Dlouho předpovídaná smrt hudební kritiky je po letošním létě téměř na dosah. Jednoho dne v polovině července propustil New York Times oba své hlavní hudební kritiky (popového i klasického), spolu s hlavním divadelním kritikem Jesse Greenem a televizní recenzentkou Margaret Lyons.
Důvod jejich „vyřazení“ byl ještě více alarmující, než celá personální čistka. V interní poznámce varovala kulturní editorka Sia Michel, že „nové generace umělců i publika obcházejí tradiční instituce“ a že „chytré telefony rozbily fanouškovské základny na izolované ostrovy“. Podle Michel čtenáři touží po „důvěryhodných průvodcích, kteří jim pomohou zorientovat se v této spletité džungli “.
Polopatě a bez metafor – The Times už nestojí o uhlazené a duchaplné znalce v oblecích, kteří dřív servírovali svůj ranní sběr z premiérových hroznů. Tihle dinosauři už to mají za sebou.
Mezi tyto muzejní exponáty patří i popový kritik The Times John Pareles, který mapoval pět dekád proměn masového vkusu – od Rhinestone Cowboy až k Taylor Swift. Nikdo nerozumí americkým melodiím víc než on. Ale algoritmy už si brousí zuby i na něj.
Klasický hudební kritik Zach Woolfe, který působil v redakci teprve tři roky, měl blíže k nadšené roztleskávačce než k hlubokomyslnému filozofovi, ale uměl být trefný a čtenářům zprostředkovával atmosféru okamžiku. Teď, ve čtyřiceti, byl odsunut na psaní nekrologů. Světská sláva, polní tráva.
Proč je to důležité? Protože jediná špatná recenze v The Times má větší sílu než deset nadšených článků jinde. Čtenáři ji věří a umělci, no ti si podle ní měří tlak i ego. Je to už více než půl století, co měl The Times svého dvorního hudebního kritika Harolda C. Schonberga, který proslul větou: „Včera večer v Carnegie Hall hrál Jack Benny Mendelssohna. A Mendelssohn prohrál.“ Vysloužil si tím doživotní zášť Leonarda Bernsteina, ale Newyorčané hltali každé jeho slovo.
Byl mentorem mé generace – šachovým mistrem, skvělým klavíristou a člověkem, který si nikdy nebral servítky. Žádný po něm v The Times už takovou odvahu neměl. Nebo se prostě změnila doba.
Kritika je, jak vidíte, křehká disciplína. Stejně jako dirigování stojí na sebevědomí a trošce osobního kouzla. Když hudebníci v taktovce vidí víc než jen máchnutí ruky, dirigent hned o pár centimetrů vyroste. A když kritik napíše verdikt ve stylu „Verdi na Viagře“, začne si sám připadat geniální.
Platí to ovšem i naopak. Dirigentům může zkazit den pár otrávených cellistů, stejně jako kritiky znechutí, když jejich článek skončí zastrčený až na konec stránky. Jejich sebevědomí stojí na nepsané statutu nedotknutelnosti. Dirigent přijde o místo snad jen kvůli sexuálním aférám – kritik ani kvůli té ne. Takže když během jediného odpoledne vyhodili čtyři hlavní kritiky, otřáslo to světem hudební žurnalistiky – a záchvěvy bylo cítit ještě dlouho poté.
Vanity Fair i Chicago Tribune se bleskově zbavily filmových recenzí. New Yorker se zbavil kritika výtvarného umění. V Británii Observer zmenšil recenzi klasické hudby na pár řádků v koutku kulturní stránky. Sunday Times s hudební kritikou skoncoval už před rokem. Denní tisk přestal psát ohlasy z premiér přes noc. Kdysi se říkalo: „Na koncerty moc nechodím, ale čtu recenze, abych byl v obraze.“ To už dávno neplatí.
Jen co se člověk nadechl, přišel další úder. Rubinův institut hudební kritiky – jediný svého druhu na světě – pozastavil činnost. Kurz, který fungoval při Sanfranciské hudební konzervatoři, studenty nejen učil psát recenze – platili jim, aby mohli rok či dva pracovat jako stážisté v redakcích novin jako Boston Globe či Dallas Morning News. Začínali se prosazovat.
Bohužel, úmrtí zakladatele Steva Rubina a „změna filantropické strategie“ nadace Getty znamenají, že mladí kritici už nedostanou zaplaceno a učitelé se už znovu nesejdou. Pokusy zachránit aspoň to, co zbylo probíhají – ale upřímně, naděje je pramálo.
Hudební kritiku to zanechalo v jakémsi limbu – nebo přesněji řečeno na internetu, kde desítky nadšeneckých webů zveřejňují recenze koncertů a oper od lidí, kteří tam píšou své laické dojmy. Není jasné, kdo je čte – a vliv mají zanedbatelný. Na obrazovce telefonu ztrácí čtyřsetslovná reflexe večera s filharmonií část svého smyslu a kouzla. Slova ztrácejí váhu. Nejpopulárnějším internetovým kritikem je obtloustlý Newyorčan, který na svém YouTube kanále ječivě haleká prázdné předsudky o nahrávkách, které se mu nelíbily.
Má tedy kritika ještě nějakou naději? Není od věci si připomenout, že její kořeny sahají do londýnských kaváren, kde Joseph Addison roku 1710 založil spolu se svým přítelem Richardem Steelem časopis The Spectator – a Steele zároveň vydával konkurenční Tatler. Oba psali o umění, aby si oddechli od špíny politiky. The Spectator přežil a prospívá dodnes, sdílí místo na novinových pultech s The Critic, The Times Literary Supplement a dalšími periodiky, která se dosud hlásí k osvícenským hodnotám – k odvaze mít názor a k síle otevřené debaty. A právě podle nich se jednou bude měřit, co z naší civilizace zbylo. Pokud vůbec zbyde něco k měření.
The New York Times mezitím hledá něco zcela jiného. V inzerátu na místo hudebního kritika se píše: „Jste dynamický autor, zaměřený především na digitální média, schopný vytvářet multimediální kritiku? Dokážete psát poutavé eseje, zápisníky a recenze a zároveň rád pracujete s obrazem, zvukem i videem?“ Laicky přeloženo: slova jsou až na posledním místě. To vše za 125 až 170 tisíc dolarů ročně. Tak akorát, aby si člověk mohl dovolit pokojík v neklidném Bronxu.
Pamatuji si, jak Harold Schonberg zaplatil náš oběd zlatou firemní kartou Amex. Kredit kritiků se od té doby scvrkl na cáry papíru. Harold často říkával: „ Kdokoli, kdo se z něčeho vyvleče, se vrátí, aby se vyvlékl z něčeho ještě většího.“ A bohužel měl zase pravdu.
