Notebook Michala Maška (2)

Mladý klavír Pražské konzervatoře – závěrečný koncert

S velkým zájmem sleduji, jak se vyvíjí a formuje mladá generace umělců, a tak jsem rád přijal pozvání profesora Langera na závěrečný koncert mezinárodních interpretačních kurzů, které pořádá Pražská konzervatoř.

Konzervatoř má nyní opravdu nádherný sál, již dříve mě překvapilo, jak se ho dobře podařilo umístit do nevelkého dvora, samotné uspořádání je skvělé a co víc, také je v něm výborná akustika a nový Steinway. Tedy ideální prostředí pro pořádání středních koncertů, hned vedle Rudolfina. Na zmíněném koncertě – návštěvnost odhaduji na cca padesát lidí – vystoupili studenti z Japonska, Kanady, Polska, Ruska, Ukrajiny, nás zastupovala Andrea Vavrušová. Přiznám se, že mě docela zaskočil vývěr skladeb: neslyšel jsem žádného Beethovena, Bacha, nic z klasicismu ani jiných období, téměř vše romantismus, dokonce jsem slyšel Horowitzovu verzi Carmen. Chápu, že se chce každý předvést v tom nejlepším, efektním, ale nejsem si jistý, zda toto je ta správná cesta. Jakoby chtěl každý zahrát hlavně rychle. Všímám si tohoto jevu již dlouho na podobných akcích, někdy se k tomu navíc přidává silně. Neměl bych nic proti tomu, kdyby bylo vše naplněno. Ale jak mají vyznít Lisztova rapsodie nebo Carmen variace a jiné skladby, když interpreti nejsou natolik vybaveni neomylnou technikou, kterou tyto skladby vyžadují? Mám zkrátka pocit, že hrají skladby, jenž jsou nad jejich síly. A nejenom technicky, technika je jen předpoklad. Nikde neslyším vlastní interpretační názor nebo alespoň náznak osobnosti. To je základ. Všichni hrají docela neomylně, ale nikde žádné pianissimo, co bere dech, forte, které bouří… Pasáž třeba i nečistě zahraná, ale vysekaná se suverenitou – kam se toto podělo?

Výjimkou bylo poslední vystoupení Kanaďana Martina Polletiena, jenž přednesl Chopinovu Fantasii. Zcela suverénní výkon byl úplně v jiné dimenzi, než hráli ostatní. Tento pianista je osobnost, má vlastní názor, který ale také dovede přenést na posluchače. Již od prvních tónů zněl pod jeho prsty klavír nosně, jakoby se z něj sundala deka. Prožil a vychutnal si každou notu skladby a má tak můj obdiv. Držím mu velice palce do dalších let.

***

Vzpomínka na Josefa Suka

Je tomu asi dvanáct let, kdy jsem v podvečer slyšel zvonit v kuchyni telefon. Ve sluchátku se ozvalo: “Tady Josef Suk.” Slyším to jako dnes, kdy mně Mistr, jak se mu všeobecně říkávalo, nabídl, abych s ním natočil jednu sonátu na desku. Doslova mi řekl: “Vyber si co chceš, jakoukoliv skladbu.” Touto neuvěřitelně velkorysou nabídkou začala naše malá spolupráce, která pak pokračovala několika vystoupeními, včetně hraní třeba na pohřbu Josefa Bicana. Vždy zazvonil telefon a následovalo ono: “Tady Josef Suk.”

Zažil jsem s panem Sukem nádherné chvíle, pro kluka, který doposud s nikým vážně nehrál, to byla obrovská škola a životní obohacení. Měli jsme mnoho společného, jeho všeobecně známá dochvilnost a poctivost, dokonalá příprava, absolutní profesionalita i vášeň pro auta nás věřím spojovaly, ale byly i věci, které nás velmi rozdělovaly. Jsem hodně vděčný osudu za to, že jsem měl možnost Josefa Suka poznat. Způsob, jakým fungoval, mě nechal nahlédnout do života velikána, génia. Setkal jsem se s hodně významnými lidmi, ale Josefu Sukovi se zatím nikdo nevyrovnal. I v jeho pozdním věku z něj skutečně přímo vyzařovala obrovská energie, kdy bylo například naprosto jasné, jaké bude tempo, kam povede fráze, doslova dokázal vnutit svou interpretační verzi, myšleno jen v dobrém; nikdy jsem to necítil z jeho strany jako tlak, jednoduše se sedlo a hrálo. A hrálo se dobře, neuvažovalo se, že by to mohlo být jakkoliv jinak.

Vždy pronesl : “Vem nějaké tempo, rozehraj se, já si budu také přehrávat, to já nejradši.“ Tak jsem se snažil rozhýbat si prsty, po chvíli se Mistr přidal a už se místo rozehrávání hrálo naostro. Jindy zase přišel na natáčení s rouškou přes ústa a záhy mně sdělil, že má chřipku a nechce naprskat na stradivárky. Nebo krásný výrok, kdy jsme hledali tempo v pomalé větě sonáty, kde jsou stovky možných verzí, navíc kombinované výkladem tečkovaného rytmu proti triolám: “Buď jsem já tak špatný houslista nebo Bach blbej skladatel.” Anebo poznámka pro režiséra: “Trošku mi ho ztlumte, ať jsem více slyšet.” I to jsou některé hlášky, na které i dnes velmi rád vzpomínám.

Josef Suk byl houslista, který dosáhl na nejvyšší vrchol. Ať vzal do ruky jakékoliv housle, zněly jako ty nejhezčí na světě. Asi neexistuje nikdo, kdo by měl tak charakteristický tón a barvu. Jeho nahrávka Bachových sonát a partit z Abbey Road pro EMI nebo nahrávka Brahmsových sonát pro Deccu jsou vzorové a těžko napodobitelné. Byl jednou z největších osobností, kterou jsme kdy měli, byl zcela jiný než Oistrach, Menuhin, avšak velikostí a intenzitou sdělení stejný. Byl to prostě Josef Suk.

***

Ivan Moravec – nahrávka SU 4059-2

Najde-li se pak někdo, jako Ivan Moravec, je zážitek spojením dvou osobností umocněn. Lehkost, promyšlená stavba, absolutní svrchovanost techniky, vytříbenost zvuku do nejmenšího detailu a zejména dokonale vyvážené proporce dávají vyznít klavíru tak, že vnímáme jen čistou hudbu, ne klavír, ne pouze nějaký hezký zvuk. Nádherné emoce, hluboké myšlenky, radost, smutek, ty nejjemnější záchvěvy lidské duše. To nejniternější, nejzranitelnější, co v člověku je, to nejhezčí, čeho jsme schopni. To je Chopin Ivana Moravce.

Desky, které mám nejraději, vozím v autě. Tato má již své místo jisté.

V Supraphonu je doba zlá a tak nás na první pohled ten nejlevnější obal disku s bookletem vrátí do reality. Toto je však opravdu mrzuté: nahrávka vznikla v roce 1989, pan Moravec pečlivě vybíral nástroj, skvělý sál, nahrávka je pořízena sice již digitálně, ale evidentně není nově remasterovaná. Takže zvuk není moc plastický, je neosobní, jakoby uzavřený sám v sobě, jednoduše trpí všemi neduhy prvních desetiletí digitálu.

V době prvního vydání bylo spojeno nejlepší s nejlepším, nyní to je obrázek toho, jak se jeden snaží dělat věci nejlépe, jak to jen jde, a druhý přitom neví, o čem je vůbec řeč. Toto není v penězích, ale v myšlení, zamrznutém v roce 1989.