„Nová strojní komedie“ v Barceloně

S Hoffmannovými povídkami jsem si připadal už poněkud stigmatizovaný, byl jsem ochotný jet kvůli nim div ne kamkoliv. Ale na mnohý neduh se najde lék. Já ten svůj našel v Barceloně.Pokud mám shrnout své pocity z toho, co jsem tam zažil, nedokáži nic výstižnějšího, než si vypůjčit posudek, kterým roku 1791 ohodnotily berlínské noviny Mozartovu Kouzelnou flétnu: „Nová strojní komedie… s velkými náklady v dekoracích… nenacházející kýžený potlesk“. Ty noviny se samozřejmě mýlily v odhadu úspěšnosti nové opery. Takový omyl v případě popisované inscenace nenastane.

Má-li všechny klíčové ženské role zpívat jediná zpěvačka, jak ostatně Offenbach zamýšlel, je to lákavé. Lákavé tím více, má-li být tou interpretkou zpěvačka, od níž se to dlouho očekávalo, které tak řečeně „patří“ role Olympie, již ztvárnila v historii díla ze všech představitelek nejčastěji – více než sedmdesátkrát, v osmi různých inscenacích na desíti předních scénách – totiž Natalie Dessay. Obzvláště, když už jí jednou pro nemoc tato čtyřrole unikla. Potíž je v tom, že obstarání vstupenky na tuto zpěvačku znamená téměř totéž, co zakoupení loterijního losu. Nejistota panovala jen chvíli. Brzy se dostavily prodromální jevy. Nejdříve výpadky při Traviatě v Metropolitní. Pak Dessay vypustila všechny Manon v Miláně. Když odřekla podzimní koncertní provedení Hoffmannek v Paříži, považovali jsme za nepochybné, že ji v Barceloně neuvidíme. Ale Dessay –podobně jako před třemi lety Netrebko v Metropolitní – si ponechala roli Antonie.

Jakmile bylo oznámeno, že se angažmá divy omezí na jedinou roli, poklesl prodej vstupenek, takže obsazenost byla cca 90%, stejně jako na představení s garniturou B. Současně zmizel ze soupisky „zázračný“ Vittorio Grigolo, který měl zpívat titulní roli.V koprodukci s operou San Francisco a ON de Lyon zinscenoval Laurent Pelly „novou kompletní“ mutaci Kaye-Keckovy verze díla, ve formátu opéra comique, s nezkráceným benátským aktem, v němž kromě Schlémila zemře i Giulietta, kterou Dapertutto navede pomocí diamantu na hrot kordu v Hoffmannově ruce. V Epilogu zazní i málo slýchaná árie Stelly Souviens-toi du passé. Inscenace je v podstatě konvenční, v popředí stojí Pellyho fascinace jevištní technikou, především tou mechanickou: opět se v jednom kuse pohybují velké kulisy a celé segmenty scény, z boků do středu jeviště a zase zpátky, z pozadí do popředí a zpět, předměty i lidé rotují, spouští a vytahují se světla. Antonie a Hoffmann se k sobě naklánějí přes zábradlí jednotlivých pavlačových platforem zadního schodiště, platformy se s herci posouvají vstříc, až splynou v jednu, načež se ihned zase rozdělí. V šachtě mezi schody visí větší nádoba, která by mohla být květináčem, kdyby v ní nestál Miracle, který je vytahován do prvního poschodí, spouštěn do mezipatra, mizí v suterénu a opět je vytahován nahoru, zatímco zpívá Quelles amours sont donc le votres… Do poloviny aktu Olympia jsem cítil jistou vděčnost za to, že se nepromítá na pozadí. Ale ovšem, promítalo se. Ve scéně De beaux yeux je na pozadí promítáno živé, překrvené oko, Miracle čaruje na pozadí projekce rotujících zelenavých spirál… Vzniká dojem, jako by herci byli pouhými doplňky toho hlavního, toho podstatného, co se odehrává kdesi ve svatyni technického podlaží.

Mluvené dialogy formátu opéra comique urychlují plynutí děje, v ústech nefrancouzských herců ale tahají za uši; to slyšíte, i když sami dotyčnému jazyku nerozumíte. Totéž platí o sborech, kde chybí ostré galské hrany. Tyto nedostatky by divákovi měla vynahradit hudební a pěvecká kvalita.

Orquestra Simfonica i Cor del Gran Teatre del Liceu nehráli a nezpívali nijak brilantně a na začátku 3. jednání si orchestr vysloužil bučení z publika, na což reagoval dirigent Stéphane Denève gestem, naznačujícím, ať tedy někdo z diváků přeleze bariéru a u dirigentského pultu ho vystřídá.

Z pěveckých výkonů je možné vyzvednout jediný: Laurent Naouri v roli čtyř zloduchů byl výborný. Jeho sytý, příjemný basbaryton s bohatě barevným rejstříkem nízkých tónů byl spolehlivým nástrojem, propůjčujícím patřičnou démoničnost postavě, kterou Naouri ztělesňoval. I herecky byl impozantním jevem.

Pro gracilní Natalii Dessay nepředstavovalo ztvárnění křehké Antonie zásadní obtíž, part zvládla čistě a až na kolísnutí těsně před koncem to bylo bez chyby. Ale… Ale bylo to se zřetelným úsilím. Výšky jsou krátce držené, hlasu citelně chybí rezerva. Dessay, která plánuje odchod ze scény na rok 2015, by tak měla učinit již nyní. Měla by se postarat, aby případný neslavný konec uměleckého působení nezkalil vzpomínky na brilantní kariéru.

To, co Kathleen Kim před třemi lety předvedla v roli Olympie v Metropolitní, už v Barceloně nezopakovala, ani pěvecky, ani herecky. V její scéně vrcholila „strojní opera“: Olympie v třpytivých stříbrných šatech byla upoutána v sedačce připevněné na páce. Ta ji vozila těsně nad podlahou, sem a tam přes scénu, což jí dovolilo imitovat cupitavé krůčky. Při každé vysoké notě (která ale nebyla zas až tak moc vysoká) levitovala na páce různě vysoko do vzduchu, směrem, který napřed ukázala rukou. Pouťová stránka výstupu převažovala nad pěveckým výkonem.Ruská sopranistka Tatjana Pavlovskaja se mi jako Giulietta nelíbila. Příliš patetický herecký projev, školácké frázování a vokální nepřesnosti zůstaly daleko za očekáváním. Právě při jejím vystoupení to bylo, kdy někteří diváci vytáhli mobilní telefony a začali se věnovat korespondenci. Paní středního věku ve vedlejší lóži psala SMS, na cihlově červeném dotykovém displeji, který ani neměl vypnutou zvukovou indikaci dotyků.Frankokanaďanka Michèle Losier ve dvojroli Múza/Nicklausse nijak nezaujala, dokonce ani romancí Vois sous l´archet frémissant publikum neoslovila.

Už vůbec se nechci rozepisovat o představiteli titulní role Michaelu Spyresovi. Řeknu pouze tolik, že jsem dosud nikdy, ať to byla živá představení, záznamy či přenosy, nezažil, že by Légende de Kleinzach nebyla aplaudována. Až tady, v Liceu. Tady se v pauze, kterou dirigent pro potlesk nechává, rozhostilo nesmlouvavé, vše sdělující ticho. Nedařilo se ani v duetech či ansámblech (s výjimkou dvojice Miracle-Antonia). Barcarola byla unylá, pijácký sbor působil rekonvalescentním dojmem.

Čtyřhodinovou premiéru zakončil nápadně skromný, téměř neochotný, rychle se vyčerpávající potlesk, kterým zkušené publikum odměnilo účinkující. Ti příliš protahovaným děkováním vedlejších postav – děkovalo se po jednom – riskovali, že aplaus odumře, než přijdou na řadu hlavní představitelé. Živějšího potlesku a sporadického volání se dostalo pouze Naourimu – tomu za výkon – a Dessay, té spíše za jméno. Když se k děkovačce dostal představitel titulní role, obecenstvo se už začínalo rozcházet.

Již díky rozpačitému dojmu, který zanechala premiéra v podání „týmu A“, jsem litoval, že nemohu shlédnout také některé z představení v provedení týmu B, v němž je do všech čtyř hlavních ženských rolí obsazena kubánská sopranistka Eglise Gutiérrez. Vstupné na tato představení je mimochodem poloviční oproti vstupnému na představení s první garniturou.

Soudím, že popojíždění kulisami a poletování v sedačce bude zanedlouho tím jediným, co nám z barcelonské inscenace utkví v paměti.

Hodnocení autora recenze: 45% 

Jacques Offenbach
Les contes d´Hoffmann
Dirigent: Stéphane Denève
Režie: Laurent Pelly
Scéna: Chantal Thomas
Kostýmy: Laurent Pelly, Jean-Jacques Delmote
Dramaturgie: Agathe Mélinand
Sbormistr: José Luis Basso
Orquestra Simfónica i Cor del Gran Teatre del Liceu
(koprodukce Gran Teatre del Liceu Barcelona / San Francisco Opera / Opéra National de Lyon)
Premiéra 4.2. 2013 Gran Teatre del Liceu, Barcelona
(psáno z premiéry)

Hoffmann – Michael Spyres
Olympia – Kathleen Kim
Antonia – Natalie Dessay
Giuilietta – Tatjana Pavlovskaja
Múza/Nicklausse – Michèle Losier
Stella – Susanna Cordón
Hlas ze záhrobí – Salomé Haller
Lindorf/ Coppélius/Dr. Miracle/Dapertutto – Laurent Naouri
Spalanzani – Manel Esteve Madrid
Crespel – Carlos Chausson
Schlémil/Hermann – Isaac Galán
Andrés/Cochenille/Frantz/Pitichinaccio – Francisco Vas
Luther – Alex Sanmarti
Nathanael – Airam Hernandez

www.liceubarcelona.cat