Neumeierova Iluze Labutího jezera

Labutí jezero od svého vzniku v roce 1877 inspirovalo mnohé tvůrce a balet získal za dobu své existence řadu podob, verzí a variant. John Neumeier přidal tu svou, značně svébytnou, roku 1976, a jak už její název napovídá, odrazil se od známého příběhu a na jeho základě vytvořil nové, hutné dramatické dílo.

Příběh se výrazně opírá o životní osudy nešťastného německého panovníka Ludvíka II. Bavorského (25. 8. 1845 – 13. 6. 1886), který podle všeho trpěl blíže nespecifikovanými duševními chorobami, na jejichž základě byl roku 1886 zbaven svéprávnosti i trůnu, a který zemřel ve vodách Starnberského jezera (dříve známo pod jménem Wurmské) za dodnes nevyjasněných okolností (jednou z možných hypotéz je sebevražda, jakkoli se ve výsledku nezdá příliš pravděpodobnou a historikové se přiklánějí spíše k možnosti, že chtěl šlechtic uprchnout na loďce, nicméně v ledové vodě podlehl infarktu dříve, než k ní mohl doplavat). Za svého života byl nicméně vášnivým milovníkem umění, obdivoval Wagnera, jehož více než štědře finančně podporoval, investoval do architektury a toužil se podobat svému vzoru Ludvíkovi XIV. (roku 1873 na ostrově Herrenchiemsee začal dokonce stavět stejnojmenný zámek ve stylu francouzských Versailles). Ostatně i jeho zhlédnutí se v absolutistickém monarchovi vede k myšlence, že byl svéprávnosti zbaven i kvůli tomu, že chtěl svým ministrům ubrat pravomocí, jelikož lékařské zprávy, na jejichž základě byl shledán nepříčetným, vznikaly za poněkud podezřelých okolností a sepisovali je mimo jiné i lékaři, kteří jej nikdy osobně nevyšetřili. Na druhou stranu domnívat se, že panovník, který chtěl prodat Bavorsko a koupit místo něj pozemky v Jižní Americe, byl zcela duševně v pořádku, by bylo trochu krátkozraké.

Neumeier tohoto romantického podivína vzal a zasadil do centra svého baletu, který obdobně jako jeho Dáma s kaméliemi pracuje s rámcovou a retrospektivní kompozicí. Balet otevírá do ticha se odehrávající scéna (opět jako u Dámy), kdy pološíleného panovníka lékaři a komorníci dovlečou do jeho komnat. Zde se rovněž poprvé objevuje neustále Ludvíka pronásledující tajemná hrozba personifikovaná v temného Muže ve stínu (Carsten Jung), zpodobňující skrze metaforu ať už královu možnou schizofrenii, pochyby, svědomí, nedostižný ideál či připomínku nemožných vztahů, uvědomíme-li si, že Ludvík byl s největší pravděpodobností homosexuál (jak naznačují románky s operními zpěváky). Neumeier celému výjevu dodává na fatálnosti i použitím hudby ze samotného finále Labutího jezera (č. 29 Scène finále původní partitury), které po více než dvou hodinách balet rovněž uzavírá.

V prvním jednání se vracíme zpět v čase na oslavy završení základní konstrukce nově budovaného paláce, jichž se spolu s řemeslníky účastní i Ludvík se svým přítelem, hrabětem Alexandrem (Alexandre Riabko). Doprostřed veselice plné tanců, škádlení, dětských her i boxerských zápasů přichází královna (Anna Grabka) s princeznami Claire (Silvia Azzoni), Alexandrovou snoubenkou, a Natálií (Elisabeth Loscavio), jež je Ludvíkovou nastávající, aby se jich rovněž zúčastnily. Jejich přítomnost však krále očividně svazuje, nenechává mu prostor bezstarostně se nechat unášet představami o kráse a umění, sledovat rostoucí palác a soupeřící mladíky, a nutí jej hrát roli, kterou sám svou přirozenou existencí nabourává.

Přes intermezzo odehrávající se v současnosti královy samotky se posouváme v předcházejících událostech dále. Tentokrát je Ludvík v divadle a sleduje soukromé představení 2. jednání Labutího jezera (i ve skutečnosti si dával s oblibou hrát jen pro sebe a pár vyvolených opery ve vlastním privátním divadle), jehož snový svět a příběh nedostižné lásky jej vtahuje až na scénu, kde na sebe bere podobu prince Siegfrieda přísahajícího lásku zakleté Odettě.

Následuje třetí jednání, jež nás přenáší na maškarní ples na Ludvíkově dvoře. Král v kostýmu do labutě zamilovaného prince sleduje rej maskovaných dvořanů v maďarském, španělském, neapolském (zobrazený jako lov neposedných tanečnic – motýlů) a ruském tanci, aniž by věnoval pozornost davem se proplétajícímu a téměř neustále přítomnému cizinci v černém kostýmu. Vrcholem večera je zjevení maskované labutí dívky, která naplňuje Ludvíkovo srdce instantně naprostým štěstím v představě, že se mu před očima zhmotnil vysněný ideál. Když jí po společném pas de deux (dnes tradiční tzv. černé pas de deux, původně č. 5 Čajkovského partitury, v němž je místo 2. variace tempo di valse od roku 1895 vložena Riccardem Drigem orchestrovaná Čajkovského skladba č. 12 l’espiègle z klavírního cyklu op. 72 sloužící coby Odiliino sólo) vroucně vyznává lásku, sundává šťastná, ale mírně rozpačitá princezna Natalie masku v naději, že konečně ke svému nastávajícímu nalezla cestu, když si všimla, jak okouzlený byl dříve sledovaným baletním představením. Ludvíkovi se však v té chvíli srazí dva naprosto nekompatibilní světy, z černého cizince se vyklube Muž ve stínu, Ludvík se v panickém záchvatu agresivně obrátí nejen proti princezně, ale rovněž své matce a následně je zavlečen do svých komnat, zpět do přítomnosti.