Nostalgický návrat na brněnský Stadion: Czech Virtuosi, Josef Špaček a Eric Lederhandler

  1. 1
  2. 2

Koncerty komorního orchestru Czech Virtuosi se staly během uplynulých patnácti let trvalou součástí kulturního života Brna. Těleso, jehož základní kádr tvoří třicet tři hráčů, má za sebou bohatou zahraniční koncertní aktivitu; na domácí půdě se často představuje v rozšířeném velkém symfonickém obsazení. Téměř vždy sází na osvědčené tituly klasicko-romantického repertoáru a díky tomu bez problémů nachází své publikum. Není divu: současná dramaturgie Filharmonie Brno je natolik objevná a progresivní, že na známé, časem mnohokrát prověřené skladby, tradičněji založenými posluchači však preferované, paradoxně jaksi nezbývá prostor. Tyto nechtěné mezery v brněnské koncertní nabídce skvěle zaplňují právě konkurenční projekty Czech Virtuosi. Je třeba ocenit i časté uvádění velkých oratorně-kantátových děl tímto orchestrem. S výjimkou akcí Velikonočního festivalu duchovní hudby a koncertního cyklu Českého filharmonického sboru se tento typ hudby v Brně objevuje vyloženě sporadicky.

Pro svůj koncert 13. května 2015 zvolili Czech Virtuosi netradičně velký sál takzvaného Stadionu. V této funkcionalistické budově, určené původně sportovně-kulturním aktivitám sokolské organizace, slavnostem, schůzím a bálům, probíhal po dlouhá desetiletí koncertní život města. Konaly se zde koncerty brněnské filharmonie, realizovaly velké nahrávací projekty, sídlila tu tři rozhlasová studia, účinkovali zde špičkoví tuzemští a zahraniční umělci.Sál však nebyl nijak akusticky izolován, chybělo zázemí pro účinkující, prostředí nesplňovalo ani estetické parametry. Pamětníci jistě vzpomenou na dusot medicinbalů z přilehlých tělovýchovných cvičeben či cinkot půllitrů z vedlejší restaurace, rušící jak koncerty, tak nahrávací činnost. Nebylo síly, jež by zjednala nápravu (pamatuji na výrok zoufalého dirigenta Libora Peška při natáčení Čajkovského Rokokových variací s violoncellistkou Michaelou Fukačovou: „Pánové, toto je bolševismus v praxi!“), a filharmonie prchla do Janáčkova divadla. Po roce 1989 restituovali sokolové celý objekt a koncerty nahradila komerce. V posledních letech jsme přece jen svědky občasných kulturních návratů, symfonické koncerty tu pořádá třeba brněnská konzervatoř. Provozovatel sálu lehce investoval do nápravy vzhledu prostoru, přizpůsobil ji však k obrazu svému. Ze stropu visí blýskavé diskotékové koule, děsivě namodralé intimní světlo jako by lákalo spíš ke sledování tanečnic u tyče, zavěšené plátno nad orchestřištěm pak vzbuzuje očekávání filmu pro pamětníky či přednášky o bezpečnosti práce. Při vší této ironii je zřejmé, že samotný sál si své limitované akustické parametry přece jen zachoval. Koncertní síně všude jinde ve světě však již dnes představují naprosto jinou, daleko a daleko vyšší kvalitu. A Stadion byl vždy jen provizoriem, skutečnou koncertní síní nikdy nebyl ani nebude.

Dirigentem večera byl padesátiletý Belgičan Eric Lederhandler, absolvent bruselské konzervatoře, jenž se v posledních letech úspěšně etabluje v Číně – spolupracuje s orchestry v Pekingu, Šanghaji a od loňska je hudebním ředitelem v osmimilionovém Nankingu.Czech Virtuosi s ním spolupracují již dlouho v rámci svých západoevropských zahraničních aktivit a zřejmě cítili povinnost představit ho i v Brně. Lederhandler je temperamentním a dynamickým typem s velkým porozuměním pro klasickou hudbu, což prokázal zejména úvodní předehrou k Mozartovu Donu Giovannimu. Diriguje zásadně bez taktovky, často úsporně jen pomocí pravé ruky (levá se přidává až ve vypjatých úsecích). Předehře to však na preciznosti a perlivé souhře nijak neubralo.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Czech Virtuosi -E.Lederhandler & J.Špaček (Brno 13.5.2015)

[yasr_visitor_votes postid="165801" size="small"]

Mohlo by vás zajímat