Režisér obou dílu Gladiátora Ridley Scott měl šťastnou ruku, když se s kompozicí soundtracku obrátil na Harryho Gregson-Williamse, neboť i hudba z filmu získala v roce 2024 nominaci na Oscara. První díl hudebně podkreslila hudba Hanse Zimmera, kterému v té době Gregson-Williams dělal asistenta. Tvůrčí návaznost tedy byla nasnadě, přesto autor druhého dílu využil od svého předchůdce a “mentora” pouhou melodickou figuru v podobě klesající septimy, díky které znalým posluchačům přináší trochu sentimentu a hudební vzpomínku na film starý téměř čtvrtstoletí. Veškerá ostatní hudba už je pro diváky nová. Společně s ostrým zvukem rekonstrukce „starořímského“ nástroje karnyxu v protipólu s hlasem Lisi Gerrardové, australské zpěvačky a skladatelky, vytvořil epický hudební kus nesoucí testosteron v každém taktu.
Když byl autor osloven režisérem ohledně kompozice hudby k jeho novému filmu, první komu Gregson-Williams telefonoval byl právě Hans Zimmer, který ho ocenil jako nejvhodnějšího pokračovatele vlastní filmové partitury.
Gregson-Williams začal nejprve komponovat novou hudbu, pro jednotlivé postavy filmu, až poté se vrátil k “původnímu pramenu” a vybíral motivickou inspiraci od Hanse Zimmera. Již zmíněná přejatá sestupující septima ze skladby Now We Are Free nakonec zvítězila v Luciusově tématu a skladbě Strength and Honor. Zásadní pro nový soundtrack však byla spolupráce se španělským multiinstrumentalistou, který poskytl Gregson-Williamsovi nespočet nahrávek atypických či historických nástrojů, mezi kterými byl i karnyx. Abraham Cupeiro López je zručným výrobcem nástrojů a multiinstrumentalistou, především je ale známý pro svou vášeň v historické nástroje, které na základě historických podkladů sám vytváří a přivádí tak hudební historii k životu. Navazuje na tradici svého dědečka a je tak ambasadorem galicijského nástroje zvaného corna.
Nejvýraznějším zvukem, který přináší nový soundtrack je však karnyx. Tento hudební nástroj byl nejvíce používaný v 2.–1. století před naším letopočtem, byl to laténský keltský hudební a signalizační nástroj a v dnešní době bychom jej označili za žesťový, nátrubkový nástroj, který je tvořen bronzovou trubicí, která, podobně jako suzafon nebo heligon, stoupá vzhůru k nebi a její kónické rozšiřování grandiózně ukončuje rezonátor v podobě zvířecí hlavy. Často to byly hlavy divokého prasete či draka. Nástroj byl někdy tak těžký, že hráči musel pomáhat druhý člověk, který držel vzhůru hlavici dlouhým bidlem. Způsob hry na nástroj je podobný rozeznívání didgeridoo, tedy pomocí rozechvění rtů hráče v náustku. Název nástroje pochází z keltštiny, římský císař Julius Caesar tento nástroj často používal pro ironickou propagandu vítězství nad původními kmeny Galie.
V rámci archeologických nálezů se celý nástroj pohromadě ještě nepodařilo nalézt. Nalezlo se však mnoho separátních částí, které většinou nesou známky záměrného poškození nástroje, či jeho cíleného rozebrání. Nejznámější nález rezonátoru v podobě kančí hlavy pochází ze Skotského Deskfordu, kde byl nalezen v roce 1816 při těžbě v bažinách. Nález byl proslaven archeologem Fraserem Hunterem, který ve spolupráci s trumpetistou Johnem Kennym vytvořili repliku celého nástroje. Kenny poté v roce 1993 poprvé za dva tisíce let zahrál na “mrtvý” nástroj a posléze s karnyxem koncertoval po celém světě. Nejdůležitějším nálezem však byla galská svatyně v Tintignacu, kde archeologové v roce 2004 nalezli pět nástrojů a jeden téměř celý, přestože rozdělený na části, díky němu se dalo usoudit, jak byl nastroj velký a jak fungoval.
Gladiátor II skýtal spoustu očekávání od veřejnosti, ať už kvůli dějové lince, vývoji postav, či zasazení do časového horizontu historie. Nikdo však neočekával, že by zaujal i hudební nadšence a historiky. Harrymu Gregson-Williamsovi se povedlo neočekávané – nabídnout širokému spektru publika zvuk nástroje, který nezná ani většina vzdělaných posluchačů a hudebníků.
