Norma, Elsa, Aida, Adriana. Nové role Anny Netrebko

„Proč se můj hlas tak proměnil? Nedokážu přesně říct. Skoro jsem se sama lekla, když jsem si všimla, co to najednou ze mě leze.“

Miluju Wagnera!
(Opernglas – 4/2016 – Ralf Tiedemann)

V květnu chce zpívat svou první Elsu – a blíží se další debuty v rolích. Sopranistka si v dobré náladě udělala čas na rozhovor s Ralfem Tiedemannem.

Váš hlas prošel v uplynulých měsících úžasným vývojem; je mnohem plnější a dramatičtější, zvláště v hlubokých rejstřících. Jak tu proměnu vnímáte vy?

To, co se se mnou děje, je opravdu velmi vzácné. Dokonce bych řekla, že se to vůbec nestává. Proč se můj hlas tak proměnil? Nedokážu přesně říct. Najednou mohu střední a spodní rejstřík naplno otevřít. Byl tam vždycky – ale ne takto! Skoro jsem se sama lekla, když jsem si všimla, co to najednou ze mě leze. Musela jsem ještě zapracovat, ten tón provázat a rejstříky spojit. Vlastně teď jen potřebuju ještě správně dýchat a už to je!

Nakolik jste musela dechovou oporu a hlasovou techniku té změně přizpůsobit?

Víte, já vám něco prozradím: Mám skutečně radost z každého kilogramu, který mi váha ukáže, protože vím, že mi pomáhá tento zvuk utvářet. Ale není to pochopitelně jen to. Je v tom hodně techniky a tvrdé práce. Repertoár, který teď zpívám, je možné dobře interpretovat jedině se správnou technikou. A svaly se musejí trénovat; v tomto smyslu dělám jakýsi bodybuilding. Mé role ode mě vyžadují opravdu všechno, a správné svaly –  správná opora mi pomáhají hlas šetřit.

Jednou z náročných rolí vašeho aktuálního repertoáru je Leonora ve Verdiho Trubadúrovi, zvlášť zpívá-li se skutečně komplexně, jak už jste to velmi přesvědčivě dokázala. Obě kabalety po velkých áriích se velmi často dávají jen zkráceně, pokud se vůbec neškrtají…

A je to velká škoda, protože tyto scény jsou přesvědčivé teprve tehdy, když se provedou celé. Je to ovšem velmi náročné – ne kvůli délce, ale pro převážně hlubokou polohu, vlastně je to mezzo tessitura, a není to nijak pohodlné. Tato role se dá opravdu zpívat jen v dobré kondici a na vrcholu hlasových možností – ne dřív, ani později. Pravděpodobně má pro ni každý soprán jen omezený časový úsek několika let.

Leonora byl další velký krok směrem k dramatičtějšímu repertoáru na cestě, která už začala Annou Bolenou. Kudy povede dál?

Annu Bolenu mám opravdu ráda. Ale upřímně: Ničí mě. Když zpívám takovouhle královnu, musím do toho dát všecko – nebo to nedělat. Tahle role mě žádá celou a po představení jsem byla vždycky úplně hotová – hlasově, fyzicky, i duševně. Nedá se dělat často. Naposledy jsem Annu Bolenu zpívala minulý rok na jaře, ve Vídni a v Curychu. Šlo to už mnohem lépe než poprvé. Ale po celé sérii jsem i tentokrát byla skoro u konce sil, v posledních představeních už jsem hlasově skoro nemohla, což se mi ještě nikdy nestalo!

Anna Bolena není čistá belcantová koloraturní role. Je v ní mnoho dramatičnosti, hodně výrazu. A všecko v nepříjemné poloze. Pokud se netransponuje, nýbrž zpívá se, jak to Donizetti zapsal do partitury, objevují se občas místa, která jsou do hloubky víc, než role Giovanny Seymour, tedy do skutečné mezzosopránové polohy. A k tomu nejde jen o to tvořit nějaký tón, ale také dramatický výraz. Je to nesrovnatelně těžší než zpívat dejme tomu Lady Macbeth. To všecko však patří k mým uměleckým zkušenostem – a Anna Bolena pro mě byla rozhodně obrovský zážitek!

Dramatická, a přece úplně jiná je také Pucciniho Manon Lescaut; role, která je rovněž hlasově náročná – a musí se k ní přistupovat podobně obezřetně.

Určitě, tak to je. Manon Lescaut budu určitě dál zpívat, ale musím skutečně velmi dávat pozor a nezpívat ji často. Takový druh rolí může hlas zničit. Puccini je pro hlas vždycky nebezpečný. V zásadě je u něj všecko na zpívání úplně jednoduché, jen se otevřou ústa, a je to. Ale tyhle role jsou skoro nezdravé – to musím bohužel říct – ačkoli Pucciniho hudbu skutečně ze srdce miluju! Každý zpěvák, který by zpíval jeden nebo dva roky výhradně Pucciniho, si zničí hlas. Musí se to střídat. Pro mě je například důležité se vracet k Verdimu, protože jeho hudba udržuje můj hlas ve skvělé formě.

A kam máte namířeno s Verdim?

Příští rolí bude Aida. To je zase jednou velká, hodně velká výzva. Často jsem tu operu slyšela a nikdy jsem vlastně nechápala, proč to má zpívat soprán. Je tam tolik nesnadných míst! Ani na intonaci není tato role snadná, navíc je hodně psaná v poloze na přechodu rejstříků. Pokud nejsou přechody dobře zvládnuté, hned to zní nečistě. Na nesčetných nahrávkách, které jsem slyšela, byly jen jedna, dvě Aidy, které to zpívaly opravdu dobře. Pro mě ta role tedy znamená spoustu práce. Ale těším se na ni – je to výzva! A možná právě proto mě zajímá…

Zvláštní výzvou je pro vás jistě Elsa, kterou budete poprvé zpívat v květnu v Drážďanech. Nemohli bychom vlastně vést rozhovor německy…?

Obávám se, že na to ještě nestačím. Ale na tento debut se opravdu těším. Miluju Wagnera! Jeho opery mám opravdu moc ráda a mohla bych jeho hudbu poslouchat hodiny. Bohužel nebudu moci zpívat nijak mnoho jeho rolí. Ale kdoví; teď to zkusím s touto partií a uvidím, jak se v ní budu cítit. Něco ve mně ale říká, že Elsa je pro mě dobrá – dobrá pro hlas, dobrá pro techniku. Jsou tam nádherné melodické linie, hodně se vyžaduje dvoučárkovaná oktáva, což mám moc ráda. Atraktivní rolí této opery je přirozeně Ortrud. Ta má silné scény! Takové jsou role, které hledám. Ale samozřejmě se budu snažit udělat silnou postavu i z Elsy. A že ji smím vypracovat s takovým dirigentem jako je Christian Thielemann, to je absolutní sen. V tomto okamžiku kariéry mi skutečně jde hlavně o co nejlepší kvalitu, nejen ve zpěvu, nýbrž ve všem, co s hudbou souvisí: nejlepší zpěváci, nejlepší orchestry, nejlepší dirigenti. Všecko ostatní mám za sebou. Režiséři mě zajímají jen okrajově, a věřte, že se rychle rozčilím, když režie hudbu ruší, například když při nějaké důležité hudební frázi vládne na jevišti pohyb. To je úplně zbytečné!

Dokážete už teď říct, kde pro vás v partii Elsy spočívají největší „oříšky“ k rozlousknutí?

Protože je pro mě úplně nová, nedokážu to přesně říct. Pro mě je velkou výzvou už sám jazyk. Celý duben jsem si nechala volný, abych roli se svým koučem připravila; spolu se zkouškami v Drážďanech na ni mám tedy skoro dva měsíce. Na učení je to dost, navíc se učím rychle. Pak půjde hlavně o to, kolik můžeme mít orchestrálních zkoušek. Ve zkušebně můžete zpívat kolik chcete, ale teprve s orchestrem se člověk s rolí sžije.

Ale nejde jen o noty, je potřeba prostudovat obsah partitury a celým tělem, každým nervem pochopit, o co opravdu jde. Může se stát, že ji budu zpívat jinak, než je obvyklé, ale to přinesou teprve následující týdny. Pro mě je zajímavé s pomocí četných nahrávek Lohengrina srovnávat, jak tvořily roli přední zpěvačky minulosti a snažím se pochopit, proč dělaly to či ono právě tak, jak to dělaly – a proč se některé způsoby interpretace v průběhu let změnily. Osmdesátá léta, úplně rané nahrávky, dnešní snímky – někdy jsou to velké rozdíly. V posledku jde ale vždycky o to, co k nějakému dílu můžeme říci my sami z našeho hlediska.

Pokud jsem dobře informován, jsou před vámi v dohledné době ještě další napínavé debuty v rolích, jak ve veristických operách, tak v belcantu. Jak jsem se doslechl, je na řadě Norma?

Ano, ve verismu půjdu opravdu dál, jako příští role je plánována Adriana Lecouvreur. Na tu se těším, navíc není tato role tak náročná jako v jiných veristických operách. Ano, také Norma přijde, dokonce už brzy. Tu jsem vlastně v plánu neměla, protože k téhle opeře nemám jaksi vztah. Ale když se mě zeptal Antonio Pappano, nemohla jsem říct ne. Řekla jsem: „Okay, maestro, když říkáte, že to půjde, naučím se ji – ale jen kvůli vám!“ Bude se s ní v září otevírat sezona v Covent Garden.

A co dělá opereta? V Drážďanech jste před nedávnem zpívala Sylvu v koncertním provedení Kálmánovy Čardášové princezny; jak se zdálo, mělo nejen publikum, ale i vy z toho velké potěšení. Co takhle scénický debut v této roli?

To mě těší, že se zdálo, že mě to baví. Děkuju! Ale mohu říct, že to pro mě znamenalo neuvěřitelně moc práce. Dokázala bych si představit jednou i scénické provedení, ale bylo by hrozně těžké se to všecko naučit zpaměti a dobře artikulovat. Rusky všecky texty znám! Tenhle repertoár je mi blízký od dětství, hudba tohoto žánru je i v Rusku velmi oblíbená. Ale myslím si, že by se taková díla přece jen měla zpívat německy. Lepší se to poslouchá. Opereta může být na jevišti skvělá, ale myslím, že by se texty musely trochu změnit; většina gagů už dnes není vtipná. Možná by se to muselo zmodernizovat. V jevištním umění stejně platí hlavně jedno: Musí to prostě skvěle vypadat!

 

Přeložila a připravila Vlasta Reittererová