Noblesa 17. století a stíny kontrapunktu. “Jesu, meine Freude” jako zkouška prostoru i souboru

Letošní ročník Letních slavností staré hudby nese podtitul „Familia“, takže podstatná část festivalové dramaturgie se zaměřuje na významné hudebnické rody. Vzhledem k mimořádnému významu Johanna Sebastiana Bacha a skutečnosti, že i on sám si byl dobře vědom svého místa v rodové tradici (jak o tom svědčí Genealogie hudebního rodu Bachů z roku 1735), nabízelo se zařadit právě také bachovský večer. Zhostil se jej německý vokální soubor Ensemble Polyharmonique, který se na úvod festivalu s úspěchem představil předloni s programem z děl německých autorů převážně první poloviny 17. století a jejich italských současníků.

Tentokrát se zaměřil v rámci zvolené dramaturgie zejména na moteta Heinricha Bacha (1615–1692), Johanna Christopha Bacha (1642–1703), Johanna Michaela Bacha (1648–1694), Johanna Ludwiga Bacha (1677–1731) a konečně Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750). Program částečně vycházel z nahrávky souboru „Bach Family“ vydané v roce 2022. Oproti ní mj. chyběla tvorba synů Johanna Sebastiana Bacha, zato bylo zařazeno Jesu, meine Freude, BWV 227, které svými rozměry a členitostí představuje vrchol motetové tvorby nejvýznačnějšího příslušníka rodu Bachů. Shodou okolností festivalový večer nabídl i zajímavé srovnání (co do obsazení, interpretačních přístupů i akustických podmínek) s březnovým abonentním koncertem Collegia 1704 v Rudolfinu, jehož dramaturgie byla částečně podobná. Moteto Der Gerechte, ob er gleich zu zeitlich stirbt a smuteční árie Es ist nun aus mit meinem Leben od Johanna Christopha Bacha zazněly na obou koncertech.

Ensemble Polyharmonique je v podstatě uskupením vokálních sólistů (představilo se v podobném šestičlenném složení jako před dvěma lety, pouze basistu Matthiase Lutze nahradil Cornelius Uhle). Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse naproti tomu využilo v podstatě obsazení komorního sboru, což dává jiné možnosti (například z hlediska frázování) a umožňuje provést i dvousborová moteta. V této souvislosti lze připomenout muzikologické a interpretační polemiky o tom, jak by měl z hlediska historické věrnosti či praktické vhodnosti vypadat (jak by měl být početný) bachovský sbor pro moteta či kantáty, které jsou založeny mj. na dokumentu Krátký, avšak nanejvýš nutný návrh dobře obsazené kostelní hudby z roku 1730. Z něj lze dovodit, že pro provádění chrámové hudby, zejména (starších) motet dával Johann Sebastian Bach přednost vícečetnému obsazení v hlase a dělení na concertisty (sólisty) a ripienisty (může však být nejasné, zdali to aspoň z většiny byl případ i jeho původní kantátové tvorby – lze se tak dnes setkat s interpretacemi i těch nejrozměrnějších kantátových skladeb v ansámblovém obsazení po jednom nebo po dvou pěvcích).

Pro prostor kostela Panny Marie a slovanských patronů v Emauzích, který má poměrně dlouhý dozvuk zamlžující zvukové kontury, je úspornější obsazení patrně vhodnější. Vedoucí souboru, altista Alexander Schneider si byl možností i limitů místa konání koncertu zřejmě dobře vědom a s akustickými podmínkami cíleně pracoval. I tak se však ukázalo, že hustší kontrapunkt moteta Jesu, meine Freude (oproti vesměs rétoričtější a transparentnější hudbě starších Bachů) už tento prostor adekvátně nepojme. Kýžený vrchol programu se tak ukázal jako jeho nejproblematičtější část, zvláště když zejména v této v daném obsazení velmi náročné skladbě (nikoli náhodou si všichni umělci v jinak plynule navazujícím programu před ní dopřáli chvíli oddechu) byly zřetelně slyšitelné i určité technické problémy či nahodilé chyby – například jeden z nástupů tenoru v osmé části. Oživením bylo prostorové rozdělení pěvců do dvou skupin (zadní byla umístěna hlouběji v kněžišti) na devátou z celkem jedenácti částí moteta či důsledné střídání tenoristů Johannes Gaubitze a Christophera Renze.

Ve zbytku programu nicméně Ensemble Polyharmonique osvědčil kvality, které jej řadí k předním souborům interpretujícím německou hudbu 17. století. Především jde o dobrou deklamaci a vůbec velkou péči věnovanou zpívanému textu včetně rétorických fines. Alexander Schneider řídil provedení gesty spíše úsporně spoléhaje na komorní cit všech svých kolegyň a kolegů včetně Martina Jantzena hrajícího na violon a varhanice Tineke Steenbrink, kteří se představili i samostatně. Schneiderův pódiový projev je i tak velmi výrazný a snad někdy až příliš poutá pozornost posluchačů. Dynamické limity mužského altu překonává viditelným zaujetím a expresivitou motivující ostatní, která však je někdy na úkor čistoty vokální linie. Zbylá pětice je v tomto směru zřetelně uměřenější, zejména pak sopranistky Magdalene Harer a Joowon Chung. V sólových dispozicích jednotlivých pěvkyň a pěvců jsou patrné rozdíly, sezpívanost ansámblu je každopádně na velmi dobré úrovni.

Přesvědčivý dojem z koncertu jako celku, který náležitě ocenilo přítomné publikum a který si mohli vyslechnout také posluchači ČRo Vltava (záznam je stále dostupný), potvrdili umělci přídavkem, a to Schützovým motetem Selig sind die Toten z Geistliche Chor-Musik, jež zaznělo v podání souboru již před dvěma lety. Schütz je ostatně jeho emblematickým autorem. Jak Alexander Schneider trefně poznamenal v krátké promluvě k publiku: Nebylo-li by Heinricha Schütze, nebylo by ani Johanna Sebastiana Bacha…

Hodnocení autora recenze: 80%

Letní slavnosti staré hudby: Die Bach-Familie
17. července 2025, 20:00 hodin
Praha, Emauzské opatství, kostel Panny Marie a slovanských patronů

Program:
Johann Michael Bach: Sei, lieber Tag, willkommen (Altbachisches Archiv I/8)
Heinrich Bach: Kyrie (Hochschule für Musik Franz Liszt, Hochschularchiv – Thürigisches Landesmusikarchiv, D-WRha, Sülzenbrücken 5b)
Johann Christoph Bach: Der Gerechte (Altbachisches Archiv I/20)
Johann Michael Bach: Unser Leben währet siebenzig Jahr (Altbachisches Archiv I/4)
Johann Sebastian Bach: Duetto III in G, BWV 804
Johann Sebastian Bach: Kyrie, Gott Vater in Ewigkeit, BWV 371
Johann Michael Bach: Herr, wenn ich nur dich habe (Altbachisches Archiv I/6)
Johann Christoph Bach: Es ist nun aus mit meinem Leben (Altbachisches Archiv I/16)
Johann Ludwig Bach: Unsere Trübsal, die zeitlich und leicht ist, JLB 33
Johann Sebastian Bach: Duetto IV in a, BWV 805
Johann Sebastian Bach: Jesu, meine Freude, BWV 227

Účinkující:
Alexander Schneider – alt, umělecký vedoucí
Magdalene Harer, Joowon Chung – soprán
Johannes Gaubitz, Christopher Renz – tenor
Cornelius Uhle – bas
Martin Jantzen – violon
Tineke Steenbrink – varhanní pozitiv