Notebook Michala Maška (16): Yefim Bronfman, Simon Rattle a Berlínská filharmonie

Michal Mašek, 02.09.2012 0:01

Kdykoliv přicestuji do Salcburku, bydlím ve stejném hotelu nedaleko od centra. Pamatuji si, když jsem do něj vstoupil poprvé a uviděl na stěně fotky Dietricha Fischera-Dieskaua. Byla to čistá náhoda, ale paní, která hotel již řadu let provozuje, je právě na několika podepsaných fotografiích s velkým pěvcem vyfocena. Za ta léta se známe již dobře a mimo jiné vím, ze Fischer-Dieskau bydlel při každé své návštěvě Salcburku právě v tomto malém hotelu, ve stejném pokoji a neměl rád jakékoliv „publikum“, nechával si vše nosit na pokoj. Často s ním jezdila i jeho žena Julia Varady.

Mě samotného Fischer-Dieskau velice ovlivnil, kdysi jsem doslova hltal jeho Schubertovy písně a byl okouzlen přirozenou muzikalitou a inteligencí, kterou tento barytonista, který změnil svět písně, mistrovsky vládl. 26. srpna začalo hodně pršet a tak byl Festpielhaus doslova přeplněn všemi hosty. Na programu byl Brahmsův druhý klavírní koncert B dur s Yefimem Bronfmanem, Simonem Rattlem a Berlínskou filharmonií. Koncert patří k mým nejoblíbenějším, je to velkolepé monumentální dílo a je vtipné, čehož si byl vědomý i sám Brahms, když při jeho kompozici napsal příteli, že pracuje na “malinkatém koncertu”. Brahms sám také provedl premiéru tohoto díla v Budapešti a následně celé turné po Evropě. Koncert je to natolik technicky obtížný, že samotný Brahms, který ve své době patřil k nejlepším pianistům Evropy, měl dle svědků problémy své dílo zahrát. Na konci turné si dělal legraci, že jeho původní výrok, že se jedná o malinkatý koncert, poopravil na nekonečné utrpení.

Druhý koncert patřil odjakživa na repertoár největších pianistů od počátku jejich kariéry. Horowitz, Arrau, Richter, Anda nebo GIlels, ti měli zcela mimořádné technické a fyzické předpoklady k naplnění a uskutečnění autorových i svých představ.

Stejně tak ani v tento večer nebyl koncert pro Yefima Bronfmana jakýmkoliv problémem. Jeho technika je nedostižná. Jsou zde pověstná, téměř nehratelná místa, pro které potřebujete jenom jako vstupní předpoklad velké ruce. Dvojhmaty v provedení první věty nebo terciové stupnice ve čtvrté větě se běžně upravují a upřímně, málokdo je vůbec schopen rozeznat při rychlém tempu jakýkoliv rozdíl.

Bronfman je veliký klavírista i výjimečný muzikant a provedení bylo opravdu excelentní, se Simonem Rattlem byli v dokonalé souhře i interpretačním názoru, ve třetí větě byla například místa, která se slýchávají jen velmi, velmi zřídka. Tak působivá byla pianissima i vystavěné plochy.

Přesto mi v celkovém provedení koncertu cosi málo chybělo. To, co má Barenboim nebo měli Horowitz nebo Arrau. Lehko se to říká, ale oni byli za všech okolností ještě více poetičtí. Nikdy nenechali ani v největším forte opomenout a zdůraznit určité výjimečné harmonické vazby, citlivé tóny, průtahy, průchody, oni balancovali na samotné hraně. Nejenom techniky, ale i na hraně vkusu a třeba i únosnosti…