Novinka ze skladatelské soutěže, Alisa Weilerstein a Česká filharmonie

„Má skladba neoplývá „dvořákovskou melodičností“ ani „mozartovskou hravostí“, ba ani neobsahuje „celý svět“ jako Mahlerovy symfonie. Je tak trochu pochroumaná, podobně jako kuře ze stejnojmenné povídky Josefa Karla Šlejhara.“ Těmito slovy charakterizoval v programu večera mladý český skladatel Jan Ryant Dřízal svou skladbu Kuře melancholik, která zazněla ve světové premiéře na úvodním abonentním koncertu 120. sezony České filharmonie.

„Souboj jedince se společností“, do nějž po celou dobu vstupoval ostrý zvuk pikoly, otevřela pomalá a vnitřně zvláštně neklidná melodie ve smyčcích. Tu následně doslova vzdorovitě začaly narušovat a místy „přebíjet“ vstupy dechových nástrojů a bicích, čímž jakoby docházelo k zápasu několika zvukových ploch, který vygradoval do znepokojivého pochodu (myšleno doslova – někteří členové orchestru v tomto místě skutečně dupali nohama do rytmu). Tento vrchol byl pro mě osobně asi nejsilnějším momentem celé skladby. Člověk jako by v tu chvíli byl hudbou doslova zavalen s mírně úzkostným pocitem, že už není „kam dál jít“. Závěrečné tklivé unisono smyčců poté velmi efektně tuto „symfonickou báseň o soucitu v naší době“ uzavřelo – díky všudypřítomné pikole však ne zcela smířlivě. Nápadité kompozici, kterou publikum ocenilo dlouhým potleskem, nelze upřít skvělou práci se zvukem – zejména úžasně barvitá instrumentace nenechala nikoho na pochybách, že toto dílo zcela právem získalo prvenství ve skladatelské soutěži České filharmonie, která, doufejme, ve snaze představovat mladé talenty do budoucna nepoleví.

Následující Sinfonia concertare op. 125 pro violoncello a orchestr Sergeje Prokofjeva nedopřála posluchačům žádného oddechu. Mohutné čtyřicetiminutové dílo bylo v podání americké cellistky Alisy Weilerstein doslova strhujícím zážitkem, kterému nechyběl obrovský náboj, ve všech polohách bezchybný zvuk a bravurní virtuozita. Brilantně a s lehkostí zahrané běhy rozsáhlého Allegra giusta stejně jako lyrické části závěrečného Andante con moto byly navíc umocněny nasazením, s nímž Weilerstein skladbu naprosto suverénně přednesla.

Dlouhotrvající poslech navíc odměnila přídavkem v podobě slavné Sarabandy z Bachovy Suity pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009, která byla vzhledem k předchozímu výkonu zahrána s téměř až neuvěřitelným vnitřním klidem.

Druhou polovinu večera vyplnila Beethovenova slavná Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“. Dílo komponované v letech 1807–1808, o němž romanopisec a kritik E. T. A. Hoffmann napsal, že „odkrývá Beethovenův romantismus více než kterékoli z jeho dalších děl“, vyznělo pod taktovkou Jiřího Bělohlávka mírně rozpačitě. Velmi tradičně pojatá první věta Allegro con brio byla v kontrastu s poněkud volněji vedeným Andante con moto, v němž místy poměrně výrazně „utíkalo“ tempo. To samozřejmě mohlo být v rámci odvážnější agogiky intencí dirigenta, avšak vzhledem k „přísně“ vedené první větě to působilo spíše rušivě. Stejně tak závěrečné Allegro bylo trochu nejisté po stránce souhry – housle jakoby po celou dobu měly tendenci jít „dopředu“. Celkově tak skladbě chyběla jasnější výstavba, což však nijak nenarušilo silný dojem z večera jako celku.

Hodnocení autorky recenze: 80 %

Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Alisa Weilerstein (violoncello)
7., 8. a 9. října 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
(psáno z koncertu 7. 10.)

program:
Jan Ryant Dřízal: Kuře melancholik (světová premiéra)
Sergej Prokofjev: Sinfonia concertante op. 125
přídavek:
Johann Sebastian Bach: Suita pro sólové violoncello č. 3 C dur BWV 1009 – Sarabanda
= přestávka =
Ludwig van Beethoven: Symfonie č. 5 c moll op. 67 „Osudová“

www.ceskafilharmonie.cz

Foto Česká filharmonie