Notebook Michala Maška (32): berlínský recitál Maurizia Polliniho

Maurizio Pollini oslavil letos třiasedmdesáté narozeniny a jeho jméno stále naplňuje koncertní sály do posledního místa. Od roku 1960, kdy zvítězil v Chopinovské soutěži se postupně stal živoucí legendou, jejíž koncerty jsou vyhledávány a soudě dle programů, které si pianista vybírá, se cítí stále v plné síle. Koncert ve Velkém sále Berlínské filharmonie sliboval v první půli Schumanna  a v druhé Chopina. A já jsem byl zvědavý, co po loňském ne úplně šťastném osobnostním spojení Barenboim – Pollini v Brahmsově klavírním koncertu  zajímavého přinese.Čirou náhodou jsem si vzal s sebou na cestu vůbec první nahrávku Polliniho pro Deutsche Grammophon a sice Stravinského Petrušku a Prokofjevovu Sedmou sonátu. Kdo tuto legendární nahrávku nezná, vřele ji doporučuji a to hlavně kvůli Stravinskému, kde Pollini dá se říci stanovil nové standardy v interpretaci. Speciálně zvukově připravený Steinway kovového zvuku, avšak plný barvy a zároveň křehkosti, stejně jako všudepřítomný zpěvný Polliniho tón a hrací technika potírající jakékoliv technické nástrahy, které jinak zasahují do interpretace a tvoří rytmickou deformaci určitých míst, jsou v jeho verzi vrcholem dokonalosti převedení notového zápisu na zvuk, avšak při zachování jistých jemných nepřesností dávající nahrávce svěžest. To můžeme právem nazvat jistým druhem umění – napadá mě termín, že Polliniho nahrávka vytváří “autonomní životnost trvalé hodnoty“.Berlínský koncert započal skvěle zahranou Schumanovou Arabeskou op. 18 a já si v duchu říkal, v jaké skvělé formě Pollini je. Pollini umí hrát Schumanna, má pro něj a pro všechna emoční zákoutí mimořádný cit i nezbytnou dávku bláznovství. Do skladby dokázal dát beze zbytku vše ze své geniality. Po jejím odehrání však nezvykle odešel do zákulisí a poměrně dlouhou dobu tam setrval, až to vypadalo, že možná již nepřijde.Nevím, co se stalo, ale od chvíle, kdy se vrátil, byl zbytek koncertu s ohledem na Polliniho kvality vyloženě špatný. Následoval Schumannův opus 16 – Kreisleiana a ani v druhé půli nevyzněly Chopinovy skladby Barcarolle, Polonaise-Fantaisie, Berceuse nebo Heroická polonéza op. 53 dobře. Co se stalo? Základní věc, která chyběla, byla životní síla – energie. Pokud si vzpomenu, jak Pollini bojoval ještě loni s Barenboimem v Brahmsovi nebo jak hrál v Salcburku Chopinova preludia, při tomto zatím posledním večeru jsem viděl jen malý odlesk jeho umění. Polliniho hra je založena na energii, která na posluchače proudí, on je jakoby na šikmé ploše a tento uragán dává právě jeho interpretaci spád. Dále: Pollinimu nebylo vůbec rozumět. Měl jsem skvělé místo v sále, jen pár metrů od klavíru s možností vidět na prsty. Přesto bylo vše tak zahuhňané, že ten kdo skladbu neznal, neměl v Schumannovi možnost rozpoznat vůbec nic. Myslel jsem, že v Chopinovi, kde je vždy jasná melodie, se věci změní, ale bohužel ne. I tady všude nebylo ničemu rozumět. Nedostatek energie se také projevil na zploštění dynamiky. Dalo by se říct, že jsme slyšeli něco od mezzoforte do slabého forte. Byly jisté záblesky, jako například v heroické Polonéze, kde se Pollini opravdu snažil, ale po pár vteřinách opět nic.Neuvěřitelně sympatický Pollini se klaněl na všechny strany a nakonec přidal i tři přídavky. První Revoluční etuda jen potvrdila, že jeho technika měla tento večer problémy, Nocturno Des dur, které s oblibou hrává třeba Barenboim a ve kterém se vysloveně dotýká nebe, vyznělo velice rychle a nervózně, a na závěr zahrané Scherzo cis moll alespoň částečně tvořilo to nejlepší z celého večera. I tam však byly znát jen zbytky z Polliniho kvalit, například jsem u něj nikdy neslyšel taková „počkáta“ na skoky v oktávách tam, kde byl větší interval. Tedy přesný opak toho, co léta jeho hra zcela potírá. Pro mě to byl smutný večer, kdy jsem začal klást otázku, zda vůbec ještě některý jeho dalších koncertů navštívit.Uvidíme na Salcburském festivalu, kde mám slyšet Polliniho znovu, a to s beethovenským recitálem.

Foto autor, archiv