Nové album Michala Rataje evokuje návštěvu jakési imaginární akustické galerie

Pro vstup do světa reprezentovaného na nahrávce Solos from Nothing pěti Michalovými skladbami volím The Easter Light pro varhany a elektroniku. Figuruje už ve skladatelově projektu With and behind the organ z března minulého roku, jako závěrečná část trilogie Fasten-Easter-Corona, kterou Michal vytvořil jako „příspěvek k tomu, kde jsme právě teď“. Nevznikla na objednávku, ani s cílem konkrétní prezentace. Je – patrně – plodem niterné potřeby být stále v kontaktu s hudbou, hledat a možná i nalézat skrze ni a jí vlastní symboliku odpovědi na otázky, které nabývají na vitální důležitosti a nechávat se jí provázet v situaci, v níž je těžké se vyznat. Do samoty a izolace jsme byli zahnáni, k introspekci jsme byli přivedeni a Michal Rataj zúročil tuto mimořádnou zkušenost v projektu postaveném na sólových skladbách. Téma podpořil prostředky, které jsou mu vlastní, rád je ve své hudbě používá a umí s nimi pracovat – ticho, dostatek času na práci s materiálem a představivost spíše na bázi improvizace nežli ohraničených struktur.

Úvodní skladba alba, klavírní Téměř tichá sonáta (Sonata almost silent) je z této perspektivy takřka prorocká, protože je staršího data. V listopadu 2018 ji v premiéře uvedla na svém pražském recitálu Magdaléna Bajuszová, v jejímž podání zní i na této nahrávce. Je – stejně jako všechny ostatní skladby na albu – jednovětá. V označení sonáta by se snad mohla dovolávat archaického sonare/suonare ve významu zvučet, neboť na ploše cca deseti minut „prozvučuje“ prostor. Prozvučení má formu členěnou kontrasty, klavír si zachovává svou přirozenost v bězích a linkách přeznívajících tónů nebo souzvuků, ožívá celá klaviatura. Postupně jsme vtaženi do zvukového příběhu, strojová rytmická figura se zdá být jeho vrcholem, ale je spíše zastávkou na cestě nebo výjevem spatřeným z okna jedoucího vlaku, který nám na konci mizí v dálce – v tichu nebo nás do toho ticha přiváží.

Beams (Paprsky) pro flétnu a elektroniku a Cellacusmata pro violoncello, skleněné zvony a elektroniku jsou skladby z novější doby. Flétnový part hraje Monika Štreitová, která je svým múzickým vizionářstvím stálou inspirací pro řadu skladatelů, Michala Rataje nevyjímaje. I spojení s elektronikou ji baví a skladba je ještě mnohem víc než předchozí klavírní sonáta o znějícím zvuku, o ozvučeném prostoru. Elektronika často tvoří jakýsi obal flétnového zvuku, pocitově svět za světem, za obzorem, messiaenovské Éclairs sur l’au-delà. Nastávají okamžiky, které donutí člověka zpozornět, i takové, kdy vám – alespoň mně se tak stalo – pozornost uteče. Michal pracuje s elektronikou detailně, jemně, bez agrese, k níž někdy podstata materiálu svádí, Moničin vklad je v osobitých technikách hry.

Podobně se odvíjí i Cellacusmata, sólistou je v ní Tomáš Jamník. Elektronický part obstarává ve všech skladbách Michal, včetně závěrečných čistě elektronických Sounds from Nothing. „Zvuková úvaha,“ poznamenala jsem si při prvním poslechu. Skladba napínavá od začátku do konce, formálně držená vnitřními souvislostmi v opakování segmentů, v prezentaci evolučně pojednaných zvukových charakterů, tempem, kontrastem.

Všech pět skladeb zařazených na album Solos from Nothing evokuje návštěvu jakési imaginární akustické galerie – jako by se téma ticha, samoty a izolace prolínalo i do procesu poslechu hudby. Možná v tom sehrává roli i výtvarné cítění, které Michalu Ratajovi do práce s akustickým materiálem vstupuje. Album je dostupné na kompaktním disku i v digitální podobě, na základě jejíhož poslechu vznikla i tato recenze.

Michal Rataj – Solos from Nothing
Magdalena Bajuszová – klavír
Tomáš Jamník – violoncello
Monika Štreitová – flétna

Label: Supraphon
Datum vydání: 12. května 2021