Nevím, proč je balet u nás tak nepopulární (2)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Rozhovor se Stanislavem Fečem 
(dokončení) 


Poznal jste celou historii polistopadového vývoje baletu Národního divadla. Období tápání, nejasné umělecké i dramaturgické vize. Mnoho inscenací nehodných první scény. Jak to vnímáte teď, těch dvacet let? A co říkáte dnešnímu stavu – sloučení dvou baletních souborů a velkou epochu šéfování Petra Zusky?

Ani nevím, jak to charakterizovat. Když řeknu pravdu, tak se do Prahy ještě dalších dvacet let nebudu moci vrátit (smích). K tomu všemu asi řeknu jen to, že ať už ta období byla různá, zásadní věc je bohužel ta, že se za celou tu dobu neobjevilo v Národním divadle příliš skvělých tanečníků. Ti důstojní, kteří tam již byli a neměli možnost z různých příčin odjet, ti tam jsou dodnes. Ti, co rychle pochopili, že se nikam nebudou rozvíjet a měli tu možnost, tak ti včas odjeli někam jinam. Žádné zahraniční či domácí hvězdy. Přitom Česko má tolik výborných tanečníků! Kdyby někdo dokázal ty síly přitáhnout do Prahy, pak by tam byl špičkový soubor. Přiznám se, že když jsem v Praze, tak se ani do divadla nehrnu. Pozitivní na šéfování Petra vidím to, že se mu podařilo do Národního divadla přitáhnout konečně světová jména jako Forsythe nebo Mats Ek, choreografie Cranka… Jiná věc už je to, jak to naši tanečníci tančí. Po zhlédnutí například Crankova Oněgina či Carmen Matse Eka v Praze jsem musel zapnout video a podívat se na ty inscenace znovu, abych se přesvědčil, že jsou to skutečně důstojná díla. Velké zklamání jsem zažil nedávno na představení Amerikana III...

Možná za těch deset let bylo Zuskových baletů příliš mnoho. Nemyslím si, že by šéf měl tolik tvořit. Měl by se víc zabývat kvalitou souboru, repertoárem, atd. Na druhou stranu je asi velmi lákavé tvořit a zviditelňovat se. Obzvlášť když máte k dispozici soubor a od vedení „zelenou“. Dřív bylo samozřejmé vše, co bylo před ním, jaksi zhanobit. Bohužel, vše se opakuje a dnes jsme svědky něčeho podobného. Také Petra nyní mnozí kritizují. Já si ale myslím, že on jako člověk a umělec prošel obrovským vývojem za toto období a určitě dnes sám chápe některé ty věci jinak, než před deseti lety. Nejsem si ani jistý, co je pro balet Národního divadla lepší. Aby tam dál Petr Zuska šéfoval a vedl soubor tím směrem, kam ho vedl celá ta léta, anebo pozvat někoho nového. Protože nový člověk bohužel vždy začíná destrukcí, ničí to, co se dělalo před ním. Úroveň souboru se také nezvedne jen s příchodem někoho nového. Je také zapotřebí tuto tvrdou práci lidem adekvátně zaplatit. Potom nebude problém najít dobré tanečníky. Z toho, co občas vnímám v médiích, vidím, že se Petr potýká s finančními problémy, s mizivou podporou ze strany ministerstva kultury, atd. Tyto věci se těžko změní jen pro to, že přijde někdo jiný. Nejvíce ze všeho mě asi rozčiluje to, že v Národním divadle neexistuje už ani jedna tradiční klasická inscenace. Tituly tam jsou! Labutí jezero, Giselle, Romeo, Spící krasavice, Louskáček, ale ani jedna verze není bohužel „normální“ v tom mém chápání velkých baletů. Jediná Sylfida Bournonvilla byla netknutá! To byl jediný balet za poslední léta, který jsem zhlédl s radostí, moc se mi v něm líbila Adéla Pollertová!

Mnoho domácích umělců si nechce přiznat pravdu: že zaspali dobu, že jsou příliš zahledění do sebe, že nereflektují vývoj divadla, tance a baletu v Evropě. Samozřejmě, nemůžeme opomenout český „šlendrián“ nekvalitních repríz a postupného úpadku zpočátku vynikajících inscenací. Za dvacet let se toho moc nezměnilo, každý šéf i soubor si „hraje na svém písečku“. Čím to je?

Češi nemají rádi výjimečné lidi nebo ty, kdo něčeho dosáhli v zahraničí. Proto jsou schopni se sjednotit a dokonce spojit s těmi, koho dříve sami neměli rádi a pak se společnými silami zbavit těch výjimečných. Ono by totiž jinak bylo moc vidět ten rozdíl a bylo by příliš namáhavé mít takové výsledky. Tak to funguje dnes bohužel téměř všude. Nejen v Česku. Méně schopní lidé se bojí těch profesionálů, a proto dělají vše, aby se jich zbavili. A raději se obklopují ještě méně profesionálními, které mohou lépe ovládat. Takhle to dopadlo v podstatě i u nás. Podívejte se, kolik osobností, které by mohly dnes předávat své znalosti, právě sedí doma a kouká na seriály… Proto si také nejsem jistý, jestli se někdy dostane někdo opravdu úspěšný – jako třeba Jirka nebo Otto Bubeníčkovi – na křeslo šéfa baletu u nás v Národním divadle v Praze. Obávám se, že se to dříve stane někde v Evropě.Nechybějí domácí české baletní scéně osobnosti?

Určitě ano… I když osobností je spousta, v tom českém pojetí.

Hodně se zajímáte o choreografii, studoval jste ji přímo v Rusku. Nemáte pocit, že Česku právě výborní domácí choreografové chybí? Nebo je to také konkurencí Západu, kdy před tamními uměleckými osobnostmi domácí tvůrci neobstojí?

Nám ujel vlak příliš dávno. Proto konkurovat Západu asi můžeme jen stěží. I když třeba tady bych pochválil Petra Zusku za to, že dává možnost mladým tvůrcům realizovat se na workshopech. A dokonce jsou pak některá tato díla zařazená i do repertoáru. Myslím, že se pár zajímavých jmen již objevilo. Těm lidem je potřeba dát možnost jezdit po světě a vstřebávat do sebe všechny ty různé techniky. Na druhou stranu je pak problém v tom, že tanečníci nemají takové dispozice, aby choreografie typu McGregora či Forsytha zatančili tak, jako se tančí v evropských souborech. Proto potom člověk ani nemůže poznat například Carmen Matse Eka… Jinak jsem samozřejmě pyšný na to, že jsem byl prvním magistrem art., který absolvoval na Akademii ruského baletu Vaganové.

Nevyhnulo se vám ani několik pracovních úrazů. Nemyslíte, že je to také tou podivnou formou, jak se u nás vyučuje ruská taneční škola? Že již na škole se tanečníci fyzicky přetěžují, chybí vyučování posilovacích i relaxačních cviků a podobně?

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat