Nová Rusalka je moderní, ale zůstává pohádkou
Již od prvních taktů předehry bylo jasné, že hudební nastudování dirigenta Tomáše Netopila se nesmíří se žádnými kompromisy, že to bude zásadní a mimořádně kvalitní základ pro vyznění díla. Ani režie nenechala předehru planě uplynout, na pódiu během ní exponovala zatím němé hlavní postavy dramatu. Moderní scénu, která efektivně pracuje s mobilními proprietami a nepotřebuje dlouhé proměny kulis, vyplňuje téměř všudypřítomná skupina tanečníků – jak se dalo očekávat od SKUTRu. Moderní tanec a nový cirkus je jejich doménou. Dá se říci, že jejich Rusalka je „dva v jednom“ – opera simultánně ztvárněná moderním baletem. Postavy tanečníků výraznými gesty komentují či předjímají děj, přemisťují kulisy, nahrazují davové scény obvykle svěřené sboru, například slavný svatební průvod… Občas toho bylo až příliš, v některých duetech to působilo rušivě a zbytečně odvádělo pozornost od dialogu hlavních protagonistů.
Nová Rusalka je moderní, ale zůstává pohádkou. Kostýmy (Simona Rybáková) jsou napůl z našeho světa a běžného šatníku (například šaty Rusalky nebo oversized kabáty), napůl pohádkově výpravné (Vodník, trio vodních žínek – Yukiko Kinjo, Alena Grach, Alžběta Vomáčková, exotické kostýmy sboru). Scéna (Martin Chocholoušek) nás uvádí k mlžným břehům jezera, svět vodních bytostí je ztvárněn v černobílých odstínech, stejnou scenérii ve světě lidí ukáže v barvách a s teplým svitem slunce. Princ, byť jako lovec zpívá o lani bílé, zde rybaří a dlouhé hodiny vysedává u jezera – logická situace, pokud se do něj má zamilovat vodní žínka. Jeho rybářská chatka je vysoko nad scénou, Rusalka k ní z hlubiny vzhlíží. Zámek naznačí třeba jen salónní lucerničky spuštěné na scénu, jeskyni Ježibaby utvoří neskladně navršený nábytek a nepořádek jako u alkoholiků a sběračů. Krásný nápad doprovází Měsíční árii Rusalky: nad jevištěm plují dva zářící kotouče jako měsíce a vstupují do nich mužské postavy tanečníka a Prince. To si Rusalka do měsíce projektuje své touhy a nedostupnou osobu milovaného muže.
Tělesnou povahu lásky a lidské vášně zdůrazňují polonahá těla tanečníků nebo pikantní červená toaleta a flirtování Cizí kněžny. Rusalka to obdivuje, ale takové lásky není schopna, stydlivě se před Princem schovává, v lidském prostředí se cítí jako outsider (nesedí se jí dobře na žádné z židlí, poslouchá pomluvy zámeckého personálu, tokání Cizí kněžny s Princem a ve vzteku židle rozhází). Režie Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského je logická a dobře vede protagonisty v herecké akci, někdy jim přichystá i fyzicky náročné úkoly (např. Rusalka musí dozpívat árii, i když ji koulejí a táhnou přes těla ležících tanečníků). Jak již bylo zmíněno, trochu bych ubrala skupinových scén tanečníků (choreografie Jan Kodet), kdy si hudba i děj žádá větší intimitu (duet Rusalky s Princem, s otcem Vodníkem), a možná zbytečně polopatického a opakovaného „podřezávání prince“ v gestech tanečníků či Ježibaby věčně šermující kudlou. S líbezností Dvořákovy hudby dle mého vkusu příliš nekorespondovaly ani křečovité záchvěvy a bolestně bizarní pohyby tanečníků ve slavné Polonéze. Sbor byl až na výjimky skryt v zákulisí.
Dostáváme se k hudební stránce opery. Ta byla dirigentem Tomášem Netopilem připravena s respektuhodnou péčí, orchestr zněl vřele a plasticky, s velkým pochopením pro potřeby sólistů i pro Dvořákovu myšlenku – dobře volená tempa, přesnost a čistota souhry, přiměřená dynamika. S dobrou konstelací se setkalo i pěvecké obsazení, ocitli se v něm hned čtyři debutující pěvci na naší první scéně. Kateřina Kněžíková po pěvecké i herecké stránce excelovala. Rusalka může být její životní rolí či aspoň jednou z nich. Její barevný a výrazově propracovaný, citově vřelý projev byl naprosto úchvatný, od nejtišších něžných pianissim po skvostné forte a pevné výšky. Vlastně jsem od Rusalky Gabriely Beňačkové takovou neslyšela. Poněkud slabším protějškem byl ukrajinský tenorista Michajlo Malafij v roli Prince, jeho hlas má hezké italsky světlé zabarvení, ale nepříliš silnou výkonnost, takže se mezi ostatními a orchestrem ztrácel a nevyšla mu tak úplně závěrečná árie. Nezvykle mladým Vodníkem fešáckého střihu byl debutující slovenský barytonista Peter Kellner, který sklidil velké ovace a sympatie publika za svůj bezchybný a podmanivý výkon. Další debutantkou byla mezzosopranistka Lucie Hilscherová v roli cynické a lakotné „léčitelky“ Ježibaby a mezzosopranistka Ester Pavlů, která se jako svůdná a dokonale rafinovaná Cizí kněžna prezentovala velmi dramatickým a výkonným hlasem. Hezky vyzněla balada Lovce o lani v podání Jiřího Hájka, který rovněž zdařile vytvořil komickou dvojici Hajného s Kuchtíkem (Arnheidur Eiríksdóttir). Z trojice lesních žínek jsme mohli obdivovat vzornou českou výslovnost První žínky Yukiko Kinjo.
Pokud si Národní divadlo udrží takto kvalitní obsazení a dobré výkony i v reprízách, bude nová Rusalka pro diváky jistě vyhledávaným představením.
Antonín Dvořák: Rusalka
9. března 2024, 19:00 hodin
Národní divadlo, Praha
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský)
Scéna: Martin Chocholoušek
Kostýmy: Simona Rybáková
Světelný design: Karel Šimek
Choreografie: Jan Kodet
Sbormistr: Lukáš Kozubík
Dramaturgie: Beno Blachut
Účinkující:
Kateřina Kněžíková – Rusalka
Michajlo Malafij – Princ
Peter Kellner – Vodník
Ester Pavlů – Cizí kněžna
Lucie Hilscherová – Ježibaba
Yukiko Kinjo – První žínka
Alena Grach – Druhá žínka
Alžběta Vomáčková – Třetí žínka
Arnheidur Eiríksdóttir – Kuchtík
Jiří Hájek – Lovec, Hajný
Balet opery Národního divadla
Sbor Národního divadla
Orchestr Národního divadla
Tomáš Netopil – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]