Nikolaus Harnoncourt je mrtev
(orf.at – 6. března 2016)
„Nikolaus Harnoncourt zesnul 5. března pokojně v kruhu své rodiny. Velký je smutek i vděk. Byla s ním úžasná spolupráce,“ stojí ve stručném oznámení, které zaslala jeho manželka Alice Harnoncourt s rodinou.
„Konec jedné éry,“ byla první reakce hudebního intendanta vídeňského Hudebního spolku Sagte Thomase Angyana. „Nečekal bych, že mezi jeho odchodem z koncertního života a smrtí uplyne tak krátká doba.“ Jméno Harnoncourt znamenalo „originál originálního zvuku. V tom je nenahraditelný. Máme povinnost udržovat hudební dědictví, které nám zanechal“.
Počátkem prosince minulého roku se Harnoncourt definitivně rozloučil s dirigentským pultem. „Mé tělesné síly přikazují, abych se vzdal dalších plánů,“ těmito slovy tehdy uvedl krátký dopis, jímž se v Hudebním spolku rozloučil s publikem. Původně v něm měl dirigovat soubor Concentus Musicus s bachovským programem.
„Přitom se vynořují velké myšlenky: mezi námi na podiu a Vámi v sále vznikl velmi hluboký vztah – stali jsme se šťastným společenstvím objevitelů!“ napsal dirigent v dopise, jímž se také loučil s festivalem Styriarte.
Revoluce v provozovací praxi
Harnoncourt dirigoval velké orchestry od Amsterodamu po Vídeň. Mnoho desetiletí ho však provázel především soubor Concentus Musicus, který spoluzaložil. Platil za doyena staré hudby a svými interpretacemi polarizoval mezi zapálenými stoupenci a právě takovými odpůrci.
„Umění má mnoho správných výkladů, ale také mnoho špatných,“ řekl Harnoncourt v jednom rozhovoru. Svým požadavkem na detailní studium pramenů a hrou na originální hudební nástroje způsobil v provozovací praxi revoluci. Hned na začátku podložil svůj názor i teoreticky. Tak představil historickou provozovací praxi například v knize Musik als Klangrede (Hudba jako řeč zvuku, 1982).
„Jestliže skladatel něco zavrhne, pak je to zavržené,“ tvrdil nekompromisně. Jako dirigent neustále zkoumal, jak to a ono skladatel opravdu myslel. Publikum se na jeho koncertech většinou setkávalo s novým výkladem: „Cílem není tónová krása, nýbrž zprostředkování určitých výrazových kvalit,“ shrnul své pojetí.
Od violoncella k dirigentskému pultu
Už v dětském věku se začal učit hrát na klavír a violoncello, k dirigentskému pultu přešel teprve ve čtyřiceti letech. Přes patnáct let byl violoncellistou Vídeňských symfoniků – jeden čas i pod vedením Herberta von Karajana, vůči jehož tradici později jako dirigent stál v opozici. Soubor Concentus Musicus, založený roku 1953 s cílem zaměřit se na hudbu renesance a baroka, zpočátku řídil, pokud to bylo nutné, od cellového pultu.
Dirigentskou kariéru odstartoval teprve začátkem sedmdesátých let, nejprve s Concentus Musicus, pak přišla dlouholetá spolupráce s amsterodamským orchestrem Concertgebouw. Následovali Vídeňští symfonikové a Vídeňští filharmonikové a desítky vystoupení při Salcburském festivalu. Dvakrát dirigoval Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků – a po svém.
Festival pro Harnoncourta
Nastudovával také opery, koncertantně i scénicky. Operní provoz mu však přinášel starosti, když jím hudebně nastudované inscenace přejímali jiní dirigenti. Jeho koncept tak byl často „dokonale zničen“, když se opera, kterou hudebně připravil, vracela po nějaké době na repertoár s jiným dirigentem a některé árie se například škrtaly. V tom nebyl Harnoncourt ochoten k žádnému kompromisu.
V létě 2015 slavil festival Styriarte, šitý na míru Harnoncourtovi, třicáté výročí. Zemský rada pro kulturu ve Štýrsku Kurt Jungwirth chtěl roku 1985 Harnoncourta více připoutat k jeho rodnému Štýrskému Hradci. Důležité role při festivalu brzy hrály Concentus Musicus a Chamber Orchestra of Europe. V uplynulých letech se prostor festivalu rozšířil i mimo Štýrský Hradec a Harnoncourt se vždy postaral o mezinárodní senzaci, například roku 2005 scénickým uvedením Bizetovy Carmen.
„Repertoár je horor“
V posledních letech musel Harnoncourt ze zdravotních důvodů řadu koncertů odříci, na odchod však ani po osmdesátce nepomýšlel. Krátce před pětaosmdesátými narozeninami mu byla udělena cena Echo za celoživotní dílo, kterou přijal skepticky – je přece teprve uprostřed: „Co se stane, když třeba pozítří vytvořím jiné životní dílo?“ Den před osmdesátými šestými narozeninami však své publikum opustil.
Vždycky mu šlo o zkoušení něčeho nového. Neustálé opakování téhož mu nesedělo: „Repoertoár je pro mě přímo horor. Myslím, že neustálým omíláním pořád stejných skladeb se dokonale degradují.“ Také nikdy nepodlehl rutině a nikdy se neopakoval: „Nikdy nejsem ten, který jsem byl předtím,“ řekl jednou. A tak se také vždy nově díval na hudbu, kterou hrál.
Na výroky jako „obvykle se to dělá takto“ reagoval Harnoncourt vždycky rozzlobeně. Svou intepretací se starým zvyklostem bránil. Opačným názorům se však neuzavíral: „Přece vím, že skoro ke každému mínění a poznání je také jiné mínění a poznání a to může rovněž souhlasit. Život není tak jednoduchý a já se rád z kritiky poučím.“
Umělecká symbióza s paní Alicí
V hudebním životě Nicolause Harnoncourta hrála velkou roli také jeho manželka Alice, houslistka, gambistka a dlouholetá koncertní mistryně Concentus Musicus. Roku 2011 byl oběma udělen Zlatý čestný odznak za zásluhy o město Vídeň. Zdůvodnění platilo pro hudební činnost obou Hanoncourtových. Hudební revoluce, kterou s Concentus Musicus nastartovali, pomohla každému „hudbu lépe slyšet, prožívat, vidět“. Manželé Harnocourtovi tvořili výjimečnou „uměleckou symbiózu“.
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
