Nové Smetanovo Tajemství v Plzni – obtížně přehledná muzikálová show

  1. 1
  2. 2

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni uvedla o minulém víkendu novou inscenaci opery Bedřicha Smetany Tajemství. V Plzni se dočkalo dosud celkem šestnácti nastudování, toto je tedy sedmnáctým v řadě. Z toho poslední dvě byla uvedena v poměrně brzkém časovém sledu, tudíž plzeňský divák má s čím srovnávat. Naposledy inscenovala plzeňská opera Tajemství v roce 1994 ve výborném hudebním nastudování Josefa Chaloupky a režii Tomáše Šimerdy, který tehdy úspěšně přinesl nový a neotřelý pohled na českou klasiku.

Nyní se jedna z nejlepších Smetanových oper, mnohými odborníky považovaná za jeho vůbec nejlepší operu, dočkala dalšího uvedení. V hudebním nastudování dirigenta plzeňské opery Jiřího Štrunce a režii čerstvého absolventa DAMU Dominika Beneše, který v Divadle J.K.Tyla působí již pět let jako asistent režie.V době, kdy se české opery uvádějí na tuzemských jevištích zřídkakdy, je návrat Tajemství na scénu záslužným počinem. A za to patří vedení plzeňské opery dík a chvála. Stejně tak Jiřímu Štruncovi za hudební nastudování, neboť orchestr podal pod jeho taktovkou kvalitní výkon, jeho nastudování ctí a zachovává hloubku i vřelost Smetanova geniálního díla. Dominik Beneš se snažil převést Tajemství na scénu v dobovém koloritu, vyvaroval se násilných modernizací a bezúčelných časových posunů. To je nesporné plus. Pojal však Tajemství jako pouhou grotesku, čímž se vytratila hloubka, citovost a opravdovost vztahů. Hluboký lidský i duchovní rozměr díla skladatele Smetany a libretistky Krásnohorské šel stranou. Síla potlačovaného citu, zbytečná ješitnost a uražená falešná pýcha, prozření, pokora a smíření, to vše se rozplynulo v celkové neukotvenosti inscenace.

Ve snaze zdůraznit grotesknost přidal režisér nově zcela zbytečné a s děním na jevišti nesouvisející akce. Paradoxně tím potlačil komediální prvky obsažené v  díle samém. Vracející se motiv tajemství, které sice každý slíbí zamlčet, ale vzápětí jej okamžitě roznese po celém městečku, je takřka nepostřehnutelný a zapadá v celku. Stejně tak je potlačena řada dramatických a klíčových okamžiků děje. Dominik Beneš dodal na scénu především houf jakýchsi chmelových elfů, kteří ruší a znepřehledňují dění na jevišti od samého počátku a hudbu zatlačují do pozadí. Nejmarkantnější a nejméně odpustitelné je to v krásné árii Kalinově ve druhém dějství. Celá inscenace kolísá mezi opravdovostí a náznakovou stylizací, například Davidu Codymu jako zvoníku Jirkovi není co závidět – leze po provazovém žebříku do výše, aby zavěšen v prostoru točil ručičkami od hodin na neexistující věži. Skřivánek nemá kytaru a jen naznačuje hru na ni, navíc zastupuje stejným způsobem i dudáka, Vítek po své árii v prvním dějství padá z navršených židlí, Kalina přijede na Bezděz na kole z první poloviny dvacátého století, od samého počátku až do konce se na jevišti mezi lidmi prochází legrační duch  frátera Barnabáše a samozřejmě zde stále skáčou všudypřítomní elfové. Zpívají-li postavy na jevišti duet, jedna z nich často odchází, přestane-li zpívat, místo aby naslouchala replice svého spoluhráče, postavy se mnohdy neobracejí na toho, s kým mají mluvit.

Jevištní pohyb jak dodaných elfů, tak sborů svěřil režisér do rukou Petry Parvoničové, jejíž choreografie vychází z režijního záměru a dává jevištnímu dění výraznou pečeť. Bohužel ne nejzdařilejší. Petra Parvoničová je vynikající muzikálová choreografka, jak dokládá řada inscenací. Ale opera není muzikál. A navíc – v Tajemství nejsou žádné tance, které by choreografa potřebovaly. Choreografie do díla implantovaná je zcela nepatřičná, nevychází ze Smetanovy hudby ani z charakteru děje a strhává celek k muzikálově pojaté povrchní frašce, v níž sbory nehrají, ale zcela unifikovaně se pohybují. Závěrečný kolektivní taneček již jen nezvratitelně potvrzuje celkové vyznění.

Ivo Žídek sice vytvořil v zásadě jednoduchou jednotnou scénu evokující chmelnici se zavěšenými štoky, ale nesourodé kostýmy Zuzany Přidalové podtrhují celkovou roztříštěnost a roztěkanou neuspořádanost, jakkoliv chtějí vycházet z dobových prvků.

V tomto konceptu mohou pěvci jen obtížně přesvědčivě ztvárnit své postavy. Svatopluk Sem dokázal přesto být přesvědčivým a hlasově výborným Kalinou, stejně jako František Zahradníček Malinou. Richard Samek v roli Vítka se ve druhém dějství rozezpíval k velmi dobrému výkonu, milou figuru vytvořil ve Skřivánkovi Jan Markvart. Méně jednoznačné už je to u představitelů dalších hlavních postav. Kateřiny Jalovcové jako Panny Rózy, Kateřiny Kněžíkové jako Blaženky a Jevhena Šokala jako Bonifáce. U obou pěvkyň by byla ku prospěchu zřetelnější artikulace textu, u Jevhena Šokala zase více kantilény. Zednického mistra ztvárnil na premiéře s jistotou Matěj Chadima. Dobře si vedly sbory nastudované Zdeňkem Vimrem.


Přesto přese všechno, co bylo řečeno výše, je to stále Tajemství Bedřicha Smetany s působivou a podmanivou hudbou. A stojí za to povznést se nad inscenační nedostatky a na představení se vypravit. Je to o to snazší, že základní osa díla je zachována stejně jako jeho vztahy a souvislosti. Jak moc bude divákům vadit fraškovitý muzikálový háv nové inscenace, ukážou až příští reprízy.

Hodnocení autorky recenze: 65 %

Bedřich Smetana:
Tajemství
Dirigent: Jiří Štrunc (alt. Tomáš Brauner)
Režie: Dominik Beneš
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Zuzana Přidalová
Sbormistr: Zdeněk Vimr
Choreografie: Petra Parvoničová
Dramaturgie: Zbyněk Brabec
Orchestr opery, sbor a balet Divadla J.K.Tyla v Plzni
Premiéra 27. října 2012 Velké divadlo Plzeň

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Tajemství (DJKT Plzeň)

[Total: 64    Average: 3.7/5]

Související články


Reakcí (12) “Nové Smetanovo Tajemství v Plzni – obtížně přehledná muzikálová show

  1. Když jsem 27.10.2012 zhlédla novou premiéru Smetanova Tajemství v plzeňském Velkém divadle, odcházela jsem nejen spokojená, ale naprosto nadšená. Byla jsem zvědavá, zda se náhodou nebudu nudit, opera přece jenom vznikla v 19. století, takže myšlení a společenské normy umělců a nároky diváka byly jiné, než jsou dnes, ale skutečnost předčila moje očekávání. Oceňuji dynamičnost představení, nápaditou scénu (kterou pomáhali oživovat a měnit elfové), skvělé barvité kostýmy a kreativní nápady mladého režiséra. Jejich vtipnost důmyslně podtrhla komičnost opery ( Tajemství přece je komická opera). Hodně jsem se nasmála, když se „tajemství“, o které tady taky šlo, stalo díky prostomyslnému Bonifácovi brzy tajemstvím veřejným, tlačily se mi do očí slzy, když Blaženka a Vítek, Róza a Kalina trpěli pro svoji lásku, která jim nebyla dovolena, běhal mi mráz po zádech při árii frátera Barnabáše, velmi mile na mě působily akce sboru i akce zamilovaných Vítka a Blaženky. Byly skvělou metaforou jejich hlubokého citu .V žádném případě tedy nemohu souhlasit s tvrzením kritičky Gabriely Špalkové, že se z představení vytratila hloubka, citovost a opravdovost vztahů!
    Jsem obyčejný divák, žádný odborník a myslím si, že je důležité a vítané, když se opera vzniklá v 19. století oživí neotřelými prvky. Proto jsem byla nemile překvapena kritikou Gabriely Špalkové. Neznám tuto paní, ale zřejmě patří ke starší generaci, která často lpí na tradici, jež ovšem může na dnešního diváka působit zkostnatěle. Já jsem byla představením nadmíru potěšena, zřejmě stejně jako většina diváků, kteří tam byli se mnou. Proč by jinak závěrečný skandující potlesk vyvolal zvedání opony nejméně osmkrát. Bezesporu si to všichni zainteresovaní zasloužili. Budu-li mít příležitost, určitě toto představení navštívím znovu. A mladému a bezesporu velmi nadějnému režisérovi vysekávám upřímný obdiv a poklonu a přeji mu, aby se nenechal znechutit negativní recenzí a aby svůj mladický tvořivý potenciál dál úspěšně rozvíjel a přinášel tak krásu a potěšení nám divákům. ;-)

  2. Vážená paní recenzentko,
    co to píšete za bláboly? Zřejmě budete asi trochu pokročilejšího věku, možná patříte již spíše do kovošrotu než k textovému editoru, kde negativně hodnotíte skvělé výkony mladého režiséra.

    Klasická zkostnatělá představení, koho v dnešní době něco takového zajímá? Zřejmě Vás a dalších x y zapšklých konvervativních diváků či důchodců. A divadlo musí přilákat i mladší na nějakým způsobem oživená klasická představení. Nejsem odborníkem v oboru, ale dělám na dobré pozici v oboru cestovního ruchu a mnoho jsem procestoval. Váš názor mi přijde typicky český, plzeňsky maloměstký. Doporučil bych Vám cestovat, podívat se po světě, co se kde jak deje, kam třeba v Londýně kultura směřuje. Kam směřuje moderní umění a zároveň, jak lze „staré kombinovat s novým“, v umění, v architektuře. Ne spát v tom, co zde bývalo, protože to už tady není. A svět patří dnes mladým do 40 let, starší současný hektický svět jen sotva zvládají chápat, zvláště v byznysu, ale i dnešním pojetí umění.

    V pátek jsem byl na představení. Byl to výborný zážitek. Moc pěkné kulisy, barevné vyladění, hezká poslouchatelná hudba a celou atmosféru jinak klasického, a pro některé by se mohlo zdát nudného díla výborně odlehčovali chmeloví skřeti, jejichž každé vystoupení divákovi jako mně vyloudilo vždy na tváři úsměv. Za výborný nápad také považuji, když zvoník Jirka leze po provazovém žebříku do výše, aby zavěšen v prostoru točil ručičkami od hodin na neexistující věži. Je to právě něco to co opravdu zaujme.

    Asi jste již trochu mimo mísu dnešního dění, doporučil bych abyste vaše psaní předala již někomu mladšímu, myslím že byste měla přestat škodit mladým, nadějným umělcům.

    Vít Malkus

  3. Ve svém životě jsem viděl sotva stovku oper a přiznávám, že do jistého okamžiku mě nudily k smrti. Tvářily se vážně, seriózně, koženě, staromilsky. A potom přišel zážitek, na který se nezapomíná. V roce 1998 inscenoval Jan Antonín Pitínský v Plzni Purcellovu operu Dido a Aeneas. A já zíral. Opera nemusí být nuda, může to být vzrušující dobrodružství. Sbor nemusí stát na jednom místě a tvářit se, že jde náhodou kolem! Silný zážitek. Právem oceněný Radokem. Začal jsem se o operu zajímat. Potěšila mě kontroverzní inscenace Fibichovy Šárky, kterou v Plzni nastudoval v roce 2000 Jiří Pokorný. Přenesl děj staré české pověsti do 50. let 20. století a skvěle to fungovalo. Staromilci se křižovali a myslím, že dodnes vzpomínají na Pokorného s nenávistí. Na národní poklad se přece nesahá – ten se inscenuje pietně, bez nápadů a aktualizací. Dodnes jsem tenhle postoj nepochopil.

    Vzpomínám si, jaký poprask vyvolaly inscenace her A.P.Čechova v režii Petra Lébla. Padala slova o svatokrádežném přístupu ke klasikovi. A přece by byl myslím Čechov nadšen. Dnes se jeho hry „Léblovým způsobem“ inscenují běžně. Na dřívější ušlechtilou nudu už dávno není nikdo zvědavý.

    Píšu to všechno proto, že podobně „neuctivě“ se pustil do klasika v Plzni Dominik Beneš. Smetanovo Tajemství je v jeho režii povedenou anekdotou o české povaze, konkrétně o proslulé české schopnosti udržet tajemství za všech okolností. Po druhé premiéře bylo možné v přízemí zaslechnout asi desetiletou dívenku, kterak se rozhořčeně svěřuje mamince: „Nechápu, proč se to jmenuje ‚Tajemství‘. Kdokoliv tam něco ví, tak to okamžitě vyžvaní.“ Co víc si mohou inscenátoři přát? Jejich poselství pochopilo i desetileté dítě. Pochopením si však nejsem jistý u Gabriely Špalkové…
    Možná je – na rozdíl ode mě – odbornicí, přesto si neodpustím několik poznámek k jejímu hodnocení.
    Netuším, proč by groteskní stylizace nutně musela zničit „hluboký lidský i duchovní rozměr díla“. Kontrast něčemu takovému může dokonce prospět. Ne každý operní zpěvák je také dobrým hercem – asi by bylo lépe nejdřív vidět všechny alternace a teprve potom si udělat názor.

    „Vracející se motiv tajemství, které sice každý slíbí zamlčet, ale vzápětí jej okamžitě roznese po celém městečku, je takřka nepostřehnutelný a zapadá v celku.“ Zmíněný postřeh desetileté holčičky myslím není třeba opakovat. Možná se recenzentka dostatečně nesoustředila…

    „Zvoníku Jirkovi není co závidět – leze po provazovém žebříku do výše, aby zavěšen v prostoru točil ručičkami od hodin na neexistující věži.“ Snad Gabriela Špalková někdy slyšela o fantazii, o náznaku. Snad si opravdu nemyslí, že na jevišti musí stát věž, že Skřivánek musí mít kytaru, případně dudy. Chápu, že nepůsobí jednotně, když je něco jen naznačeno, zatímco jindy se pracuje s konkrétní rekvizitou, ale mě to při sledování opery nerušilo.

    Trnem v oku jsou recenzentce „chmeloví elfové“. Chápu, Smetana je v opeře nemá, Krásnohorská o nich nepíše. Uznávám, že někdy jsou hybateli děje, jindy trochu překážejí. Ale jejich existence jako taková inscenaci neškodí. Zkrátka je na co se dívat. A mnozí si díky nim budou tuhle inscenaci dlouho pamatovat.

    Gabriela Špalková má pravdu, že opera není muzikál, ale pokud viděla některé z přenosů z Metropolitní opery – a já o tom nepochybuji – snad si všimla, že mnohé choreografie jsou i tam hodně netradiční. Neexistuje přece (naštěstí) žádný soupis toho, co smí a co nesmí v opeře být. Nebo ano?

    Přesto přese všechno, co bylo řečeno výše, nepochybuji o tom, že Gabriela Špalková napsala recenzi podle svého svědomí a bez úmyslu ublížit inscenátorům. Já si myslím, že „fraškovitý muzikálový háv“ divákům vadit nebude. Hudbě ani zpěvu neublížil, na rozdíl od recenzentky jsem navíc přesvědčen, že nejde proti smyslu Smetanova díla. Už dlouho jsem neslyšel, že by se někdo na komické opeře nahlas smál. Je to očistné a dobré.

    Jan Anderle

  4. Považuji za velmi zjednodušující představu, že poleze-li zvoník po provazovém žebříku, pokladní v divadelní kase se zhroutí z návalu mládeže. Taková La Scala sice není v Londýně ani se na extravagantní inscenace nespecializuje, a přesto bývají vstupenky v IT kase vyprodány za 15 minut. A vůbec, Beethoven, Rossini, Verdi, Čajkovský i Mahler byli evidentně beznadějní zpátečníci, protože jejich opery a koncerty jejich hudby navštěvují převážně diváci nad 40. Vážně bych nechtěl, aby mi bylo 39, a pronásledovala mne děsivá představa, že do roka a do dne budu na odepsání.

  5. Konečně vřelé lidské komentáře…
    Zatímco Tourguide se soustředí na soužení frustrací mladého hroutícího se režiséra po přečtení své první recenze, miron s Thomasem doufají v žold nebo aspoň večeři za odvetnou akci, přestože představení neviděli; a Thomas neuvidí ani tu večeři.
    Já ano, dokonce jsem došel na obě „premiéry“, jenže ta recenze je tak silně zatuchlá, že raději smeknu před Janem Anderlem, kolik z ní přežvýkal, zkrátím srovnání alternací na „v důsledku vyrovnané“ a zalobbuji si, že díky vytýkaným prvkům je na co koukat.
    Pokud vás tedy recenze již zcela neznechutila a váháte, zda jít, přimlouvám se za šanci vytvořit si vlastní názor (podnětů zde najdete akorát a já svou večeři v lednici :o)

  6. Komickou operu Tajemství od Bedřicha Smetany jsem měl možnost zhlédnout při její sobotní premiéře a všem, kteří se na její přípravě podíleli, děkuji za příjemný zážitek, který naplnil má očekávání. Naplnil, v řadě momentů i předčil.
    Nejsem častým pisatelem komentářů k operním recenzím, ovšem po zjištění, že moje očekávání předčily často právě momenty, které jsou v recenzi považovány za nešťastné, zbytečné a rušivé, zamyslel jsem se nad sebou. Byl jsem ten den při smyslech? Byl jsem „na Tajemství“? Byl jsem vůbec v divadle? Na všechny otázky odpovídám při smyslech „ano“!
    Zmiňovanou grotesknost (jako snad něco obecně nízkého) jsem po zpětném vybavení si představení jen stěží hledal. Ne, opravdu jsem nepátral po prvcích americké grotesky, ale po tom, co údajně způsobilo ztrátu hloubky vztahů. Bez jakéhokoli zatížení přečtenou recenzí by mě nenapadlo chápat mezilidské vztahy jednajících postav jako povrchní, nebo dokonce snad náznakové, jako tomu bylo řečeno v momentu, kdy postava zvoníka Jirky leze po žebříku na věž. Právě tato náznakovost navíc spolu se hrou na neexistující kytaru mi přijde jako skvělý nápad – jednoduché, čisté a na správném místě.
    Chmeloví elfové mohli některé diváky zaskočit, mně osobně však nevadili, nenarušovali mi dění na jevišti a nepociťoval jsem, že by jejich přítomnost zatlačovala hudbu na druhou kolej, a to nejsem ve věku pubescenta, který tento prvek bude bezesporu zmiňovat a hodnotit nejčastěji.
    Nesourodé kostýmy? Této poznámce na vrub představení nerozumím! Z kterékoli řady a kteréhokoli místa v hledišti divadla musel být vidět jasný opak.
    Představení je živé, má spád.
    Doplním-li úvod své reakce, musím uvést, že si vážím práce celého týmu, který se pustil do tohoto smetanovského díla. To obecně nepatří mezi často hrané hry a myslím si, že režisérovo pojetí diváky zaujme, stejně jako zaujalo mě. Děkuji!
    R. Hendrich

  7. Thomasi, jelikož si považuji kultury většiny živých diskuzí, alespoň Vám poděkuji za starost, zábavy mám naštěstí dost.
    Jelikož však píšete komentáře mimo téma a k samotnému představení zjevně nemáte co říct, nechápejte tuto odpověď jako pobídku k naší další „open-air“ korespondenci.
    Můj příjemný pocit z představení stále doznívá a na nereprezentativní recenzi jsem už naštěstí téměř zapomněl ;)

  8. Již mnoho let jezdíme z Prahy do Plzně na dobrou operu, na „své“ pěvce (a cestou zpět řešíme, že „dnes ji to troche nesedlo“, „dnes byla nějaká smutná“, dnes mu to dobře zpívalo“…). Bylio jsme I na Tajemství a musím říci, že se shodnu se všemi, kteří chválí. Ti chmeloví čertíci naopak byl výborný nápad, při árii „jsem zadlužen a chud“ jsem vzpomenul na svou hypotéku, a tak jediné, co mi není jasné: jak mohl Kalina vyjet na takovém střepu až na Bezděz – kdysi jsem tam byl a je to krpál i pro pěší, natožpak na kole, které zdaleka není ani horské. Ale to je detail. Díky plzeňským za Tajemství. Brzo zase přijedeme.

Napsat komentář