Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Michal Krčmář se narodil 13. června. Pro mnohé je třináctka nešťastné číslo. V případě tohoto vynikajícího tanečníka by se ale dalo bez diskuze říct, že je to číslo šťastné. Jeho raketová kariéra nedá právě teď spát milovníkům baletu ve Finsku, konkrétně v Helsinkách, a to v tak exkluzivních rolích, jako jsou Des Grieux, Solor či Franz, od světových choreografických špiček. My v Česku tak můžeme jen závidět, že tohoto tanečníka už nemůžeme vídat na jevišti pražské Státní opery.Náš rozhovor vznikal v průběhu několika měsíců, během kterých mě Michal pokaždé fascinoval svojí profesionalitou, osobním zaujetím, svými názory na role a také na hereckou přípravu. V mnohých tématech, o kterých jsem s ním chtěl mluvit, aby vznikl první velký profilový Michalův rozhovor právě pro čtenáře Opery Plus, dala mým otázkám odpověď i smysl jeho mladost, spontánnost a také upřímnost. I přes obavy, které jsme oba chvílemi měli, věřím společně s Michalem, že všichni ti čtenáři Opery Plus, kteří si několikadílný rozhovor vychutnají až do konce, se dozvědí nejen dost věcí o práci i samotné profesi prvního sólisty Finského národního baletu, ale i o Michalovi samotném. Konečně snad i rozhovor vznikal pod šťastnou třináctkou, se kterou jsme vykročili i do nového roku…

Od mládí jste se věnoval sportu, chtěl jste být slavný sportovec? Měl jste nějaký vzor?

Když mi bylo takových sedm, osm let, tak jsem spíše myslel, že budu policajt, tajný agent nebo hasič. Zkrátka takový ten hrdina, který zachraňuje zoufalé paničky ze svízelných situací. Sportu jsem se věnoval hodně, protože i můj táta sportoval již od malička. Zvláště miloval cyklistiku a lyžování. Skoro pořád mě brával s sebou, učil mě hrát fotbal, na zimní brusle mě postavil ve třech letech, na lyže ve čtyřech. To všechno mě bavilo. V tomhle věku jsem byl stále venku, hrál si s kamarády a lezl po stromech. Nejvíce k srdci mně ale přirostl hokej. Na kolečkových i zimních bruslích jsme hokej hrávali s kamarády v menším městě Buštěhrad kousek od Kladna, kde žije moje babička a kde jsem trávil většinu volného času. Kladno je známé hokejové město. Spousta skvělých hokejistů je odtud, stejně tak i Jaromír Jágr, který je mým největším sportovním vzorem. Na ledě se vždy choval kolegiálně a je technicky jeden z nejlepších na světě. Vždy měl poměrně málo trestných minut, nemluvě o jeho bodování, a to jsem hodně oceňoval. Dodnes mám u sebe jeho autogram.

Máte mladšího bratra Martina, to jste byli taková sportovní, akční dvojice, kterou rodiče dali na sport, aby byl doma klid?

Můj bratr je o sedm let mladší. Častokrát jsem ho měl na krku, když jsem byl s kamarády venku a to někdy starším sourozencům leze na nervy… Ale brácha byl poměrně hodné dítě a moji kamarádi jsou dodnes i jeho kamarády. V podstatě jsme dělali všechno spolu a on se vše velice rychle učil, čili zapadl do kolektivu bez problémů. Občas se stávalo, že nás máma vyháněla ven, ale to spíš abychom neseděli u počítače nebo u televize. Rozhodně jsme byli stále spolu, někdy se prali a chvíli neposeděli na jednom místě. Byli jsme hodně akční a živé děti.Kdo vám dal onu podmínku, že pokud chcete dělat hokej, musíte současně vydržet jednu hodinu tance na základní umělecké škole?

Aby nedošlo k omylu: podmínka to rozhodně žádná nebyla. Já chtěl hrát hokej, ale to bylo finančně náročné a máma říkala, že se pokusí to nějak vymyslet. Když byla mladší, milovala hudbu a tanec. Navštěvovala kurzy standardních tanců a také pochytila základy klasického tance. Má veliký cit pro umění, zvláště pro balet. Viděla na mně od útlého věku, že mám hudební sluch a talent. Chtěla se ujistit, že to je skutečně tak a proto mě požádala, abych navštívil hodinu tance. Jenže já chtěl hrát hokej. Takže to bylo něco za něco: Jedna hodina baletu – pro mě absolutně nemyslitelná věc, a za to jsem ale měl šanci začít hrát profesionálně svůj vysněný hokej.

Máma mi později vyprávěla, že to musela zkusit, aby měla čisté svědomí. A kdyby mě to pak nebavilo a já chtěl skončit, rozhodně by mi nebránila. Nikdy mi neříkala, co musím v budoucnu dělat. Rodiče mě vedli k absolutní samostatnosti i v rozhodování.

Máma mě tedy tehdy poslala na Základní uměleckou školu Nad Alejí – to je ulice Morstadtova v Praze na Pohořelci. Pro mě to byl samozřejmě potupný pocit, být něco jako „baleťák“, ale když jsem tam přišel, tak zlé to zase nebylo. Máma čekala na reakci učitelky, která jí po hodině řekla, že by bylo rozumné zkusit přijímací zkoušky na Taneční konzervatoř hlavního města Prahy…Takže vy jste rovnou ze stadionu nastoupil na Taneční konzervatoř? To vám tanec tak učaroval? To je jako z nějakého filmu. Zázračné dítě…

Nevím, co bych dodal, ale vpodstatě to tak bylo… Z kluka, co sportoval a žil od rána do večera venku, byl najednou „baleťák“. Dlouho jsem si to sice nepřipouštěl, ale bylo to tak. Zkrátka jsem se v tom našel a dnes už věřím, že jsem byl určen pro hrstku povolání, z nichž toto je nejlepší a nejkrásnější. Vyjadřovat své pocity a nálady pohybem dokáže jen pár lidí a troufám si říci, že i tanečníků. Je to povolání, které je považováno za takzvaný „kumšt“. Myslím si, že v tomto názvu je obsaženo vše, co tam má být…

Na škole jsem od první taneční lekce věděl, že mě to baví. Rozhodně ale nemohu říci, že to byl zázrak a že tancem jsem byl uchvácen na celý život. Kdo prosím vás v osmi letech ví, co v dospělosti bude dělat… Bavilo mě toho tolik, že jsem nevěděl, kam dřív skočit.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Napsat komentář