Španělský choreograf a zakladatel významného souboru La Veronal Marcos Morau vytvořil dílo Folkå pro NDT 2 jako hostující choreograf v roce 2021. Inspirací mu byl primárně rituál a soudržnost komunity, pro jejichž vyjádření použil svůj surrealistický styl a pohybový slovník. Ve spojení s kostýmem i hudbou se částečně vrací k lidským kořenům, před urbanizací a rozprchnutím společnosti do všech koutů světa mimo vlastní domovinu. Tento pocit návratu ve mě vzbuzovaly zejména zvuky zvonců ovčího stáda, připomínka pastevectví jako častého způsobu obživy, jemuž se přizpůsobil i těkavý pohyb hlav tanečníků. Přes nenarativní děj bylo zřejmé téma sjednocené skupiny, která nedovoluje téměř žádné vybočení.Tanečníci většinu času drželi sevřenou formaci a často zůstávali ve snížené poloze (klek nebo sed) na jednom místě. Díky usazení byli stabilnější a mohli využívat ohyby svého trupu a výrazný pohyb horních končetin do všech stran. Zároveň se tak opticky sjednotila jejich výška – až při klaněčce jsem si uvědomila výrazný rozdíl mezi jednotlivými tanečníky. Všichni působili velmi uniformě, jejich pohlaví a individuální osobnost nebyly odlišeny pohybem ani kostýmem.
Vizuální stránka ošacení tanečníků šla ruku v ruce s jejich pohybem, dělali sobě navzájem službu. Kostým Silvie Delagneau byl složen z dlouhé černé sukně, v nichž přicházeli tanečníci v úvodu zabaleni jako do dek v mrazivém počasí a připomínali až nelidské postavy. Dlouhá sukně většinu času zakrývala pohyb dolních končetin, který byl navíc v celém díle minimální a většinou sloužil pouze na přemístění se z jednoho místa na druhé. Bílé košile s krátkým rukávem a tmavými vzory na hrudníku a rukávech kontrastovaly se spodní částí těla, oděv celkově připomínal kroj. Odhalená předloktí využil choreograf pro vizuálně efektní obrazce, které tanečníci ze sebe skládali buď samostatně nebo v útvarech. Například v druhé polovině seděli v jedné řadě vedle sebe a proplétali své končetiny se sousedními tanečníky, tělo jednoho se vlévalo do dalšího a bylo těžké odlišit jednotlivé osoby, podstatnější než individuality byly jimi vytvořené vzory, sestávající často z pravidelných geometrických tvarů.
Dílo Folkå bylo postaveno na jednotnosti a soudržnosti, jakákoliv odlišnost a individualita byly zavrhovány. Každá odchylka nebo odpojení se od skupiny působilo jako porušování norem a zdálo se nutné společnou silou opět nastolit pořádek. Po sólovém výpadu každého tanečníka znovu pohltila vlna skupiny. Celá choreografie v sobě nesla folklorní odkazy, ať už se jednalo o kostým nebo dívčí vokální zpěv. Samotný folklor v sobě původně nesl rituální funkci, tanec sloužil jako prostředek k uchování dobra a zahnání zla. V prostorových obrazcích se několikrát objevil kruh (opět zřetelný odkaz na rituál) a řada, která se otáčela kolem středního tanečníka. Vzdálenost mezi jednotlivci se zvětšovala jen v několika málo okamžicích, i v nich se pohybovali jako kompaktní skupina. Výrazné byly plastické pohyby, záklony trupu až do téměř nemožné polohy, připomínali zvířata ošíváním se a společnou chůzí prostorem jako stádo. Tanečníci dokázali přitáhnout mou pozornost a nepustit ji až do závěrečného uklidnění a postupného ztlumení světel.
Po přestávce následovala inscenace SAABA z dílny izraelské dvojice – choreografky Sharon Eyal a hudebního producenta Gai Behara. Dílo kombinuje rytmickou elektronickou hudbu a pohybový slovník Eyal, ve kterém pravidelně využívá neustávající pohyb dolních končetin na přední části chodidel nebo v širokém dřepu a výrazné izolace trupu, díky čemuž tanečníky dostává na okraj fyzických možností. Většinu času se účinkující pohybovali na pološpičkách, tedy s patami zvednutými od země, díky ohnutým kolenům se však neodlišovali od civilní chůze přes celé chodidlo. Pokud jste někdy zkoušeli takto chodit, jistě víte, že jde o náročnou polohu, nejen pro svaly nohou, ale kvůli celkové nestabilitě těla. Choreografka posunula zhoršenou stabilitu ještě na vyšší úroveň, když tanečníci zůstali stát pouze na jedné dolní končetině a druhou dopínali vysoko ve vzduchu. Spojení dvou náročných pohybů testovalo jejich připravenost a je nutné podotknout, že výzvu zvládli na výbornou a jakékoliv malé odchylky z osového středu dokázali vmžiku zamaskovat a skrýt.
Obě inscenace spojovalo několik podobností, například propojení pohybu s výrazně rytmizovanou hudbou, společný až hypnotický pohyb skupiny nebo absence vizuálního rozlišení mužů a žen. Na druhou stranu se v choreografii SAABA dělili tanečníci do dvou skupin, které se v prostoru pohybovaly jednotně a jejichž členy jakoby náhodou spojovalo stejné pohlaví. V popředí po celou dobu bylo tělo a jeho napětí v rámci kolektivu, převažovaly opakující se pohybové fráze, které se v následném okamžiku v kontrastu rozbily. Pravidelnou chůzí nebo cupitáním vytvářeli tanečníci dojem, že stáli na jedoucím pásu, horní částí těla pohybovali nezávisle na rychlém tempu přešlapování svých nohou. Ačkoliv z balkonu nebylo možné vidět detaily, které by prozrazovaly daň za jejich extrémní výkon, vzdálenost pomáhala efektu plynulého pohybu tanečníků po jevišti.
Hudební podklad byl sestaven z elektrické a techno hudby s výrazným rytmem, jehož se tanečníci pohybově drželi. Stereotypní motiv byl pravidelně narušován pohyby v odlišném tempu nebo odpojením se jednotlivce od soudržné skupiny. Narozdíl od prvního díla však ostatní na tyto odchylky nijak nereagovali a jednalo se spíše o privilegium předvést divákům, jakého dalšího pohybu jsou schopni. Jednotnost podpořil i kostým v tělových barvách, oceňuji individuální přizpůsobení k různorodým odstínům pleti tanečníků. Upnutý celotrikot vytvářel z dálky dojem nahého těla a nenechal nic skryté – jakýkoliv pohyb navíc by byl hned viditelný. Choreografka se však nesnažila potlačit identitu tanečníků, přestože se pohybovali stejně, jejich osobnost byla viditelná. Od těl tanečníků se odráželo světlo v různých barvách a intenzitě, které pomáhalo dotvářet jimi tvořené formace. Časté byly přímé a ostré prostorové linie, které kontrastovaly s plastickými pohyby trupu a horních končetin účinkujících.
Vysoká poloha chodidel, vytočené dolní končetiny a paže připomínající letící křídla evokovaly převahu techniky klasického tance, použitou ovšem specifickým způsobem. Eyal k tradičnímu slovníku přidává například spirály v trupu, až křečivotě působící tvar těla a expresivní výrazy v obličeji viditelné i na velkou vzdálenost. Pohyby byly poskládané do menších variací, které se na sebe nabalovaly nebo opakovaly, dokud divák nezískal pocit stereotypu, aby tanečník najednou zcela změnil svou dynamiku. Neobvyklá kombinace pohybů tanečníků a pravidelné změny útvarů i prostorových úrovní vytvářela živý obraz, na jehož každém centimetru se odehrává samostatná podívaná.
Juniorský nizozemský soubor potvrdil své profesionální kvality na mezinárodní úrovni. Obě díla vytvořená hostujícími choreografy pro soubor NDT 2 jsou výsledkem spolupráce všech složek od pohybu, hudby, kostýmu a scénografie až po celkovou fyzickou připravenost jednotlivých tanečníků. Pulzující tanec v doprovodu rytmické hudby v obou inscenacích působil až hypnotickým dojmem a jednalo se o silný start festivalu Divadelní svět Brno. Doufejme, že odmlka mezi další návštěvou některé ze složek souboru Nederlands Dans Theater v Brně nebude příliš dlouhá.
Divadelní svět Brno 2026 – Nederlands Dans Theater 2: Folkå / SAABA
12. května 2026, 19:00 hodin
Janáčkovo divadlo, Brno
Marcos Morau: Folkå
Realizační tým
Koncept a tvorba: Marcos Morau
Nastudování: Shay Partush
Hudební kompozice a zvukový design: Juan Cristobal Saavedra
Obsahuje hudební skladby: Condividiamo La Luna & Whisper: Kim Sutherland. The London Bulgarian Choir, dir. Dessislava Stefanova: Mor’f Elenku, tradicional; Izgreyala Yasna Zvezda, tradiconál v aranžmá Dessislavy Stefanovy; Razbolyal Se E Mlad Stoyan od Kirila Todorova
Světelný design: Tom Visser
Scéna: Marcos Morau
Kostýmy: Silvia Delagneau
Zkušební režisér NDT: Ander Zabala
Světová premiéra: 4. listopadu 2021, Amare, The Hague
Účinkující
Maša Anic, Sophia Frilot, Joey Gertin, Giovanna Doria, Ruth Lee, Nathanaël Plantier, César Sautès-Vescovali, Esmee Boeink, Justin Padilla, Erin Park, Chléa Giguère, Joan Jansana Escobedo, Eliana Hayward
Sharon Eyal a Gai Behar: SAABA
Realizační tým
Koncept a tvorba: Sharon Eyal; Gai Behar
Hudba: více autorů, kompozice: Ori Lichtik
Avaq: From the and 15.
Mboumba Patrice: Chant et sanza, v licenci Cézame Music Agency.
Mega Bog: Station to Station. © Third Side Music Inc o/b/o Fire Songs (PRS). Courtesy of Paradise of Bachelors, by arrangement with Terrorbird Media.
Světelný design:Alon Cohen
Kostýmy: Sharon Eyal
Zkušební režisér NDT: Lydia Bustinduy
Světová premiéra: 30 října 2021, the Göteborg Opera
Premiéra v NDT: 26 března 2026, Amare, The Hague
Účinkující
Nathan Allen, Maša Anic, Giovanna Doria, Joan Jansana Escobedo, Joey Gertin, Chléa Giguère, Justin Padilla, Esmee Boevink, Erin Park, Nathanaël Plantier, César Sautés-Vescovali, Eliana Hayward, Sophia Frilot, Nathaniel Belnavis-Wright, Miquel Martinez Pedro
