Nepřipadám si výjimečný, aby o mně někdo musel číst – Michal Krčmář (5)

(Pokračování)

Cítíte ve stávajícím souboru v Helsinkách velkou, ale současně i motivující konkurenci?

V souboru panuje zdravá soutěživost. Nedávno tady byl můj kamarád Lukáš Slavický. Hostoval jako Konrád v Korzárovi. Friedeman Vogel přijel tančit de Grieux v Manon. Máme občas takovéto skvělé hosty, kteří jsou pro mě další velkou inspirací. Dobrá motivace je také střídat taneční partnerky. Často se chodím dívat i do hlediště na ostatní obsazení. I tím se hodně učím.

Trochu záludná otázka. Je váš plat srovnatelný s platem českých tanečníků? A ušetříte si něco?

Finsko je v poměru k České republice velice drahá země. Když to v rychlosti srovnám, tak bochník obyčejného chleba stojí přes dvě eura, to znamená více než padesát korun. Ceny jsou tu zkrátka dvakrát, někdy i víckrát vyšší než v Česku. Nemovitosti a nájem o tolik dražší nejsou, ale stále je poznat veliký rozdíl. To znamená, že i plat je tu odpovídající cenám produktů, čili je mnohem vyšší než v České republice.

Máte rád pěkná, rychlá auta. Myslíte si, že na nějaké pěkné BMW vyděláte?

V Praze mám svou Felicii combi z roku 1999 a nedám na ni dopustit. Když jsem v zahraničí, tak s ní jezdí můj kamarád. Mám občas nutkání koupit si nové pěkné auto. Kdybych chtěl, tak si je mohu koupit ihned. A zřejmě k tomu v dohledné době i dojde, ale zatím pro takové auto nemám vyžití. V České repubice jsem jezdil hodně, ale zde to nepotřebuji.

Když jste bojoval za zachování Státní opery, seznámil jste se s její strukturou i se způsobem financování. Pronikl jste už do této problematiky ve Finsku? Finský národní balet je zajisté financován vícezdrojově a má určitě i štědré mecenáše…

Bylo to pro mě velice poučné. Rozhodně se mi to bude v budoucnu hodit. Ve Finské národní opeře se skutečně soustředím na svoji práci tak, jak to má být. Je pravda, že Finská opera má rozhodně obrovský rozpočet. Vyplývá to také například z baletního souboru Finského národního baletu, který je ve Finsku jediný svého druhu. Opera má samozřejmě mnoho sponzorů a partnerů. Nedávno si jeden z těchto partnerů objednal celé představení Manon. Velká pojišťovna si koupila všechna místa v hledišti. Dělá se to jednou do roka.K soukromí: svoji přítelkyni – také balerínu – Lucii Rákosníkovou jste poznal již ve škole? Tušil jste tehdy, že váš vztah vydrží tak dlouho?

S Lucií jsem nastoupil do stejného ročníku před dvanácti lety. Od jedenácti let jsme chodili dennodenně spolu na stejné hodiny a před šesti lety jsme spolu začali opravdu chodit. Bylo mi šestnáct let a v tomto věku jsou city velice silné. Do toho hormony pracují přesčas a mozek tak trochu na půl. Nevěděl jsem, co od toho vztahu čekám. Hlavní je, že nám spolu bylo a stále je pořád dobře.

Mnoho vašich kolegů, umělců je proti vztahu s partnerkou stejné profese. Vám to nevadí?

Myslím si, že to není nic tak neobvyklého. Docela náročné je, když tančíte všechno spolu jako partneři. S Lucií jsme tančili hodně věcí a někdy je těžké se shodnout. Nakonec jsme přišli na to, jak spolu vycházet v práci i doma. U nás v souboru jsou i manželé, kteří spolu tančí x let. Poslední věc, co spolu tančili, byla Bayadera a byl to úžasný zážitek…

Myslíte, že byste odešel do Finska i bez Lucie?

Nabídku do Finska jsem dostal ještě dříve, než bylo období konkurzů. Byl jsem rozhodnutý odejít. Lucie je výborná, charizmatická tanečnice a byl jsem si na osmdesát procent jistý, že ji do souboru vezmou. Udělala konkurz, ale šéf baletu Kenneth Greve jí řekl, že pro ni bohužel nemá místo. Bylo to těžké období, ale v té době jsme měli před premiérou Giselle ve Státní opeře, já dělal Alberta a Lucie připravovala roli Myrthy. Měli jsme dost práce a nepřipouštěli jsme si, co bude v příští sezóně. Po pár týdnech jí volali z Finské opery, že jedna tanečnice otěhotněla a Lucka by se jim hodila do souboru hned od začátku příští sezóny…Tak to vypadá, že jste skutečně dítě štěstěny. Jste spolu více než pět let, to je pro vztah z pohledu vašich vrstevníků dlouhá doba. Jste jiný? Je to věc výchovy? Proč myslíte, že mladým kolem dvacítky vztahy nevycházejí a věnují se pouze kariéře či zůstávají bezstarostně „single“?

Tohle je strašně individuální věc, každému vyhovuje něco jiného. V našem případě si myslím, že jsme si hodně pomáhali a všechno bylo mnohem snadnější. Nikdy jsem nepřemýšlel o ostatních, jak jim to vychází nebo ne. Není to moje věc. Je pravda, že dnes všichni dělají kariéru a u mnoha lidí je rodina na druhém místě. V mém případě netlačím na pilu ani v kariéře, ani ve vztahu. Je mi dvacet dva let a myslím, že nemusím nikam spěchat. Moc rád bych měl rodinu, děti a neříkám, že to bude za dlouho. Až to přijde, tak to přijde.

Myslíte, že jste se díky Lucii změnil? Dospěl? Dozrál?

Každý člověk dospívá a zraje. Podle mě je člověk ovlivněn lidmi kolem sebe. Tedy alespoň u mě tomu tak bylo. Hodně jsem se učil od lidí, které jsem poznal. A i přes mé mládí jsem jich poznal už opravdu moc. Od každého jsem se trochu naučil. Jedna z mých zásad je: od každého si můžeš něco vzít. Jak v profesionálním životě, tak i v osobním. Samozřejmě, někdo ti dá více, někdo méně, ale pro mě to vždy znamenalo krok vpřed. Lucie je jedna z osob, které mě změnily už navždy, a musím zdůraznit, že k lepšímu.

A co říká Lucka na vaše fotbálky a párty?

Chtěla by se také zúčastnit, ale je to pouze pánská jízda. Snažím se ji navádět, aby si také užila volno s kamarádkami. Minulé léto jsme to tak udělali. Každý měl svou třídenní párty…

Jak vypadá takový zasloužený volný den třeba po dvou týdnech práce u vás doma ve Finsku?

Většinou takový den začíná probuzením až v odpoledních hodinách po nějakém vydařeném večírku s přáteli. Dáme si dobrou snídani, koukneme se na nějaký pěkný seriál nebo film. Někdy se jdeme projít, nakoupit do města a často končíme s přáteli na pozdním obědě v naší oblíbené restauraci. V podstatě nic zvláštního. Absolutně nepřemýšlím o práci a snažím se odpočívat především psychicky.Ve Finské národní opeře jste ztvárnil od začátku sezony několik stěžejních rolí, o kterých sní snad každý a to v rychlém časovém sledu: Romeo v choreografii Johna Cranka, Solor v Bajadéře, pro česká divadla kvůli autorským právům nedostupná Manon Kennetha MacMillana. Je to všechno vůbec v lidských silách?

Stoprocentně je to v lidských silách. Od začátku sezóny jsem nastudoval Romea – John Cranko, Konráda – Ivan Liška a Des Grieuxe – MacMillan. Nyní pomalu se svým zraněním pracuji na hlavní roli Kaie v úplně nové premiéře Snow Queen, kterou chystá Kenneth Greve a Prince v Labutím jezeře, které jsem tančil asi milionkrát ve Státní opeře Praha. To je pět velkých, sólových rolí. Vychází mi jedna role na měsíc a to není zase tak hrozné. Buďto se přizpůsobíte, nebo ne a nahradí vás někdo jiný… Práce mě baví. Zatím mám sil na rozdávání. Dělám, co mohu, abych odvedl práci co nejlépe a jak jen mi to moje fyzické možnosti dovolí. Ale nic není nemožné. Pamatuji si, jak jsem jednou tančil Popelku ve Státní opeře Praha. Byla sobota a večer mi zavolal Karel Littera z Brna, že na zítřejší představení potřebují partnera pro hosta na Gala do Janáčkova divadla. Měl jsem tančit pas de deux z Dona Quijota s partnerkou, kterou jsem v životě neviděl a pas de deux Plameny Paříže, které jsem v životě netančil. Ráno po představení jsem se sebral, odřídil jsem cestu do Brna, udělal jsem jevištní zkoušku a večer odtančil dvě pas de deux – z toho jsem jedno v životě netančil… Nová partnerka byla navíc menšího vzrůstu a já tančil většinou s vyššími děvčaty, takže to byl také trochu nezvyk. Někdy se to prostě stává a štěstí přeje připraveným. Stejně tak jak říkám: „Štěstí se musí jít naproti“.

Mnoho tanečníků dostane nálepku „klasikáři“…

Tohle škatulkování neboli nošení nálepek přímo nesnáším. Je jasné, že někteří tanečníci vzhledově pasují na určitý druh rolí a jiní zase na další typy rolí. Někdy si myslím, že si tanečník zaslouží dostat šanci přinejmenším nazkoušet roli, kterou by měl tančit. A to i když se na ni třeba zdánlivě vzhledově nehodí, ale všechny ostatní předpoklady má. Nevím, jak to říct, je těžké popsat, co mám na mysli. Zkrátka si myslím, že někteří mladí lidé dokáží velmi překvapit. Pokud mají všech pět po hromadě a vědí, co je pro ně nejlepší, zaslouží si svoji šanci.

Vy jste například již ve škole tančil Kyliána, což se nepodaří ani tanečníkům v profesionálním angažmá. Zajímá vás moderní tanec? Kde jsou podle vás hranice mezi modernou a neoklasikou?

Moderní tanec mě velice zajímá, podle mě nemá hranice, ale abychom tomu mohli říkat tanec, tak mi vždy záleží na volbě hudby. Hudba mě musí inspirovat, nadchnout, musí mě oslovit. Těžko se mi tančí na nějaké „ťukání datla“. Hudba a tanec je jako Slunce a život na Zemi. Slunce nepotřebuje k životu Zemi, ale my potřebujeme Slunce k životu. Hudba nepotřebuje tanec, ale tanec bez hudby je jen pohyb. Neoklasika je pro mě obraz výjimečného estetického cítění. Tanec, který může být abstraktní, ale čistý a dokonalý na pohled.Tančil jste taky ve Vámosově Spící krasavici s podtitulem Poslední dcera cara. Je to transkripce klasického baletu Čajkovského. Mnoho diváků podobné výklady nesnáší. Zejména spojení Čajkovského a Petipy je pro ně posvátné…

Abych řekl pravdu, já to také nemám rád. Někdy mně to přijde jako zlodějina. Autor se bránit nemůže, jelikož už není mezi námi. Zajímalo by mě, proč si dnes někdo nedovolí vzít třeba hudbu Masseneta a udělat svou Manon, nebo předělat Kyliána. Podle mě je to totéž. Nebráním se změně k lepšímu, naopak, jsem otevřený novým věcem. S dnešními podmínkami je dobré klasiku oživovat, například vkládat těžší kroky. Každá generace tanečníků mění pohled na klasiku, každá generace tančí klasiku po svém. Důležité je, aby byl zachován styl, aby další generace mohly poznat pravou kulturní klasiku. Některé dnešní balety, které nazýváme klasikou, už zdaleka nemají svoji originální podobu. Pro mě je velice důležitá otázka vkusu a stylu. To je nejdůležitější! A co je horší, tyhle věci jsou strašně vidět a každý citlivější divák pozná rozdíl…

Dnes v baletu dochází k zajímavému fenoménu, kdy technicky vyspělí interpreti posouvají hranice rychle kupředu v počtu piruet, složitosti vazeb, skoků,… Není to spíš stagnace? Nemizí duch a styl tance?

Můj názor je jasný. Styl a duch tance nesmí mizet na úkor techniky. V dnešní době mám silný pocit, že někteří tanečníci jsou tak maximálně soustředěni na to, aby neudělali chybu nebo nevtočili nohu v póze, že při tom zapomínají, co tančí. Podle mého názoru by se na takové drobnosti měli vykašlat. Důležitý je celkový dojem. Počet piruet a dokonalá technika je jenom příjemným zpestřením celého představení.

Koho ze světových tanečníků uznáváte? A jsou pro vás jakýmsi vzorem nebo motivací, kým byste chtěl být?

Je asi jedno, kolik jmen bych tu mohl říci a koho bych mohl jmenovat. Stejně to budou pořád stejná světová jména. Dvojnásobně oceňuji, když je někdo hvězda a hlavně normální člověk. Nesnáším přetvářku. Jsme všichni stejní…
(Dokončení zítra)

www.michal-krcmar.cz

Foto archiv Michala Krčmáře,  Sakari Viika, Mirka Kleemola