Odvolání hudebního ředitele Bostonského symfonického orchestru Andrise Nelsonse není jen jakousi symbolickou bouří ve sklenici vody. Vzhledem k tomu, že k tomu došlo právě v roce 250. výročí založení Spojených států, nese v sobě tento krok hlubokou symboliku a vyvolává nekončící vlnu odporu, jako by odhaloval citelnou erozi základních hodnot, na kterých společnost stojí.
Boston je svébytný fenomén. Město, pojmenované od roku 1630 po nenápadném anglickém hnízdě, bylo po generace ovládané bankéři, kteří se okázale distancovali od irských přistěhovalců, si vypěstovalo svůj typický uhlazený přízvuk a vybrané způsoby, takové, které zajišťovaly pořádek v ulicích i to, aby starostové nekončili za mřížemi (tedy většinou). Symphony Hall, která stojí, co by kamenem dohodil od Harvardu, se honosí palladiánským průčelím a téměř dokonalou akustikou.
Bostonský symfonický orchestr se experimentům vyhýbá velkým obloukem – a Bostonu to tak odjakživa náramně vyhovovalo. Skladatel Elliott Carter mi líčil, jak nápis „Východ“ za jeho dětství sloužil jako instrukce, kudy prchnout, když dojde na Brahmse. Když tu v listopadu 1938 uváděl premiéru svého klavírního koncertu vídeňský exulant Ernst Křenek, zaslechl, jak jedna dáma z vysoké společnosti špitla druhé: „Situace v Evropě musí být skutečně žalostná.“ A Bostoňané dodnes s oblibou připomínají výrok Audrey Hepburnové : „V Symphony Hall se nemůže nic pokazit.“
Jenže chyba lávky – v Symphony Hall to skřípe už dávno. V padesátých letech ohrnula místní smetánka nos nad talentem domácího Leonarda Bernsteina a raději sáhla po nevýrazných a tuctových Evropanech. K určité nápravě došlo v roce 1973 s příchodem Seiiho Ozawy s jeho beatlesovskou hřívou, který orchestru otevřel dveře do Číny i Japonska a díky svým kontaktům v Sony získal značné finanční příspěvky. Jenže u kormidla zůstal o dekádu déle, než bylo záhodno – výsledkem byla rostoucí nespokojenost hráčů a nepříliš přesvědčivé výkony orchestru. Jeho nástupce James Levine byl už dávno za zenitem a ke všemu ho pronásledovala minulost sexuálního predátora.
A pak se na orchestr konečně usmálo štěstí. Když v roce 2011 zaskočil za Levina mladý Lotyš Andris Nelsons, dokázal svou interpretací Mahlerovy Deváté symfonie doslova uhranout těleso i publikum. Ten si už před tím omotal kolem prstu City of Birmingham Symphony Orchestra – stačila mu k tomu jedna půlhodinová akustická zkouška. Tamní muzikanti se nechali slyšet, že díky němu byla i pondělní rána skoro za odměnu.
Když v roce 2014 nastoupil do Bostonu, byl už Nelsons vyzrálým a podmanivým interpretem Čajkovského, Mahlera, Sibelia i Šostakoviče. Působil lidsky, na nic si nehrál, jako člověk své generace – jeho rozhodnutí nastoupit po narození potomka jako první dirigent na otcovskou dovolenou představovalo jasný signál v prioritách, což mu zajistilo sympatie mladých. Především to však byl muzikant tělem i duší – scherzy doslova protančil a tělem tlumočil nevýslovná tajemství hudby.
Jak se jeho angličtina zlepšovala, začaly se projevovat i určité intelektuální limity. Nelsons nebyl žádný knihomol a už vůbec ne hloubavý typ. Zjevně nejlépe se cítil během přestávky při zkoušení Lohengrina, když si dal pořádně mastnou klobásku a orosenou sklenici piva. Nicméně – v jeho oboru je velkých duchů pomálu a Nelsons své nedostatky v oblasti vzdělání a kulturního rozhledu kompenzoval mimořádným osobním šarmem. Hned po příchodu do Bostonu si střihl slavnostní první nadhoz za Red Sox v Fenway Parku, čímž si získal srdce všech. Co víc si vlastně přát?
Do Symphony Hall nalákal Jonase Kaufmanna k nastudování wagnerovských rolí, které by na jevišti nikdy nezpíval. S otevřenou náručí přijal i renomovanou skladatelku Sofii Gubajdulinu, jednu z posledních prorockých postav postsovětské hudební éry. Díky Nelsonsovi byl Boston jediným americkým orchestrem s nahrávací smlouvou, díky čemuž se jeho jméno skloňovalo v celosvětovém měřítku. Kvalita nahrávek byla mimořádná a orchestr se znovu dmul pýchou. Na obavy managementu ze stárnoucího publika Nelsons reagoval slovy, že klasika je zkrátka záležitostí zralejšího věku a není důvod se za starší posluchače stydět. Tento postoj se však příčil duchu doby – a jakmile se karta obrátila, byl to jen další vroubek na seznamu.
Po pandemii covidu se řada předplatitelů už nevrátila, na což správní rada reagovala požadavkem na vypracování akčního plánu. Nelsons si mezitím přibral druhé angažmá v lipském Gewandhausu. Vedení proto angažovalo ráznou viceprezidentku z Losangeleské filharmonie, aby věci rozhýbala. Rozhýbala je až příliš – a během osmnácti měsíců byla pryč. Rada se však nenechala odradit a sáhla po dalším kádru z LA – Chadu Smithovi. Ten se nijak netajil tím, že mu Nelsonsův tradiční přístup pije krev a že by raději viděl v čele nějakého více ideově “progresivnějšího“ dirigenta. Poté, co po kritikovi z New York Times pustil do éteru (neformálně, samozřejmě), že to má Nelsons nahnuté, připravil si tím půdu k úpravě jeho kontraktu tak, aby jej mohl kdykoliv propustit. A před pár týdny oznámil, že nadcházející sezona bude pro Nelsonse poslední.
Takový vyhazov nemá obdoby. Nepamatuji se, že by kdy byl hudební ředitel propuštěn navzdory jednomyslné podpoře orchestru. A korunu tomu nasazuje fakt, že se to stalo v Bostonu, kde se na dobré mravy vždycky dalo víc než na efektivní management. Bostonský symfonický orchestr se snížil na úroveň provozovatele šantánu v New Orleans, který ztratil trpělivost se vzpurnou striptérkou.
Správní rada vydala prohlášení, ve kterém uvedla, že se během uplynulých dvaceti let potýká s „výzvami“ v podobě klesající návštěvnosti a omezených finančních prostředků. Jenže házet tohle na triko dirigentovi je absurdní. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že si Bostonský symfonický orchestr nastřádal bezkonkurenční nadační jmění ve výši 700 milionů dolarů. S takovým polštářem by orchestr mohl koncertovat v prázdných sálech příštího půl století. O peníze tu tedy vůbec nejde.
Hudebníci, šokovaní až do morku kostí, neváhali a v ledovém větru se shromáždili před kamerami na schodišti Symphony Hall, aby vyjádřili podporu pohnutému dirigentovi. Solidaritu s kolegy a vysoké uznání Nelsonsovi vyjádřili i Berlínští filharmonikové. Deník The Globe, ranní bible bostonské smetánky, otiskl břitký úvodník, v němž požaduje ‚upřímné odpovědi‘. Stojí v něm, že orchestr je trhán na kusy – „a kvůli čemu vlastně?“
Uvažme, v jakém stavu se ta země nachází. V Bílém domě si prezident vládne podle toho, jak se zrovna vyspí. Časy se zkrátka změnily. Symfonický orchestr tratil svou hodnotu jakožto pilíř civilizovanosti. Boston, kdysi bašta ušlechtilosti, je teď v obležení barbarů. Tohle už není žádný čajový dýchánek. Bůh ochraňuj Ameriku.
