Neumeierova Iluze Labutího jezera

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Mezi soubory sdílející po internetu svá představení se během dubna zařadil i Hamburský balet Johna Neumeiera. Své přenosy začal filmovou verzí baletu Dáma s kaméliemi s Marcií Haydée a Ivanem Liškou, pokračoval například Matoušovými pašijemi nebo Projektem Beethoven a 8. května přišla řada na jednu z nejznámějších Neumeierových choreografií – Iluze jako Labutí jezero v záznamu z roku 2001 s Jiřím Bubeníčkem v hlavní roli.
John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero – Jiří Bubeníček (foto Holger Badekow)

Labutí jezero od svého vzniku v roce 1877 inspirovalo mnohé tvůrce a balet získal za dobu své existence řadu podob, verzí a variant. John Neumeier přidal tu svou, značně svébytnou, roku 1976, a jak už její název napovídá, odrazil se od známého příběhu a na jeho základě vytvořil nové, hutné dramatické dílo.

Příběh se výrazně opírá o životní osudy nešťastného německého panovníka Ludvíka II. Bavorského (25. 8. 1845 – 13. 6. 1886), který podle všeho trpěl blíže nespecifikovanými duševními chorobami, na jejichž základě byl roku 1886 zbaven svéprávnosti i trůnu, a který zemřel ve vodách Starnberského jezera (dříve známo pod jménem Wurmské) za dodnes nevyjasněných okolností (jednou z možných hypotéz je sebevražda, jakkoli se ve výsledku nezdá příliš pravděpodobnou a historikové se přiklánějí spíše k možnosti, že chtěl šlechtic uprchnout na loďce, nicméně v ledové vodě podlehl infarktu dříve, než k ní mohl doplavat). Za svého života byl nicméně vášnivým milovníkem umění, obdivoval Wagnera, jehož více než štědře finančně podporoval, investoval do architektury a toužil se podobat svému vzoru Ludvíkovi XIV. (roku 1873 na ostrově Herrenchiemsee začal dokonce stavět stejnojmenný zámek ve stylu francouzských Versailles). Ostatně i jeho zhlédnutí se v absolutistickém monarchovi vede k myšlence, že byl svéprávnosti zbaven i kvůli tomu, že chtěl svým ministrům ubrat pravomocí, jelikož lékařské zprávy, na jejichž základě byl shledán nepříčetným, vznikaly za poněkud podezřelých okolností a sepisovali je mimo jiné i lékaři, kteří jej nikdy osobně nevyšetřili. Na druhou stranu domnívat se, že panovník, který chtěl prodat Bavorsko a koupit místo něj pozemky v Jižní Americe, byl zcela duševně v pořádku, by bylo trochu krátkozraké.

Neumeier tohoto romantického podivína vzal a zasadil do centra svého baletu, který obdobně jako jeho Dáma s kaméliemi pracuje s rámcovou a retrospektivní kompozicí. Balet otevírá do ticha se odehrávající scéna (opět jako u Dámy), kdy pološíleného panovníka lékaři a komorníci dovlečou do jeho komnat. Zde se rovněž poprvé objevuje neustále Ludvíka pronásledující tajemná hrozba personifikovaná v temného Muže ve stínu (Carsten Jung), zpodobňující skrze metaforu ať už královu možnou schizofrenii, pochyby, svědomí, nedostižný ideál či připomínku nemožných vztahů, uvědomíme-li si, že Ludvík byl s největší pravděpodobností homosexuál (jak naznačují románky s operními zpěváky). Neumeier celému výjevu dodává na fatálnosti i použitím hudby ze samotného finále Labutího jezera (č. 29 Scène finále původní partitury), které po více než dvou hodinách balet rovněž uzavírá.

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero (foto Kiran West)

V prvním jednání se vracíme zpět v čase na oslavy završení základní konstrukce nově budovaného paláce, jichž se spolu s řemeslníky účastní i Ludvík se svým přítelem, hrabětem Alexandrem (Alexandre Riabko). Doprostřed veselice plné tanců, škádlení, dětských her i boxerských zápasů přichází královna (Anna Grabka) s princeznami Claire (Silvia Azzoni), Alexandrovou snoubenkou, a Natálií (Elisabeth Loscavio), jež je Ludvíkovou nastávající, aby se jich rovněž zúčastnily. Jejich přítomnost však krále očividně svazuje, nenechává mu prostor bezstarostně se nechat unášet představami o kráse a umění, sledovat rostoucí palác a soupeřící mladíky, a nutí jej hrát roli, kterou sám svou přirozenou existencí nabourává.

Přes intermezzo odehrávající se v současnosti královy samotky se posouváme v předcházejících událostech dále. Tentokrát je Ludvík v divadle a sleduje soukromé představení 2. jednání Labutího jezera (i ve skutečnosti si dával s oblibou hrát jen pro sebe a pár vyvolených opery ve vlastním privátním divadle), jehož snový svět a příběh nedostižné lásky jej vtahuje až na scénu, kde na sebe bere podobu prince Siegfrieda přísahajícího lásku zakleté Odettě.

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero – Helene Bouchet, Edvin Revazov (foto Kiran West)

Následuje třetí jednání, jež nás přenáší na maškarní ples na Ludvíkově dvoře. Král v kostýmu do labutě zamilovaného prince sleduje rej maskovaných dvořanů v maďarském, španělském, neapolském (zobrazený jako lov neposedných tanečnic – motýlů) a ruském tanci, aniž by věnoval pozornost davem se proplétajícímu a téměř neustále přítomnému cizinci v černém kostýmu. Vrcholem večera je zjevení maskované labutí dívky, která naplňuje Ludvíkovo srdce instantně naprostým štěstím v představě, že se mu před očima zhmotnil vysněný ideál. Když jí po společném pas de deux (dnes tradiční tzv. černé pas de deux, původně č. 5 Čajkovského partitury, v němž je místo 2. variace tempo di valse od roku 1895 vložena Riccardem Drigem orchestrovaná Čajkovského skladba č. 12 l’espiègle z klavírního cyklu op. 72 sloužící coby Odiliino sólo) vroucně vyznává lásku, sundává šťastná, ale mírně rozpačitá princezna Natalie masku v naději, že konečně ke svému nastávajícímu nalezla cestu, když si všimla, jak okouzlený byl dříve sledovaným baletním představením. Ludvíkovi se však v té chvíli srazí dva naprosto nekompatibilní světy, z černého cizince se vyklube Muž ve stínu, Ludvík se v panickém záchvatu agresivně obrátí nejen proti princezně, ale rovněž své matce a následně je zavlečen do svých komnat, zpět do přítomnosti.

John Neumeier – Iluze jako Labutí jezero (foto Kiran West)
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na