Neznámý Karel Kovařovic
V žižkovské koncertní a výstavní síni Atrium, zařízení s řadou ambiciózních komorních programů, Stamicovo kvarteto nenápadně, pro hrstku posluchačů, zahrálo v sobotu odpoledne tři komorní skladby, z nichž jedna zazněla veřejně asi po více než sto letech a další dvě zřejmě úplně poprvé. Jde o hudbu, která se příjemně poslouchá a která v sobě nemá nic výrazně charakteristicky českého, nemá ani nějaké dvořákovské nebo jiné podobné znaky. Je tradičně koncipovaná, nevýbojná, ale je pěkná, dobře napsaná, je svoje.
Kovařovic zůstane v historii české hudební kultury zejména jako šéf Opery Národního divadla v letech 1900 až 1920, který soubor vedl z pozice dirigenta a dramaturga. Jeho dirigentské působení je tím nejviditelnějším. Upozornil na sebe sestavením a řízením Orkestru Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895, předtím byl kapelníkem v Brně a v Plzni, řídil sbor Hlahol. Avšak ještě předtím byl také členem Orchestru Prozatímního a Národního divadla a učitelem v Pivodově pěvecké škole. V kompozici byl soukromým žákem Zdeňka Fibicha, na konzervatoři se ale skladbě nevěnoval – vystudoval hru na klarinet, harfu a klavír a věnoval se i zpěvu. V pozici šéfa Opery Národního divadla v roce 1904 Janáčkovo nové dílo, uvedené poprvé v Brně, odmítl. Uvedl je teprve po neuvěřitelných dvanácti letech, v květnu 1916. A jako podmínku si na Janáčkovi vynutil řadu škrtů a instrumentačních retuší. Sám je navíc navrhl a realizoval. Je pravda, že úspěšná pražská premiéra Její pastorkyně v Kovařovicově líbivější úpravě opeře otevřela cestu do Vídně a tím i na další zahraniční scény. V naší době se nicméně do praxe vrátila i původní podoba Janáčkovy partitury, autentičtější, syrovější.
Tři smyčcové kvartety Karla Kovařovice svým vznikem pokrývají dobu patnácti let. Rukopisy všech tří skladeb našel soubor před dvěma roky v Českém muzeu hudby, v pozůstalosti, kterou předtím do roku 1971 v soukromí spravoval Kovařovicův syn. Z not vyplývá, že Kvartet D dur je z roku 1879, tedy roku, kdy Kovařovic ukončil konzervatoř, Kvartet a moll z roku 1887 a Kvartet G dur z roku 1894. Snad jen Kvartet a moll zazněl koncertně, zřejmě během Čajkovského návštěvy Prahy v roce 1888. Právě tento kvartet věnoval Kovařovic Dvořákovi a na notách je dochován Dvořákův pochvalný přípis. Skladby nebyly nikdy vydány. Před nastudováním byla samozřejmě nutná revize partů, něco i chybělo, ale partitura byla v tom případě naštěstí celá. Do podoby umožňující provedení bylo třeba dát třetí z kvartetů, který zůstal nedokončen jako třívětý.
Dvacetiminutový Kvartet D dur sedmnáctiletého mladíka je nekonečným proudem kontrapunkticky koncipované, proměnlivé, motivicky jednoduché, ničím výrazným neozvláštněné hudby. V první větě stojí za povšimnutí zdůrazněný part primu, v Andante náznaky jakoby písňových témat, v Scherzu naznačený kontrast mezi idyličností a tanečností a ve finále opět polyfonie.
Pětadvacetiminutový Kvartet a moll má v sazbě podobný, ale samozřejmě popracovanější charakter, scherzo na místě druhé věty je rychlejší, variační Andante exponuje violu, finále obsahuje prvky fugy. Jde o hudbu, která také nemá plnou osobitost a ani opravdu výrazné členění, ale díky neustálým proměnám a pohybu vpřed nenudí, není zdlouhavá.
Kvartet G dur je kompozičně evidentně nejdál. Motivy v první větě jsou výraznější, scherzo se blíží osobitému výrazu. Skladba končí do klidného ticha – pěkným Adagiem, v němž místy vystupuje do popředí part violoncella. Všem třem dílům dalo kvarteto spolehlivou a plnou pozornost, pochopitelný zápal a každému víc než uspokojivou, jedinečnou podobu.
Kovařovicovu hudbu Stamicovci po pražském uvedení zařadili do programu svých koncertů na 17. ročníku festivalu Stamicovy slavnosti – 13. dubna v Havlíčkově Brodě a 21. dubna ve Vilémově. Hodlají ji hrát i při dalších příležitostech. I v metropoli by si rozhodně jejich objev zasloužil ještě další veřejnou pozornost.
Všechny tři smyčcové kvartety Karla Kovařovice Stamicovo kvarteto v souvislosti s jejich letošním premiérovým nastudováním už také natočilo. Zatím ve své režii, pro sebe. Zda a kdo nahrávku vydá, není teď známo. Koncert v Atriu ukázal, že nejde o mimořádně převratný objev. Avšak jako doplnění obrazu české hudby konce devatenáctého století, chtě nechtě zužovaného na tvorbu nejznámějších klasiků, jsou tato tři díla velmi zajímavá a jejich zpřístupnění v podobě nahrávky by bylo určitě dobrým počinem. Starou českou hudbu, Mozartovy a Beethovenovy současníky, známe paradoxně mnohem lépe než současníky Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka.
Hodnocení autora recenze: 70%
Stamicovo kvarteto
–Jindřich Pazdera (1. housle)
–Josef Kekula (2. housle)
–Jan Pěruška (viola)
–Petr Hejný (violoncello)
24. března 2018 Atrium Žižkov Praha
program:
Karel Kovařovic: Smyčcový kvartet D dur
Karel Kovařovic: Smyčcový kvartet a moll, op. 7
Karel Kovařovic: Smyčcový kvartet G dur (1894), nedokončený
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
