Hned dvojí rozjezd nové sezony absolvoval v uplynulých dnech absolvoval Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Po Mozartově Requiem a Straussově Smrti a vykoupení s Ondrejem Lenárdem minulé pondělí v Rudolfinu došlo tento týden i na Nové horizonty – zbrusu novou koncertní řadu v Obecním domě, která má – po zeštíhlení té dosavadní tradiční abonentní řady – rozhlasovým symfonikům přivést nové posluchače. Zvlášť v dnešní době úkol nelehký, při vědomí čím dál většího přesycení metropolitního koncertního trhu, kde s trochou nadsázky řečeno pomalu není večera, aby některý z pražských orchestrů neseděl před publikem. I přesto měl SOČR ve Smetanově síni při úvodním koncertu svého nového cyklu plno, byť mezi publikem – směsicí seriózních seniorů, uvolněnější střední generace, i početně docela silně zastoupených mladých lidí, často neformálně oblečených – bylo vidět i dost zaměstnanců veřejnoprávního rozhlasu, kteří přišli svůj orchestr podpořit. Ale koneckonců proč ne? Nejdůležitější byla až překvapivě pozitivní odezva, která z řad Smetanovy síně doslova sálala, a to i přes ne právě lehce stravitelné menu večera. A dokonce se i volalo bravo a nadšeně pískalo.
Předně: Koho má nová koncertní řada SOČRu ambici oslovit? Ty, kteří nemají standardní posluchačskou zkušenost, nejsou stabilními návštěvníky koncertů klasické hudby, ale kteří se dostali do věku, kdy začínají hledat stálé hodnoty a přitom třeba nemají úplně přesně nadefinováno, které to jsou. Takovou vizi alespoň vyslovil intendant orchestru Jan Simon. Orchestr se přitom nechce podbízet, ale „novému“ publiku servírovat originální mix tradičního s repertoárem ne zcela běžným. A to jak muziku, kterou musí i ten největší ignorant koncertů znát (při úvodním večeru hlavně Gershwinova Rapsodie v modrém – ovšem v rané verzi pro big band, chytlavý „populár“ rovněž zastupovaly tři Bernsteinovy taneční epizody Ve městě), tak i partitury, které mají potenciál posluchače zaujmout, ale které se na „tradičních“ symfonických koncertech neobjevují (tentokrát výběr tří částí z Hniličkovy Jazzové mše, ale i Sanctus z Requiem za zemřelé, pro které hudba byla životem Ladislava Simona). Vše pak dokořeněno původní premiérou (Pulsující Tokio Jana Kučery, zhruba desetiminutová kompozice, psaná přímo pro SOČR a Rozhlasový Big Band) a v neposlední řadě i posluchačsky nejspíš nejnáročnějším číslem večera – Jolivetovým Druhým trubkovým koncertem.
Výsledek? Nelze zcela přesně odhadovat, jaký byl u rozhlasového přijímače (přímým přenosem pochopitelně vysílala Vltava), ale v sále až překvapivě svěží, s notnou dávkou pozitivní energie přelévající se do vnímavých posluchačských řad. Zásluhu na tom měl nejen zmíněný, vskutku mistrně namíchaný program, ale i sólisté večera – technicky výtečně vybavený Adam Skoumal u klavíru (jakkoli jeho Gershwin mohl být přece jen o kapku více extrovertní), excelentní trumpetista Marek Zvolánek, jehož vybroušený Jolivet byl skutečně dechberoucí, či nadějná Michaela Gemrotová s nosným, plným a přitom mladistvě znějícím témbrem sopránového sóla v Simonově kompozici, alespoň dle mého rozhodně přinejmenším stejně dobrá, jako Lucie Bílá při premiéře opusu v polovině devadesátých let.
S evidentní chutí hrál nejen SOČR, ale i Rozhlasový Big Band Gustava Broma, osvědčil se i Kühnův smíšený sbor se sbormistrem Markem Vorlíčkem (Hnilička, Simon).
Hlavní hvězdou večera se ovšem stal Tomáš Brauner, od této sezony hlavní hostující dirigent rozhlasových symfoniků, s inspirativním gestem výrazně vláčných rukou, naprosto bezpečně se orientující v rytmicky mnohdy nesnadných kompozicích (Bernstein, Kučera), s působivou dynamikou a tempovými kontrasty (Gershwin) a s evidentním potenciálem dalšího růstu. Dirigent, k jehož angažování si vedení orchestru může gratulovat.
Zvláštní zmínku si zaslouží přizvání dvou moderátorů večera. Úlohy známých rozhlasových tváří, záměrně nepříliš poučených a spíše „zvenčí“ komentujících dění na pódiu i samotný program (a rozhlasové posluchače provázející přímým přenosem), se zhostili Lucie Výborná a Jan Pokorný. Dobrý nápad, byť myslím zůstal někde v půli cesty. Vybrousit by si rozhodně zasloužil samotný obsah jednotlivých vstupů (vedle brilantního rozhovoru na téma pentatonika s přítomným Janem Kučerou k premiéře jeho skladby se nabízely též krátké rozhovory s jednotlivými sólisty či dirigentem, zvlášť Pokorný by se pak měl vystříhat čas až příliš prvoplánově vyplňujících vět), přehodnotit by možná stálo za to i aranžmá (proč nechat moderátory odcházet ze sálu, když by daleko přirozeněji vyznělo jejich posazení přímo mezi publikum?).
Suma sumárum: Nesmírně osvěžující večer, s velmi chytře poskládaným a výtečně provedeným programem, úplně jiný, než co je na našem současném koncertním trhu k mání. A to určitě není málo. Dost vysoko nastavená laťka pro dalších pět večerů Nových horizontů. Kolik nových posluchačů z nich nakonec u SOČRu zakotví, ukáže čas. První prognóza se ale jeví docela příznivě.
Hodnocení autora recenze: 85 %
Nové horizonty
(1. koncert cyklu)
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Dirigent: Tomáš Brauner
Marek Zvolánek (trubka)
Adam Skoumal (klavír)
Michaela Gemrotová (soprán)
Rozhlasový Big Band Gustava Broma, dirigent Vlado Valovič
Kühnův smíšený sbor, sbormistr Marek Vorlíček
Lucie Výborná, Jan Pokorný (moderace)
13. října 2014 Smetanova síň Obecního domu Praha
program:
Leonard Bernstein: On the Town – Tři taneční epizody
André Jolivet: Koncert č. 2 pro trubku a orchestr
George Gershwin: Rapsodie v modrém
= přestávka =
Jaromír Hnilička: Jazzová mše (výběr)
Jan Kučera: Tokyo Pulsing pro big band a symfonický orchestr (premiéra)
Ladislav Simon: Sanctus z Requiem za zemřelé, pro které hudba byla životem
Foto Petr Horník
