Není divu, že titulní part Belliniho Normy je považován z těch sopránových za jeden z nejobtížnějších. Italská primadona Giuditta Pasta (1797-1865), pro kterou Normu Vincenzo Bellini (1801-1835) napsal během sedmiměsíčního pobytu na její venkovské usedlosti, disponovala obrovským hlasovým rozsahem, od a až po d3. Navíc její technika byla popisována jako navýsost suverénní, poklony jí obdivovatelé skládali i za dramatický talent a barevnou plasticitu jejího zpěvu. Slavná „Casta diva“ z Normy ale byla i pro Pastu nakonec natolik krkolomná, že Bellini musel tuto přetěžkou árii na její přání upravit.
Hned první, římské nastudování Normy o Vánocích roku 1831 mělo obrovský ohlas, který okamžitě odsunul do zapomnění jiné zhudebnění stejné předlohy, Soumetovy tragédie Norma, a to z pera Belliniho krajana Giovanniho Pacciniho (1796-1807). Příběh, zpracovaný libretistou Felicem Romanim, je postavený na milostném trojúhelníku druidské velekněžky a věštkyně Normy, kněžky Adalgisy a římského prokonsula Polliona, a je rámovaný římskou okupací Galie za vlády Césara. Na rozdíl od Belliniho předchozí Náměsíčné je partitura Normy daleko propracovanější a citovější, do značné míry oproštěná od vnějších efektů, po interpretech požadující to pravé belcanto, tedy nejen onen „krásný zpěv“, ale i perfektní techniku, bezchybné frázování a v neposlední řadě i dramatický prožitek a výrazové odstínění.
Naplnit to všechno je věru úkol nesnadný, a proto právě úloha Normy patří k těm rolím, pro něž se jen těžko hledají ideální představitelky. Slavná Maria Callas coby Norma se navíc stala pro mnohé své následovnice nedostižným vzorem. A právě na interpretce titulní Belliniho hrdinky hlavně doplatilo nastudování Normy v italské Boloni, zaznamenané v dubnu 2008. Hlas italské sopranistky Danielly Dessi (1960) vykazuje především ve výškách a při pomalejších tempech poměrně značné opotřebování, trpí nadměrným rozkmitem tónu a často nezní příliš libozvučně. Zkrátka a dobře: Do toho pravého belcanta má hodně daleko.
Napravit tento podstatný „kaz na kráse“ boloňské Normy pochopitelně zbylí sólisté nemohli, jakkoli byli výteční. Italský tenorista Fabio Armiliato (1956, životní a proto také častý jevištní partner Dessi) si stále drží skvělou formu. Jeho nádherně opřené, jisté, lahodně znějící výšky a vůbec perfektní technika si pořád zaslouží nemalý obdiv. Je jen otázkou, jak v reálu vyznívá dynamické odstínění jeho pojetí Polliona – v poměrně silném a ne zcela ideálním nazvučení kinosálu to objektivně hodnotit lze jen ztěží. Také Adalgisa americké, i u nás dobře známé mezzosopranistky Kate Aldrich (1973) je hodna hluboké poklony, a to především pro vzácnou vyrovnanost všech rejstříků, ale i sametovou plnost tónů.
Vinzenzo Bellini:
Norma
Dirigent: Evelino Pidò
Režisér: Federico Tiezzi
Scéna: Pierpaolo Bisleri
Kostýmy: Giovanna Buzzi
Orchestra e Coro dell’Opera di Bologna
Teatro Comunale di Bologna duben 2008
Projekt Opera in Cinema – Palace Cinemas 9.11.2010
Norma – Daniela Dessì
Pollione – Fabio Armiliato
Adalgisa – Kate Aldrich
Oroveso – Rafal Siwek
Clotilde – Marie Luce Erard
Flavio – Antonello Ceron