergey Smbatyan plnil s elánem a zaujetím a dirigoval zpaměti. Evidentně také hráči, kterým skladatel nabízí mnoho sólových pasáží a vyžaduje duchaplné vyznění, dávali svým tónům smysl naplno. John Ter-Tatevosian byl též houslista a koncertním houslím (Erik Manukyan) dává úchvatné sólové vstupy nabité emocí smutku i naděje, ale napětí přinášejí i lkavé tóny hoboje či fagotu, harfové melodie a hornové ozvěny v takřka brutálním kontrastu k perkusím naveliko v rytmu i barevnosti s podmalbou píšťal. Skladba překypuje náporem vjemů a je uzavřená působivým Epilogem, jakoby sumarizací předchozího. Celý ten extenzívní nápor završuje smírné Maestoso. The Fate of a Man – symfonie zdatného symfonika, na nějž už nezapomeneme.
Pražský arménský večer byl součástí turné, lednových koncertů ve významných sálech v Mnichově, Stuttgartu, Berlíně, Londýně, Salcburku a Vídni (po Praze Moskva). Maxim Vengerov (nar. 1974) ve svých vystoupeních střídal Brahmsův Houslový koncert D dur a Houslový koncert č. 1 g moll, op. 26 Maxe Brucha. Brilantní houslista, též violista a neméně nadšený dirigent, si pro Prahu vybral Brucha, vždyť jeho Brahmse jsme s potěchou slyšeli nedávno na Pražském jaru s orchestrem z Toronta.
Sáhnout po Bruchově Koncertu pro housle a orchestr č. 1 je samozřejmostí snad každého houslisty. Koncertu stojí v pozadí virtuóz Joseph Joachim, premiéroval jej v Brémách roku 1869. Popularita tohoto koncertu byla brzy Bruchovi až líto, zastiňovala oblibu všech jeho ostatních děl. První část otvírá ševel tympánů a měkký akord dřevěných dechů a zde je nástup sólisty plně signální. Pro Maxima Vengerova typický – muzikantsky impozantní, bez exaltace, zkrátka houslový zpěv. Důmyslné střídání houslových kadencí a dramatických, stručných orchestrálních vstupů je pro Bruchův koncert charakteristické, zde však docházelo k jistému jiskření: Vengerovu vášnivě brilantní a plně muzikální hru, místy i s romantizujícími vibraty, střídaly orchestrální nástupy až zbytečné dynamiky, v níž se vytrácel styl skladby a poněkud utrpěla orchestrace, komplexnost diferencovaného zvuku. Pak následný skluz do Adagia, kdy sólo je v objetí jen smyčcového doprovodu, byl krásným vstupem do jedné z nejznámějších pomalých koncertantních vět, v plné zpěvnosti a plném Vengerově umu a souznění s orchestrem. Taneční hybnost Finale pádila až úprkem, zněla brilantně v sólové virtuozitě a skoro až vyzývavě zábavně v orchestru. Arménští hráči tak trochu zveličili Bruchův dramatický potenciál, vždyť napsal dokonce tři opery.
O tom, že Maxima Vengerova měl koncert představit naplno, svědčí i další skladba: Tzigane. Rapsodie de concert z roku 1924 Maurice Ravela. Také Ravel psal skladbu vědomě virtuózní. V duchu módní exotiky se nechal inspirovat světoznámou houslistkou uherského původu Jelly d’Aranyi (byla Joachimovou praneteří), ta totiž kromě dokonalé interpretace klasiky uměla hrát naplno i folklór domoviny, cikánské melodie.
V Tzigane dává Maurice Ravel houslím dlouhý sólový úvod, to byl prostor pro Maxima Vengerova přímo ideální, pro všechny finesy hry, krásu tónu i vtipné ukázky houslového bohatství. Vemlouvavé housle předříkávají pulsaci čardáše, tentokrát pulsoval orchestrem temperament a elán nadšení, flétnový třpyt i vášnivé pizzicato a hřímající dechy. Dávný rozkošný bonmot, že v Tzigane je Ravel cikánštější než sami cikáni, ten folklorně historizující element tentokrát neplatil. Ravelova vynalézavá znalost nástrojů a plná odevzdanost syžetu dostala v podání Arménského státního symfonického orchestru akcent výrazné a silně nadšené hry – teď a tady.
Skladatel Alexey Shor byl koncertu přítomen a kratičká imprese z jeho dílny Elegie pro housle a orchestr (možná pro Maxima Vengerova i komponovaná) byla milým přídavkem sólisty i orchestru. Arménský státní symfonický orchestr vystoupil v Čechách díky organizaci Evropské nadace pro kulturu.
Armenian State Symphony Orchestra
The European Tour 2020
Praha, Rudolfinum, 19. ledna 2020
Maxim Vengerov – housle
Sergey Smbatyan – dirigent
Alexey Shor: St. Elmo Barcarolle
John Ter-Tatevosian: Symphony No. 2 The Fate of a Man
Max Bruch: Koncert pro housle a orchestr č. 1 g moll, op. 26
Maurice Ravel: Tzigane. Rapsodie de concert
