Čtenáři Opery Plus blogují
Jako dárek ke stopadesátým narozeninám Prodané nevěsty uvedla Česká televize po tři večery za sebou tři inscenace této naší národní trvalky. Černobílou televizní inscenaci z roku 1962 (Tikalová, Žídek, Haken), „novoroční“ (Beňačková, Dvorský, Novák) z roku 1981 a záznam premiéry z Plzně 2014 (Veberová, Briscein, Šťáva). Zajímavý dramaturgický počin, který měl zřejmě otestovat odolnost zarytých operních fanoušků. Vydržet tři „Prodanky“ za sebou vyžaduje jistou míru operního sadomasochismu.
Jednoznačně se nabízela možnost porovnávat neporovnatelné. Ivo Žídek z roku 1962 (později už tolik ne) svým učebnicovým výkonem o několik tříd převyšuje verdiovského Jeníka Petera Dvorského, stejně jako Jeníka Aleše Brisceina (dnes tolik obsazovaného, možná až přetěžovaného a přeceňovaného?).
O Kecalovi Eduarda Hakena se napsalo nepočítaných, a zasloužených, superlativů (čím je nahrávka starší, tím je lepší – Kecal z této inscenace a Vodník z téhož roku jsou mnohem lepší než nahrávky pozdější ). Richard Novák stojí neoprávněně v Hakenově stínu a já, který jsem „vyrostl“ na této verzi Prodané nevěsty, ho jednoznačně upřednostňuji. Aleš Šťáva bude za pár let, a za předpokladu správně voleného repertoáru, na úrovni obou zmíněných velikánů.
Drahomíra Tikalová, Gabriela Beňačková nebo Ivana Veberová? Každá jiná, všechny dobré, ale již mnohokrát zmiňovaná „slovanská slza“ v hlase paní Beňačkové je onou přidanou hodnotou, která ji posouvá výš.
Porovnával jsem neporovnatelné a především záznamu „živé“ plzeňské inscenace uškodilo ne kvalitní nazvučení. Přesto se sám sebe ptám, jak jsem mohl vydržet tři večery s Prodanou nevěstou? O odpovědi ani nemusím přemýšlet. „Prodanka“ je stále mladá, stále svěží a neustále v ní nacházím něco nového.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
