Verdiho Trubadúr a Síla osudu pro mě vždy byla díla, která jsem nijak netoužil vidět, protože na jevišti na mě působila jako série abstrakcí od různých autorů, u kterých se mi nedařilo nacházet společné prvky. Teď pochopitelně nemluvím o hudbě, ale o zápletkách obou oper nebo také o způsobu, jakým byla díla prezentována. Před odjezdem na včerejší přenos jsem se však naladil zcela neutrálně.
Budeme-li nejprve hodnotit to, co jsme viděli, pak je třeba ocenit scénografii (Charles Edwards), která představovala šikovné pojítko mezi jednotlivými obrazy. Ty na sebe v newyorské inscenaci krásně navazují, a tak není potřeba se zdržovat obvyklými přestavbami. Režijní pojetí (David McVicar) bylo, jak už to je v Met zvykem, zcela tradiční a v případě této inscenace se nebojím koncepci označit jako univerzální. Cestou do kina jsem zaslechl dvě starší dámy, z nichž jedna se té druhé ptala, o čem ta opera vlastně je. Odpověď zněla, že to je strašně komplikované. Z mého pohledu se hlavní postavou příběhu stává vždy ta postava, jejíž interpret si diváka získá nejvíce. (Totéž si velice často říkám i v případě Vediho Aidy, protože pro vynikající Amneris nebývá problém strčit představitelku titulní role do kapsy.)
Ačkoliv se Met podařilo získat naprosto špičkové obsazení všech rolí, byl pro mne včerejší večer především o Leonoře. Sondra Radvanovsky (náš rozhovor s umělkyní naleznete zde), disponuje opravdu výjimečným hlasovým fondem, který diváci dle jejích vlastních slov buď milují, nebo nenávidí. Faktem zůstává, že je to hlas plný vzrušivě vzletných vibrací na straně jedné, avšak znělých hloubek a dramatických výšek na straně druhé. Právě v souvislosti s těmito výjimečnými vibracemi je umělkyně často přirovnávána k Marii Callas, o jejímž hlasu Zeffirelli řekl, že by ho toužil rozsekat na tisíc kousků, aby poznal, co to v něm je. Myslím ale, že její budoucí Norma má obrovskou šanci být naprosto mimořádná a evokovat tak zcela jedinečnou Normu Marie Callas. Praha bude mít to štěstí, že na koncertu umělkyně, který bude prvnímu vystoupení Sondry Randvanovské v této roli předcházet, mimo jiné zazní také něco z Belliniho Normy.
Dolora Zajick, jejíž debut v roli Azuceny a zároveň v Met se odehrál již v roce 1988, má tuto postavu dokonale zažitou jak hlasově, tak herecky a její výkon zůstává i nadále světový, přestože pěvkyně za rok oslaví své šedesáté narozeniny. Její dramatický mezzosoprán je i dnes vzácným zbožím na trhu, jehož konkurentky by se daly spočítat na prstech jedné ruky.
Marcelo Álvarez jako Manrico je ideálním představitelem titulního partu, protože vypjaté dramatické vrcholy je zároveň schopen kontrastovat s lyrickými momenty. A to je přesně to, o co ve středověkém ideálu trubadúrů šlo. Zkrátka bylo třeba, aby tvrdí hoši měli také srdce a uměli vládnout nejen zbraní, ale také citem. (Kam se jen ty hodnoty posunuly…?!)
Dmitri Hvorostovsky a jeho Luna jsou ideální kombinací, ať se na jejich dvojici podívám pod jakýmkoliv úhlem. Na výkonech tohoto svrchovaného barytonisty netřeba hledat mouchy. V jeho případě není nutné se specializovat na určitý druh rolí, protože umělec si bravurně poradí s čímkoliv a jsou to především záporné charaktery, do kterých je obsazován nejvíce. (V Japonsku bude na turné Met zpívat Vediho Rodriga z Dona Carlose.)
Byl to hezký pocit sledovat slovenského (bohužel už nelze říci „našeho“) Štefana Kocána, který v poslední době září na nejprestižnějších světových scénách. Sondra Radvanovsky začínala v Met v rámci jednoho programu pro mladé začínající zpěváky a dle jejích slov pro ni bylo velice přínosné, když mohla stát po boku velkých hvězd, a tak se jimi nechat inspirovat. Podobně jako ona dnes po boku těch největších velmi často stojí také Štefan Kocán, který včera předvedl vynikajícího Ferranda. Nebojím se použít výrazů jako vybroušený či vypilovaný, budu-li hodnotit jeho hudební projev, se který se po boku výrazného herectví na obrovském jeviště neztratil, ba naopak. Již dnes je jasné, že Kocán jde správnou cestou a půjde-li vše dobře, pak se v budoucnosti zařadí mezi světovou špičku a bude vystupovat ve velkých rolích svých kolegů, se kterými se dnes po jevišti pohybuje.
Na samotný závěr jsem si nechal orchestr a sbor, ke kterým nemám žádnou výhradu. Marco Armiliato je ostříleným dirigentem, kterému Verdi očividně svědčí.
Na závěr malá výtka k titulkům v královéhradeckém Centrálu. Nebudu se zde věnovat kvalitě titulků Zuzany Joskové, která velmi často pokulhává, avšak vadila mi skutečnost, že v závěru díla, kdy Azucena sděluje Lunovi, že Manrico byl jeho bratr, se titulky odrážející tento rozhodující moment vůbec neobjevily, a tak ne všichni pochopili, proč opera končí slovy Azuceny: „Jsi pomstěna, matko!“ Podobné problémy s titulky jsou v Hradci Králové neustále a bylo by třeba tento problém konečně vyřešit.
Giuseppe Verdi:
Il trovatore
Režie: David McVicar
Scéna: Charles Edwards
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Světla: Jennifer Tipton
Choreograf: Leah Hausman
The metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 16.února 2009 The Metropolitan Opera New York
Met in HD live 30.4.2011
Manrico – Marcelo Álvarez
Leonora – Sondra Radvanovsky
Count Di Luna – Dmitri Hvorostovsky
Azucena – Dolora Zajick
Ferrando – Štefan Kocán
Ines – Maria Zifchak
Ruiz – Eduardo Valdes
Messenger – Raymond Aparentado
Gypsy – Robert Maher
