Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (1)

Umělci se nejlépe vyjadřují svým uměním, neradi o sobě mluví. Otto a Jiří Bubeníčkovi patří ke světové taneční špičce, a to už minimálně jedno desetiletí. Není to tím, že by byli zajímaví pouze jako dvojčata, ale především je to kvůli jejich mimořádnému jevištnímu charisma a vytříbené taneční technice. V poslední době, díky jejich projektům, ve kterých nezapomínají na české publikum, se o nich konečně více mluví i u nás. Pevné zázemí mají i ve svých rodičích, kteří žijí v Praze. A protože tatínek, Otto Bubeníček starší, byl nejen vynikajícím umělcem – artistou, ale vedle rodičovských povinností i historikem kariéry svých synů, požádal jsem ho o rozhovor. Nebyla v tom snaha po nějaké detabuizaci života slavných tanečníků, ale spíše touha ukázat, co se za každým úspěchem skrývá: sebeodříkání a tvrdá práce. Vznikl však rozhovor zcela upřímný a otevřený. Připadám si dokonce jako voyer, který díky ochotě Otty Bubeníčka staršího sepsal víc, než by bylo možná vhodné. Vznikl rozhovor nejen o krásném zákulisí dvou tanečních kariér a osudů, ale Otto Bubeníček starší pod tíhou otázek přistoupil k dojemnému vyznání rodičovské lásky, za sebe i svou paní Ilonu, bez ohledu na jejich soukromí. Takovou možnost nemá čtenář každý den, a proto se v této souvislosti nabízí i název jednoho filmu: Po přečtení spalte… 

Kdybyste se vrátili v myšlenkách zpět: tušili jaký osud a život čeká vaše děti?

Ne, to jsem opravdu netušil, jakých úspěchů dosáhnou. I když v koutku duše jsem později věřil, že z nich budou dobří tanečníci. Měli výbornou školu a vynikající pedagogy. Stačilo pouze dobře na oba dohlížet a podporovat je v jejich práci.

Je pravda, že jste nevěděli, že se vám narodí dvojčata?

Ano, nevěděli jsme to. I když manželka od čtvrtého měsíce těhotenství tvrdila, že bude mít dvojčata. Dokonce nakupovala vše dvakrát. Já se jí vždy smál, ale když už to tvrdila stále víc a víc, nelenil jsem a zařídil jí vyšetření u nejlepšího porodníka v nejlepší nemocnici v Praze. Pan doktor manželku pozorně vyšetřil a s ironickým úsměvem na rtech jí sdělil, že je normální žena a že bude mít jedno normální děťátko. Pohmatem na bříšku jí ukazoval kde má děťátko hlavičku a kde tělíčko. Zmýlil se. To tělíčko bylo zřejmě zadeček toho druhého děťátka.

Byli jste s cirkusem Humberto na štaci v Polsku. Tři týdny před termínem se však pani Bubeníčková neplánovaně ocitla v malém polském městečku Lubin na porodním sále. Bylo to dramatické?

Proběhl normální porod. Jenom se lékaři nemohli s manželkou dohodnout, ve kterém měsíci těhotenství se nachází. Manželka tvrdila, že je v osmém, lékaři oponovali, že to není možné a že podle velikosti bříška musí být v devátém měsíci. Jaké však bylo překvapení, když na porodním sále přišli na svět dva kluci. Dokonce mysleli, že bude ještě třetí. Ale opět se mýlili.

Nemyslíte, že již porod v cizině předznamenal, že vaši synové budou světoběžníci a že je bude znát celý svět?

Ale určitě. Vždyť jsme mysleli, že synové budou artisté, tak jako my. Jinak porod byl plánován v pražské porodnici. Bylo zajištěno lůžko a zajištěn nejlepší porodník v Praze. Ovšem chlapci chtěli na svět dříve.

Vy, tedy Otto Bubeníček starší, pocházíte z artistického rodu, vystupoval jste pod uměleckým jménem Bertis, po babičce Bertě. Se svou paní, která začala jezdit na jednokolce a připravovat kostýmy, jste objeli mnoho měst i zemí. Kluky jste vozili sebou? Pokud ano, to muselo být náročné pro všechny…

To určitě. Ovšem kluci byli v těsném kontaktu s jevištěm a manéží. Automaticky napodobovali své rodiče a hráli si v zákulisí na představení. Obdivovali blýskavé kostýmy a viděli obdiv diváků. Toužili vystupovat na jevišti jako jejich rodiče. Když jsme měli náš výstup později večer, spali chlapci v šatně ve svých postýlkách a dýchali vůni líčidel a jevištní atmosféry. Z dětí z takového prostředí je pak snadné vychovat další artisty. Obzvlášť, když byli chlapci opravdu velmi pohybově nadaní. Tím, že byli stále s námi, mohl jsem je trénovat a připravovat na budoucí povolání. Trénovali jsme pilně a již v devíti letech skákali rundát a deset fliků v tempu. Jezdili na jednokolkách, žonglovali, zatím pouze tři míčky a učili se další základy artistiky.

Ano, cestování v zahraničí bylo s dětmi náročné. Pamatuji si, že jsem dostal pracovní příkaz odjet na osmiměsíční turné na Ukrajinu. Chlapci měli v tu dobu pouhých sedm měsíců. My jsme měli vlastní nádherný obytný přívěs s kuchyní, koupelnou, obývacím pokojem, ložnicí i dětským pokojíčkem. Byla tam i automatická pračka, bez které bychom vůbec nemohli existovat. Chlapci spotřebovali na sto padesát plen denně. To musel tatínek pomáhat. Ale maminka vše zvládala na jedničku. Nebylo to lehké období. Denně dvě představení. Čtyři výstupy v manéži. Pravidelný dopolední trénink. No a starosti o děti.Slyšel jsem o tom, jak kluci onemocněli v Rusku úplavicí a čtrnáct dnů strávili v tamní nemocnici. Kolik jim bylo?

To chlapci měli devět měsíců. Bylo to ve městě Berdjansk na Ukrajině. V místní nemocnici měli velmi málo ošetřujícího personálu a tak ke každému nemocnému děcku musela do nemocnice i jeho maminka. My jsme měli dvě děti a tak musel i tatínek. Byli jsme všichni přijati na infekční oddělení. Pokoje byly oddělené, ale odpoledne hráli všichni chodící pacienti na dvoře volejbal. Nezáleželo na tom, kdo jakou nemocí trpěl. Žloutenka či úplavice, nedělal se žádný rozdíl. Nedobré bylo rozdělování snídaně či oběda. Maminky stály od šesti hodin ráno na chodbě v řadě. Kdo přišel později, měl smůlu. Nedostal nic. Nedobrá byla i lékařská péče. Chlapcům přesto, že měli silné průjmy, předepsali lékaři k snídani kefír. Tím se jejich onemocnění ještě více zhoršovalo. Rozhodlo se, že budou dostávat glukózu a antibiotika. Glukóza ovšem nebyla. Tak jsem běhal po všech odděleních a prosil o alespoň malou lahvičku. Na konec jsem ji sehnal na patologii. Antibiotik dostali oba chlapci asi osm různých druhů. Takže jim to úplně zničilo střevní floru. Nemoc se stále zhoršovala. Na mé prosby, aby nás z nemocnice propustili do Prahy, nám bylo řečeno, že Sovětský svaz má nejlepší medicínu na světě a že ze Sovětského svazu nikdo nemocný neodjede. Nezbývalo nám, nežli potají v noci z nemocnice utéct.

Přátelé mi koupili dvě letenky do Kyjeva. Letěli jsme dvojplošníkem tři sta metrů nad zemí rychlostí dvě stě kilometrů za hodinu. Sedělo se na lavici u stěny letadla. Vedle nás seděla ukrajinská selka s klecí na klíně, ve které měla tři slepice. My na klíně každý jednoho synáčka. Letadlo drncalo jako nákladní automobil, ale doletěli jsme šťastně do Kyjeva. Na letišti jsem vyprosil dvě místa v letadle do Prahy. Mezi tím dostali chlapci vysoké horečky a opravdu velké průjmy. Stále plakali a snad jejich stav oblomil úředníka za přepážkou, protože nás odbavil přednostně. Na celnici v Praze nás propustili bez kontroly. Dokonce nám zavolali taxi a my jeli rovnou do nemocnice Na Bulovce. Byly snad tři hodiny v noci. Sestra na příjmu vzbudila doktora a ten hned chlapce přijal s ujištěním, že vše bude v pořádku. Nevěděl, kdo jsem. Přijeli jsme ze Sovětského svazu, mohl jsem být kdokoli. Ale i přesto, když jsem mu předal všechny papíry, které jsem zcizil v nemocnici v Berdijansku, mumlal si pod fousy něco o blbých komunistech. Já ještě upozornil sestru, že chlapci nechtějí jíst a navíc ani že lžičkou moc jíst neumí. Druhý den nám pak sestra říkala, že chlapci jí div nesnědli i tu lžičku, se kterou je krmila, takový měli hlad. V Berdijansku nám zhubli každý nejméně o kilo. Tamní lékaři jim jíst nic nedávali. Z nemocnice Na Bulovce nám za týden chlapce propustili zdravé domů.

O tomto zážitku by se dalo povídat mnohem více. O lécích, jak jsme je podávali chlapcům. O plenách, které jsme prali v umyvadle. Jak jsme s manželkou onemocněli úplavicí i my. Já dokonce i slabou cholerou. V Praze jsem měl měsíc zakázané vycházky a musel se léčit v nemocnici.

To je děsivý zážitek… Bylo poznat, už když byli malí, že Otto je o pár minut starší?

Ne, to rozhodně ne. Kluci byli úplně stejní.

Ani Otta bráchu častěji nekomandoval, nebo naopak nehlídal?

To si opravdu nepamatuji. Vím pouze to, že Jiří byl odvážnější v kontaktu s lidmi, zatímco Otík byl stydlivější. Jinak chlapci se měli vždy velmi rádi, nikdy si nic nezáviděli a o nic se nehádali. Tato vlastnost jim vydržela až do dneška.Chtělo se jim vůbec z veselého dětství v manéži do školy do první třídy?

Ale ano, neměl jsem s jejich docházkou do školy žádné potíže. V zimě chodili chlapci do normální školy a v létě do školy, která jezdila po světě s cirkusem.

Jak se vlastně takové veselé, hravé děti učili? Šlo jim to? Nedělali ve třídě mezi spolužáky cirkus?

Oba chlapci se vždy učili na výbornou. A předvádět akrobacii ve škole měli přísně zakázáno. Snadno by totiž bez odborného dozoru mohlo dojít k úrazu.

Nebyla to pro vás rána, že nebudou pokračovat v tradici artistické rodiny? Určitě ne každý rodič na vašem místě by tento fakt tak velkoryse přijal. Navíc, když dva kluci, bráchové jdou na balet, což i dnes mnohé rodiče u synů děsí… Na doporučení, že mají pohybový a muzikální talent, jste je poslali na taneční konzervatoř a tam je vzali rovnou do druhého ročníku…

Pětřím k páté generaci artistů a očekával jsem, že chlapci budou v tradici pokračovat. Věděl jsem však, že krom akrobacie je důležité i chování před publikem – prezentace. Proto jsem nebyl proti, když chlapce vybrali ke studiu na konzervatoři. Nechť je tam učí prezentaci a já budu pokračovat v tréninku akrobacie. Ovšem tyto dvě věci nešly skloubit. Námaha byla přespříliš velká. Museli jsme se rozhodnout.

Vím, že máte velký archiv, a že jste syny filmoval na škole, sledoval, zda se zlepšují či ne. Protože jste je vedli k tomu, aby to, co dělají, dělali co možná nejlíp…

Ano, sledovali jsme chlapce, jestli se jim na konzervatoři daří a zdali by nebylo lépe školu opustit. Chodil jsem na konzervatoř a natáčel na video hodiny klasického tance. Doma jsme pak všichni posuzovali, jestli chlapci pracují a jestli jim balet jde. Páni profesoři neměli z mého chování velkou radost. Avšak když mne vyhodili dveřmi, vrátil jsem se do školy oknem. Vždyť se jednalo o budoucnost mých synů.

Dívali jste se spolu doma na Baryšnikova a Nurejeva?

Tito dva tanečníci nám doma skákali a točili piruety od rána do večera. Odnesly to dva video přístroje. Obzvláště Baryšnikov byl pro chlapce velký vzor.

Vy jste ale museli dál jezdit na turné s cirkusem a kluci – polovina rodiny – zůstávali v Praze na škole. Jak jste se s tím dokázali vyrovnat?

Od pátého ročníku měli chlapci vynikající profesory. Jaroslava Slavického a Andreje Halásze. Pod jejich vedením se chlapci neuvěřitelně zlepšovali. Z tohoto důvodu již nebylo možné je brát s sebou. Chlapci zůstali v Praze a my přijímali pouze taková angažmá, která byla krátkodobá. Samozřejmě nám bylo neuvěřitelně smutno a také jsme ztráceli mnoho nabídek na angažmá dlouhodobá.

Jaké bylo vlastně dospívání Jiřího a Otty, kromě každodenní osmihodinové dřiny na škole?

Říkáte osmihodinová dřina? Chlapci pracovali déle. Na sále byli vždy o hodinu dříve a o hodinu déle nežli jejich spolužáci. Také se chodilo na tréninky do Armádního uměleckého souboru. Zde trénovali každou sobotu a neděli. Jinak jejich samotné dětství, to se odehrávalo hlavně u cirkusu. To byl pro chlapce opravdu překrásný čas. Každý druhý den jiné město, spousta kamarádů, romantika cirkusu. Dlouhé pobyty v zahraničí. Deset měsíců v Itálii, mnoho měsíců v Řecku a jinde. – Ale dospívání zažili na konzervatoři  při tvrdé práci.

Měli jste jako rodina své rituály? Třeba společnou večeři u jednoho stolu, povídání…?

Na nic takového si nepamatuji… Co jsme však velmi často probírali, byla práce ve škole…

…chodili jste spolu do divadla nebo do kina?

Na to nezbývalo moc času. Divadla měli chlapci víc než dost. A kino? Měli jsme video a spoustu nádherných filmů.A jaká byla tehdy Praha bez internetu, mobilů…? Mohli kluci hrát za panelákem fotbal nebo jezdit na kole za spolužačkami, dát si kofolu… Tajné „porady“ v sušárně… Takové ty běžné věci, se kterými jsme dospívali my ostatní?

Na kole chlapci jezdili, když byli malí. Více však jezdili na jednokolce. Po nástupu na Taneční konzervatoř byl ale s kolem konec. Všechny zábavy, které by mohly způsobit nějaký úraz, byly přísně zakázány. Budoucí tanečníci nesměli hrát ani fotbal. Na ostatní prostě nezbýval čas.

Pamatujete, že by udělali nějaký „klukovský“ průšvih? Kdy byste se třeba vrátili z turné a doma byla pohroma…?

Ne, spíše jsme zažili mnoho radostí z jejich prospěchu. Snad pouze jednou přišel Otík domů se sádrou na ruce. To si hráli na sále „na karate“ a Otík uhodil hranou ruky do tyče. Praskla mu maličká kostička, která se za tři týdny zhojila…

Měli nějk zvlášť zařízený pokoj? Třeba s plakáty rockových zpěváků a LP deskami…? Nechtěli morče, nebo cirkusového králíčka?

Milovali Michaela Jacksona. Ne pouze pro jeho zpěv, ale hlavně pro jeho pohyby a tancování. Měli ho perfektně okoukaného a nádherně ho napodobovali. Morče nechtěli, ale jednou nám přinesli domů bílého potkana…

A měli třeba nějaká přání, co jim máte dovézt ze zájezdu, co u nás nebylo?

Nepamatuji si, že by chlapci po něčem toužili, že by si něco přáli přivézt ze zahraničí. Manželka si vždy velmi zakládala na jejich hezkém oblečení a hraček měli více nežli dost. Počítač jsme měli doma od jejich deseti let, kluci na něm hráli různé hry. Ale ani na to nezbývalo mnoho času.

Jsou Bubeníčci velká rodina? Mají kluci bratrance, příbuzné?

Ach jo… Máme rodinu po celém světě. Moje maminka byla ze sedmi sourozenců a tatínek ze čtyř. A tak mám spoustu bratranců a sestřenic. Někteří jsou ve Španělsku, Francii, Anglii, v USA. A se všemi udržujeme čilý kontakt – obzvláště dnes – v době Internetu, e-mailů a skypu. Ale vlastního bratrance a sestřenici mají kluci pouze jednoho a jednu.

Kdy nastal ten zlom, že jste si řekli: Dobře jsme udělali, že se věnují baletu?

Ten zlom nastal, když chlapci dostali již menované pány profesory Slavického a Halásze. V tu dobu došlo k definitivnímu rozhodnutí, že budou tanečníci a ne artisté.

Co pro vás znamenalo, že John Neumeier je hned po tom, co je viděl na prestižní soutěži Prix de Lausanne, chtěl vzít do angažmá? Oni dokončili poslední rok školy a podepsali smlouvu do souboru, o kterém na světě sní tisíce mladých tanečníků. Zároveň se však jednalo o město s nepříliš dobrou pověstí…

Neumeierova nabídka nebyla jediná. Ještě když chlapci studovali v sedmém ročníku, přijel ředitel Baletu mladých, pan Bertier z Francie a všemožně usiloval o to, aby chlapci ihned nastoupili do jeho baletního souboru. Další zajímavá nabídka přišla od Helgi Thomasona ze San Franciska. Pan Thomason dokonce předem zařídil pracovní povolení a povolení k pobytu. Dále projevil velký zájem ředitel baletu v Berlíně, pan Peter Shalfus. A v druhé části Berlína pan Putke. Velmi krásná nabídka přišla i z Kodaně. Avšak my zvolili Hamburk a Johna Neumeiera. Znám totiž Hamburk velice dobře. Velmi často jsem se svou skupinou vystupoval v divadle Hansa Theather. Hamburk je nádherné město a balet Johna Neumeiera jeden z nejlepších na světě. A myslím, že jsme udělali to nejlepší rozhodnutí.

To je úžasné, že si vše tak pamatujete… Myslel jste někdy na to, jak by se život rodiny Bubeníčků odvíjel, kdyby nepřišla sametová revoluce? A jak jste vy vnímal uzavřené hranice jako „kočovný“ umělec?

My jsme nikdy neměli zavřené hranice. Stát, potažmo umělecká agentura Pragokoncert nás velmi rádi pouštěli do zahraničí. Museli jsme však přivézt tolik potřebné valuty. A věřte, že jich bylo opravdu velmi mnoho. K povolení k výjezdu bylo zapotřebí pouze kvalitního vystoupení. Když se jednalo o valuty, nezáleželo na politickém smýšlení. Jezdili jsme do socialistických států, ale i do takzvaných kapitalistických.

(Dokončení zítra)