Notebook Michala Maška (31): Golbergovské variace a Alexandre Tharaud

  1. 1
  2. 2

Je tomu poměrně nedávno, kdy jsem si říkal, v kolika provedeních jsem vlastně již slyšel Bachovy Goldbergovské variace. Přemýšlel jsem totiž, že ačkoli toto stěžejní dílo klavírní literatury hrály i nahrávaly ty největší pianistické osobnosti, stejně z nich nikdo nedosáhl síly sdělení, které tu zanechal Glenn Gould. Jako by všichni ostatní hráli tyto variace podle jakéhosi stejného klíče. Mám na mysli zpěvný tón, pohrávání si s melodií – její zastavování a rozjíždění a tak nějak na sebe až tak nenavazující jednotlivé variace. Dokonce si troufám tvrdit, že styl, kterým se Goldberg variace hrají, je vlastně bez jakékoli koncepce, soustředěný na samotnou krásu zvuku a agogické hýbání melodie. A protože Bachova hudba snese cokoli, tak to vždycky alespoň dobře vyzní. Mně to však přijde málo a dílo tak zapadá do takové neurčité šedi, vhodné pro specifické, okrajové publikum.

Jistým způsobem se liší a vyčnívá z řady provedení Adráse Schiffa, ale ani ten zde, na rozdíl od ostatních Bachových skladeb, nepřináší nic zásadního.

Dne 15. března odpoledne jsem měl možnost rozšířit si obzory, a sice v Nikolaisaale v Postdamu, kam dorazilo asi pět stovek lidí, z celkové kapacity sedmi set. Alexandra Tharauda jsem doposud živě neslyšel, ale pamatuji si přesně, kdy jsem viděl trailer na chopinovskou desku, kde zahrál Nokturno cis moll opus posth. Byl jsem z této ukázky zcela omráčen, intimnost a přímočarost spolu s absolutní přirozeností mě donutila zajít na jeho koncert, až bude hrát někde poblíž.Nejprve si uvědomme několik souvislostí, které možná objasní několik nesmyslných mýtů o Bachově hudbě. Goldbergovské variace patří mezi nejvýznamnější díla literatury a možná jsou klavírním dílem opravdu nejvýznamnějším. Bach je zkomponoval v třetí dekádě svého lipského působení, kde jak víme, nebyl zrovna šťastný. Nejprve se snažil, zhruba do roku 1730, položit základy a formovat duchovní hudbu, mezi léty třicátými a čtyřicátými se věnoval především světské hudbě, a konečně v poslední dekádě napsal několik zcela omračujících děl, ve kterých shrnoval veškeré umělecké kompoziční techniky. Sem patří Hudební obětina, Umění fugy nebo třeba také Goldbergovské variace, datované nejčastěji kolem roku 1741.

Bach používal za svého života tři druhy nástrojů a my nevíme přesně, pro jaké z nich jsou jeho díla určena (existuje jedna výjimka, Preludium Dobře temperovaného klavíru, kde je v base předepsán dlouhý tón a je jasné, že takto zahrát jej lze jedině na varhany). Bylo to samozřejmě cembalo, klavichord a varhany. Bach velice miloval klavichord pro jeho intimnost a možnost měnit plynule dynamiku, což u cembala ani varhan není možné. Samozřejmě klavichord je nástroj nemotorný, hrající velice slabounce, a tak Bach raději využíval cembalo. Dokonce se setkal i s Cristoforim, který vynalezl kladívkový klavír, ale nedokonalost prvních nástrojů ho neuspokojila. Stejně jako Beethoven i Bach se neustále zajímal o nové a nové možnosti, jak vylepšit klávesový nástroj, aby měl dynamiku a zpěvný tón. Goldbergovské variace jsou navíc psány pro nástroj s dvěma manuály, což znamená nástroj se dvěma klávesnicemi. Každá třetí variace je totiž napsána tak, že dochází k velice nepříjemnému křížení rukou a to na jedné klaviatuře činí určité technické potíže. Na druhu stranu doba pokročila a naše hráčská pianistická technika je na mnohem větší úrovni než v osmnáctém století, a tak to není pro špičkového klavíristu zase až takový problém.

Dílo samotné, určené pro nemocného Keyserlinga, kterému hrával dle svědectví geniální virtuos Goldberg jeho variace (říkával Goldbergu, zahraj mi moje variace), je tvořeno Árií a třiceti variacemi. Ária se po skončení poslední variace znovu zopakuje a uzavře tak jakýsi pomyslný kruh.

Dílo má jedinečnou stavbu, stejně jako je každá třetí variace pro dva manuály, jsou zde kánonické variace, kde se ta samá melodie opakuje po určitém počtu taktů nejprve v primě (variace 3), až po nónu (variace 27). Jsou zde veškeré nálady a emoce, veškeré kompoziční techniky podány s neobyčejnou lehkostí a nadhledem, jakousi vesmírnou moudrostí a snadností. Zde je velký rozdíl třeba ve srovnání s Beethovenovou Sonátou opus 106, kde je zápas a složitost světa zosobněna v každém taktu. Dílo je rozděleno na dvě velké poloviny, g moll kánon v kvintě ji uzavírá a slavnostní ouvertura s fugou (variace 16) druhou část otevírá. Tato variace také jako jediná porušuje matematický počet taktů. Každá variace je rozdělena na dvě poloviny, které jsou rámovány repeticemi a mají šestnáct taktů, celkem tak je ve variaci dvaatřicet taktů. U šestnácté variace je tomu však jinak, vidíme, že ouvertura není stejně dlouhá jako druhá fugátová část, ale až do té doby, uvědomíme li si, že ve fuze plyne čas přeci jen jinak, Bach byl geniální numerolog a matematik (a byl mimo jiné dost pověrčivý).

Vrchol díla tvoří variace s číslem 25 g moll, která má s repeticemi deset minut. Po jejím skončení následuje něco jako slavnostní finále, gejzír radosti a oslavy ducha. Závěrečná Ária je pak dokonalým úkazem, jak funguje lidské estetické vnímání. Je úplně stejná jako ta na začátku, ale s tím rozdílem, že je v ní slyšet prožitek předchozích třiceti variací.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na