Nic nebylo zadarmo aneb Otto Bubeníček o svých synech (1)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Umělci se nejlépe vyjadřují svým uměním, neradi o sobě mluví. Otto a Jiří Bubeníčkovi patří ke světové taneční špičce, a to už minimálně jedno desetiletí. Není to tím, že by byli zajímaví pouze jako dvojčata, ale především je to kvůli jejich mimořádnému jevištnímu charisma a vytříbené taneční technice. V poslední době, díky jejich projektům, ve kterých nezapomínají na české publikum, se o nich konečně více mluví i u nás. Pevné zázemí mají i ve svých rodičích, kteří žijí v Praze. A protože tatínek, Otto Bubeníček starší, byl nejen vynikajícím umělcem – artistou, ale vedle rodičovských povinností i historikem kariéry svých synů, požádal jsem ho o rozhovor. Nebyla v tom snaha po nějaké detabuizaci života slavných tanečníků, ale spíše touha ukázat, co se za každým úspěchem skrývá: sebeodříkání a tvrdá práce. Vznikl však rozhovor zcela upřímný a otevřený. Připadám si dokonce jako voyer, který díky ochotě Otty Bubeníčka staršího sepsal víc, než by bylo možná vhodné. Vznikl rozhovor nejen o krásném zákulisí dvou tanečních kariér a osudů, ale Otto Bubeníček starší pod tíhou otázek přistoupil k dojemnému vyznání rodičovské lásky, za sebe i svou paní Ilonu, bez ohledu na jejich soukromí. Takovou možnost nemá čtenář každý den, a proto se v této souvislosti nabízí i název jednoho filmu: Po přečtení spalte… 

Kdybyste se vrátili v myšlenkách zpět: tušili jaký osud a život čeká vaše děti?

Ne, to jsem opravdu netušil, jakých úspěchů dosáhnou. I když v koutku duše jsem později věřil, že z nich budou dobří tanečníci. Měli výbornou školu a vynikající pedagogy. Stačilo pouze dobře na oba dohlížet a podporovat je v jejich práci.

Je pravda, že jste nevěděli, že se vám narodí dvojčata?

Ano, nevěděli jsme to. I když manželka od čtvrtého měsíce těhotenství tvrdila, že bude mít dvojčata. Dokonce nakupovala vše dvakrát. Já se jí vždy smál, ale když už to tvrdila stále víc a víc, nelenil jsem a zařídil jí vyšetření u nejlepšího porodníka v nejlepší nemocnici v Praze. Pan doktor manželku pozorně vyšetřil a s ironickým úsměvem na rtech jí sdělil, že je normální žena a že bude mít jedno normální děťátko. Pohmatem na bříšku jí ukazoval kde má děťátko hlavičku a kde tělíčko. Zmýlil se. To tělíčko bylo zřejmě zadeček toho druhého děťátka.

Byli jste s cirkusem Humberto na štaci v Polsku. Tři týdny před termínem se však pani Bubeníčková neplánovaně ocitla v malém polském městečku Lubin na porodním sále. Bylo to dramatické?

Proběhl normální porod. Jenom se lékaři nemohli s manželkou dohodnout, ve kterém měsíci těhotenství se nachází. Manželka tvrdila, že je v osmém, lékaři oponovali, že to není možné a že podle velikosti bříška musí být v devátém měsíci. Jaké však bylo překvapení, když na porodním sále přišli na svět dva kluci. Dokonce mysleli, že bude ještě třetí. Ale opět se mýlili.

Nemyslíte, že již porod v cizině předznamenal, že vaši synové budou světoběžníci a že je bude znát celý svět?

Ale určitě. Vždyť jsme mysleli, že synové budou artisté, tak jako my. Jinak porod byl plánován v pražské porodnici. Bylo zajištěno lůžko a zajištěn nejlepší porodník v Praze. Ovšem chlapci chtěli na svět dříve.

Vy, tedy Otto Bubeníček starší, pocházíte z artistického rodu, vystupoval jste pod uměleckým jménem Bertis, po babičce Bertě. Se svou paní, která začala jezdit na jednokolce a připravovat kostýmy, jste objeli mnoho měst i zemí. Kluky jste vozili sebou? Pokud ano, to muselo být náročné pro všechny…

To určitě. Ovšem kluci byli v těsném kontaktu s jevištěm a manéží. Automaticky napodobovali své rodiče a hráli si v zákulisí na představení. Obdivovali blýskavé kostýmy a viděli obdiv diváků. Toužili vystupovat na jevišti jako jejich rodiče. Když jsme měli náš výstup později večer, spali chlapci v šatně ve svých postýlkách a dýchali vůni líčidel a jevištní atmosféry. Z dětí z takového prostředí je pak snadné vychovat další artisty. Obzvlášť, když byli chlapci opravdu velmi pohybově nadaní. Tím, že byli stále s námi, mohl jsem je trénovat a připravovat na budoucí povolání. Trénovali jsme pilně a již v devíti letech skákali rundát a deset fliků v tempu. Jezdili na jednokolkách, žonglovali, zatím pouze tři míčky a učili se další základy artistiky.

Ano, cestování v zahraničí bylo s dětmi náročné. Pamatuji si, že jsem dostal pracovní příkaz odjet na osmiměsíční turné na Ukrajinu. Chlapci měli v tu dobu pouhých sedm měsíců. My jsme měli vlastní nádherný obytný přívěs s kuchyní, koupelnou, obývacím pokojem, ložnicí i dětským pokojíčkem. Byla tam i automatická pračka, bez které bychom vůbec nemohli existovat. Chlapci spotřebovali na sto padesát plen denně. To musel tatínek pomáhat. Ale maminka vše zvládala na jedničku. Nebylo to lehké období. Denně dvě představení. Čtyři výstupy v manéži. Pravidelný dopolední trénink. No a starosti o děti.Slyšel jsem o tom, jak kluci onemocněli v Rusku úplavicí a čtrnáct dnů strávili v tamní nemocnici. Kolik jim bylo?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na