Nuda v Brně? Kdepak! Nekonvenční nová sezóna Filharmonie Brno v provizoriu
Rekonstrukce Janáčkova divadla v Brně, ve kterém své hlavní koncertní cykly uváděla i Filharmonie Brno, pořádně zkomplikovala hudební život moravské metropole. Termín dokončení prací je neznámý; na co dělníci sáhnou, to se jim drolí pod rukama. Během výstavby počátkem šedesátých let se leccos ošidilo a teď se to musí napravovat. Festival Janáčkovo Brno je přede dveřmi a ředitel Národního divadla Brno ujišťuje, že se prostě musí otevřít, neboť náročné operní inscenace nemají záložní variantu. Tušíme však, že hotovo nebude. V hledišti snad, v zázemí rozhodně nikoliv. Budou se účinkující převlékat ve stanech a po použití Toi Toi WC prolézat staveništěm na prkna, jež znamenají svět?
Když Filharmonie Brno koncertovala v Janáčkově divadle, každý program navštívilo během dvojího provedení zhruba 2000 abonentů. První z těchto cyklů byl již loni přenesen do Besedního domu. Programy se nyní hrají třikrát: ve středu, čtvrtek a pátek. Do sálu se vejde 450 hostů, zpravidla však méně, neboť pódium se často prodlužuje o 2-4 metry, aby se na něj hudebníci vůbec natěsnali, čímž se adekvátně snižuje počet sedadel. Při třech provedeních se dovnitř dostane maximálně 1350 posluchačů. Je narváno a lidé visí z balkónu, ale na 650 bývalých abonentů se stejně nedostane. Tyto posluchače jsme – možná definitivně, možná dočasně – ztratili. Besední dům praská ve švech a sténá pod orchestrálními decibely, neboť není určen pro velký symfonický aparát. Je to tedy esteticky krásné, historicky cenné provizorium. Jsme tu doma, jsme tu rádi, ale…
Druhý přeložený koncertní cyklus hraje Filharmonie Brno v takzvaném sále Stadionu. Nejde o sportoviště, ale o funkcionalistickou prostoru pro sokolské srazy, tancovačky, diskotéky či plesy. Dnes se jmenuje Centrum Babylon a název je to dosti výstižný, je totiž ve stadiu plíživého rozkladu. Nechce se věřit, že náš orchestr tu kdysi dirigovali Charles Munch, Arvid Jansons, Kurt Masur, Georges Prétre či Constantin Silvestri. Úchvatná orchestrální pianissima tehdy rušilo cinkání půllitrů ze sousedící hospody, což kdysi dávno dirigent Libor Pešek charakterizoval jako „bolševismus v praxi“. Proto filharmonie koncem sedmdesátých let ze Stadionu rázně odešla – právě do Janáčkova divadla. Nyní došlo k návratu, neplánovanému, pokornému a nechtěnému. Stadion je totiž nyní jedinou brněnskou prostorou, jakžtakž schopnou velkých orchestrálních a vokálně orchestrálních produkcí. Po roce 1989 restituenti – Sokolové dali zelenou komerčnímu využití a tak ze stropu visí blýskavé diskotékové koule a namodralé světlo navozuje atmosféru vykřičeného podniku. Jen tyče se strip-show tanečnicemi chybějí (zatím). Samotný sál si své akustické parametry zachoval. Koncertní síně všude jinde ve světě však představují naprosto jinou, daleko a daleko vyšší kvalitu. Stadion byl a je jen dalším provizoriem, navíc silně ojetým a volajícím také po zásadní rekonstrukci.
Není divu, že se brněnští filharmonikové i hudbymilovná veřejnost upínají k přípravě nového Janáčkova kulturního centra, komunikačně propojeného s historickým Besedním domem, jako k evangeliu. První etapa výstavby, třípatrové podzemní garáže, byla dokončena letos v únoru a stavba je nyní zakonzervována v úrovni terénu. To hlavní, co vyroste nad zemí, bude oficiálně představeno veřejnosti 14. září 2018. Když vše půjde hladce a bez kolizí, má být hotovo v polovině roku 2022. Žijeme však v zemi, kde termíny dokončení staveb jsou hypotetické (viz nešťastná D1), ve městě, v němž kdekdo mluví do všeho (dvacet let se tu handrkujeme o nádraží), a ve státě, jenž obecně a zásadně podceňuje investice.
Janáčkovo kulturní centrum bude pro nás všechny splněným snem a novou, v české realitě dosud nepoznanou kvalitou. Jak ale přečkat současný stav? Jak přežít provizorium, neztratit pozice, jak udržet kvalitu filharmonie, jež v plném obsazení naposledy hrála v červnu Straussovu Alpskou symfonii, Zarathustru a Janáčkovu Sinfoniettu na festivalu v Garmisch-Partenkirchenu? Jak nepřijít o posluchače? Ráznou odpovědí je dramaturgicky nekonvenční sezóna, která se nebojí experimentu a současně respektuje stávající omezené brněnské možnosti.
Koncertní sezóna 2018/19 především nese výraznou pečeť osobnosti nového šéfdirigenta Dennise Russella Daviese. Co do mezinárodní proslulosti je to asi nejvýznamnější osobnost, která kdy stála v čele Filharmonie Brno. Oficiálně nový šéf nastupuje od září 2018, avšak nadcházející sezóně, v níž nastuduje s orchestrem sedmnáct programů, již stihl vtisknout jasnou vlastní představu a cit pro vyváženost a kvalitu nabídky.
Hned první inaugurační koncert vlastně vystihuje koncepci celé sezóny: zazní Dvořákova mladistvá 1. symfonie „Zlonické zvony“ a skladba Harmonielehre (Učebnice harmonie či Nauka o harmonii) amerického minimalistického skladatele Johna Adamse. Zlonické zvony jsou zařazeny tak trochu účelově – filharmonie s Daviesem je letos provede i ve vídeňském Musikvereinu – zatímco minimalistické dílo Adamse je svéráznou reakcí na Schönbergovu učebnici z roku 1911. Otec atonality a dodekafonie v ní prohlašuje, že tonalita je mrtvá a zásady klasické harmonie rovněž. Adams chtěl skladbou z roku 1985 výrazně oponovat: „Cože? Pěkná hloupost!“ V obdobném vztahu se v sousedství klasického symfonického repertoáru ocitají americké skladby 20. století (Charles Ives, Lou Harrison, Steve Reich, Philip Glass, John Corigliano i jubilující Leonard Bernstein). Vedle Beethovena, Schumanna, Berlioze, Dvořáka, Suka či Martinů se v programech dále objevuje například Alfred Schnittke (Gogolovská suita), Miloslav Kabeláč (4. symfonie) či Kryštof Mařatka (klarinetový koncert Luminarium). Každý program je koncipován s cílem vzájemné souvztažnosti a komunikace.
Sezóna 2018/19 není samozřejmě postavena jen na samotném Daviesovi, objeví se řada známých dirigentů, za všechny jmenujme Case Scaglioneho či Alexandera Liebreicha.
Tradiční posluchači (nemám rád slovo konzervativní, protože trochu ponižuje milovníky staršího repertoáru) se mě jako člena orchestru často ptají: „Kdy konečně dáte tu Novosvětskou?“ Abstrahuji od toho, že jsme se právě vrátili z Rheingau Musikfestivalu, kde jsme ji hráli, že ji budeme dávat X-krát v Japonsku a že nám někdy přece jen tak trochu leze krkem, a odpovídám: „Letos dojde i na kultovní Novosvětskou, Osudovou či Fantastickou! Je na co se těšit a na své si přijde opravdu každý. Nuda v Brně rozhodně nebude!“
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]