Notebook Michala Maška (8): Mozartwoche Salcburk – Mitsuko Uchida, Pierre Boulez a András Schiff

  1. 1
  2. 2

Koncem ledna jsme se vydali na další salcburskou cestu za uměním. To se v tomto krásném městě pořádá pravidelně „Mozartův týden“, kde je možné slyšet ty nejlepší současné interprety. Letos jsem měl příležitost navštívit dva koncerty – Vídeňské filharmoniky s Pierem Boulezem a Mitsukou Uchidou u klavíru a koncert Andráse Schiffa, který se představil jako klavírista i dirigent souboru Capella Andrea Barca.

První z koncertů se konal ve velkém sále  Festpielhausu a moc jsem se na něj těšil. Mozart je můj oblíbený autor a v kombinaci se Stravinským a Schönbergem byl večer skvěle dramaturgicky sestavený. Koncert F dur KV 459, Koncert pro klavír a orchestr op. 42, Hudba k filmové scéně op. 34 a svita Pulcinella. Vídeňští filharmonici hráli naprosto dokonale, akustika a velikost tohoto sálu je pro ni ideální. Bylo slyšet vše, i nejtišší mrazivé pianissimo, hráči orchestru si vystoupení očividně užívali. A to, jakým způsobem umí Pierre Boulez přenést svoje charisma na hráče, je nevídané. On je vlastně jen přítomen, gesta nedělá téměř žádná, místy ani nediriguje a jen poslouchá, dokonce tento večer začal během koncertu v jednu chvíli dlouze (cca dvě minuty) listovat partiturou, sem a tam obracel poměrně hodně stránek najednou. Vzpomínám si na vyprávění tympanisty, který hrával v Berlínské filharmonii ještě s Wilhelmem Furtwänglerem a který studoval také dirigování a noty hrané skladby si pokládal na nástroje, kde pak sledoval partituru. Orchestr se zrovna připravoval na zkoušku a jak se tympanista díval se skloněnou hlavou do partitury, najednou postřehl, že se zvuk orchestru rapidně změnil. Dostal jakýsi elektrizující náboj – energii. Zvedl hlavu od not a až za delší chvíli si všiml, že v dálce ve dveřích stál Funtwängler. Pouze ve dveřích!! Jen jeho přítomnost způsobila, že muzikanti začali hrát jinak. Tuto samou vlastnost popisovalo i mnoho jiných hudebníků třeba u Kubelíka, Bersteina, Karajana. Boulez je obdařen stejnou schopností a je přímo fascinující ho sledovat, i když vlastně jakoby „nic nedělá“.

Jsem hluboce přesvědčen, že skutečná hudba má přinášet radost a nechat posluchače snít. To je opravdové interpretační umění, vrcholné mistrovství. Cokoliv méně jsou v lepším případě jen hezké noty, a to hudba alespoň pro mě není. U orchestrálních skladeb a Schönbergova koncertu bylo naplněno vše. Více už ani není v lidských silách. Ale v Mozartovi, ačkoliv Mitsuko Uchida hrála výtečně, mě nechal její výkon trochu chladným. Nyní nechci ani v nejmenším říct, že hrála špatně, strojově nebo nepřesvědčivě. Paní Uchida je velice sympatická a už nejenom to, jak vypadá u klavíru oduševněle žensky a půvabně o něčem svědčí. Ona také půvabně a překrásně hraje. Je to velká umělkyně a osobnost. Jen jsem v tom jejím Mozartovi neslyšel to, co třeba u Friedricha Guldy: čistou radost a … nebo jak to říci … pocit improvizace. Že její emocionální prožitek je přítomný, tvořený ve chvíli, kdy tu a tu hudební myšlenku hraje. ***

Druhý koncert se konal v Mozarteu. Jak jsem už několikrát zmínil, nemám moc velké sály pro klavírní koncerty rád, neboť zvuk je vždy slabý. Mozarteum je však svými cca šesti sty místy naprosto ideální. András Schiff si libuje v neuvěřitelně dlouhých programech, první poloviny trvají běžně i dvě hodiny. Tentokrát v poledním koncertě začal Mozartovým Klavírním koncertem Es dur, KV 271, který  je samozřejmě nejdelší ze všech, ale to, co mi chybělo u paní Uchidy, zde bylo bohatě vynahrazeno. Při jeho hře máte pocit, že je vše tvořeno přímo na pódiu, z každé noty čiší neskutečná radost, přirozenost a svěžest. Víc nemám co dodat. Vzápětí následovala Schubertova Druhá symfonie. A to byl přímo zázrak. Schiff diriguje zpaměti, neopomene jediný nástup, ale není křečovitý, profesorský, hudbu doslova slyšíte plynout z jeho rukou a stejně jako u Bouleze je zážitek ho sledovat. Zná každou notu partitury, je naprosto neomylný a je naprosto, naprosto přirozený. To vše pak slouží pouze hudbě. Může konkurovat největším dirigentům. A to nepřeháním. Poznal to celý sál, atmosféra byla tak povznášející. Nikdo se nemohl ani zamračit – co na nás dokázal přenést za krásu… Jen, když udělal repetici v první větě, která trvá dvacet minut, všem došlo, co nás ještě čeká. Že i přes tu nádheru, dvě hodiny sedět na úzkých židlích, bez bolení zad, prostě nelze vydržet. A také jako o den dříve, kdy pobavilo publikum Boulezovo listování v partituře, ozvalo se v Mozarteu v generální pauze silné kýchnutí, které bylo přesně načasované na dobu. Schiff se prudce otočil, cosi publiku zamumlal a pokračoval jakoby nic dál. V druhé půli zazněl 5. Beethovenův klavírní koncert – Emperor. Je to zvláštní, ale to, co mě fascinovalo u Mozarta a Schuberta, mně nejprve chybělo a pak i neuvěřitelně „štvalo“ v Beethovenovi. Ačkoliv bylo provedení objektivně fantastické, nemohu se s ním ani v jednom taktu ztotožnit. Je to pro mě za hranicemi beethovenovského vkusu, neboli neslyším vůbec Beethovena. Tu sílu jeho myšlenek, monumentálnost i jednoduchost. Jediný takt nebyl zahrán ve vyrovnané dynamice, neustálá rubata a agogika skladbu změkčily k nepoznání. Nebyl jsem jediný, kdo měl chuť během hraní klepat rytmus, jak šla hudba proti srsti. Hodně lidí pak ani netleskalo a mně se také moc nechtělo. I tak ale respektuji tento názor a myslím, že pro mnoho lidí to mohlo být výtečné. Bavíme se o vkusu a ten máme každý jiný. 

Wiener Philharmoniker
Dirigent: Pierre Boulez
Mitsuko Uchida (klavír)
Mozartwoche 2012
28. ledna 2012 Grosses Festspielhaus Salcburk

program:
Arnold Schönberg:
Begleitmusik zu einer Lichtspielszene op. 34
Arnold Schönberg:
Konzert für Klavier und Orchester op. 42
Wolfgang Amadeus Mozart
Konzert F-Dur für Klavier und Orchester KV 459
Igor Stravinskij:
“Pulcinella Suite“

***

Cappella Andrea Barca
András Schiff (klavír, umělecký vedoucí)
Mozartwoche 2012
29. ledna  2012 Mozarteum Velký sál Salcburk

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat