Čtenáři Opery Plus blogují
Dramaturgický plán Národního divadla v Praze pro sezonu 2015-2016 obsahuje mnoho lákavých hudebních titulů. V českých divadlech byly některé z nich uvedeny s velkými časovými odstupy, přestože se jednalo o díla významných komponistů. Jedním z nich je i opera Norma, jejíž první premiérové představení, které se druhého říjnového večera konalo ve Státní opeře v Praze, bylo po sto deseti letech návratem jednoho z nejznámějších Belliniho děl na jeviště tohoto divadla.
Vznik této opery ovlivnila Giuditta Pasta, jedna z nejvýznamnějších italských sopranistek devatenáctého století, která si pro svůj debut v milánském Teatro alla Scala přála spolupracovat s Vincenzem Bellinim. Děj opery se odehrává v době římské okupace Galie, hlavní zápletka pojednává o tajném manželství galské kněžny Normy s římským prokonzulem Pollionem a konec je tragický – dojde k dobrovolnému upálení obou hlavních postav příběhu.
Inscenace se vyznačuje důkladným pracovním přístupem dirigenta i režiséra. Italský dirigent Enrico Dovico nastudoval tuto Belliniho operu se značnou dávkou hudební korektnosti, pravé italské invence a lze říci, že úspěšně oslavil dvacetileté výročí své spolupráce s pražskou Státní operou. Jím řízený orchestr podal kompaktní výkon, který umocnil pěvecké výkony představitelů jednotlivých rolí a dokreslil celkové vyznění – publikum si v plné šíři mohlo vychutnat krásné italské belcanto. Japonský režisér Tomo Sugao vytvořil zajímavou koncepci – děj opery posunul ze starověku do současnosti a jevišti, jemuž vtiskl podobu slovenský scénograf Boris Kudlička, dominuje betonová konstrukce, architektonicky připomínající stavby, které vznikaly v období Mussoliniho vlády. Režisér, dle svého vyjádření, zamýšlel akcentovat aktuální problémy, mezi kterými důležité místo zaujímá celosvětová migrace. Divák nalezne několik odkazů na toto téma – členové sboru se v určitých místech děje přestrojí tak, že na civilní oděv navléknou pláště druidů, které však mohou evokovat i příslušnost ke zcela jiné kultuře, posléze se ozbrojí, následuje další proměna, tentokrát v příslušníky armády a hlavní hrdinové se pohybují v prostoru, jehož rozsah se působením rozměrných a pohyblivých bariér neustále proměňuje.
Inscenace je nastudována v jednom obsazení a postavena na pěveckém umění domácích interpretů, představitelů čtyř velkých rolí. Sopranistka Marie Fajtová jako Norma byla pěvecky výborná.
Zpívala čistě, její dikce byla výrazná, nechala naplno vyniknout výškám svého hlasu a opravdovým požitkem byl poslech koloraturních sekvencí. Její výkon byl hodnocen velkým potleskem a voláním bravo již v průběhu večera, aby byl posléze ještě více odměněn při závěrečném děkování vzdáním pocty publikem vestoje. Rovnocennou pěveckou partnerkou jí byla mezzosopranistka Jana Horáková Levicová (Adalgisa). Precizní hudební nastudování obě interpretky potvrdily zejména v závěru prvního jednání opery, během společného duetu, který v jejich podání odezněl v dokonalém souzvuku. Také představitelé mužských rolí dostáli nárokům, které na jejich hlasový potenciál kladou jimi zpívané party. Tenorista Aleš Briscein (Pollione) a basista Jiří Sulženko (Oroveso) pěvecky obsáhli své postavy v plné šíři, i když se nelze ubránit dojmu, že Aleš Briscein, byť zpíval výborně, byl pro celkové vyznění role poněkud limitován – vizuální podoba jím ztvárněné postavy totiž odpovídala vzhledu hrdiny z japonských komiksů a příliš přilnavý kostým mu bránil více rozvinout šíři pohybového rejstříku – v některých pasážích tak působil poněkud staticky.
Po zhlédnutí premiéry Belliniho Normy lze říci, že její inscenování je po dlouhých letech opodstatněné. Je možné polemizovat a zpochybnit záměr režiséra – prostřednictvím díla, které reflektuje události odehrávající se v době dávno minulé – akcentovat současné, přece jen odlišně se vyvíjející společenské a politické souvislosti a srovnávat tak nesrovnatelné. Nezpochybnitelné jsou vynikající pěvecké výkony, které zazněly na jevišti Státního opery v Praze. Tato inscenace však bude v aktuální divadelní sezóně reprízována v relativně malém počtu představení, vzhledem ke skutečnosti, že sólisté nejsou alternováni.
I váš text rádi v našem čtenářském blogu uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Patrik Borecký
