O jeskyních a lidech

„Možná je to váš příběh,“ odpovídá skladatel Steve Reich na otázku „Na co máme myslet při sledování opery The Cave?“ v rozhovoru s Jonathanem Cottem. Starozákonní příběh o Abrahámovi, Sáře, Hagar, Izmaelovi a Izákovi inspiroval Reicha a jeho partnerku, videoartovou umělkyni Beryl Korot, k vytvoření nového druhu hudebního divadla na základě zdrojů dokumentárního videa.

Magické provedení opery The Cave na festivalu Janáček Brno

Název opery odkazuje k takzvané Jeskyni patriarchů v Hebronu, posvátnému místu judaismu, křesťanství a islámu. Jeskyně je zde také symbolem lidské spirituality a identity, kterou tvůrci postupně odkrývají v rozhovorech s lidmi tří národů – Izraelci, Palestinci a Američany. Na pěti obrazovkách ožívá dávný příběh, který je definován individuálním vztahem každého dotazovaného k němu. Ukazuje se, že poskytuje prostor nejen k mýtickým úvahám, ale také ke ztotožnění se a nalezení zdroje samotného lidství.

Unikátního brněnského provedení 11. října 2016 v Mahenově divadle se zhostil soubor Brno Contemporary Orchestra s dirigentem Pavlem Šnajdrem. Nastudování extrémně náročného díla se ujali s nebývalou pečlivostí, rozvahou a citem. Reichova hudba, vycházející z melodie lidské řeči, vyžaduje především rytmickou přesnost, ale také pochopení řeči samotné. Hudebník, stejně jako skladatel, si musí být vědom, že „…melodie řeči jsou jako okna do lidské duše…” (Leoš Janáček), a podle toho s interpretací zacházet. Orchestru i zpěvákům Daně Toncrové, Lucii Kořínkové, Jakubu Kubínovi a Tadeáši Hozovi se to podařilo znamenitě. Každý člověk na jevišti vystupoval s oddaností vypravěče, konečně i umístění zpěváků nalevo nasvědčovalo spíše úloze chóru než sólistů. Scénická realizace Radka Odehnala umožňovala zaměřit pozornost na celek a rovněž rozmístění orchestru bylo zvukově vyvážené. Hudba a vizuální stránka tedy skutečně mohly fungovat jako jeden celek.

V průběhu opery pokládají autoři lidem otázku „Kdo je pro vás Abrahám/ Sára/ Hagar/ Izmael/ Izák?“ Výpovědi lidí střídají úryvky z Bible a Koránu pojednávající o Abrahámovi, jeho neplodné ženě Sáře, otrokyni Hagar, s níž Abrahám na přání Sáry zplodil syna Izmaela, a Izákovi, synovi Abraháma a Sáry. Dále je využito záběrů jeskyně. Příběh, prezentovaný větším počtem médií, má být dle slov autorky vnímán frontálně, přestože každý kanál tvoří samostatné vlákno. Vše směřuje k jednotě, jednomu původu, jednomu místu, ačkoliv diverzita postojů dotazovaných by mohla zdánlivě budit opak. Této myšlence, zdá se, odpovídá také orchestrace – navenek mnohovrstevnatá, uvnitř však podléhající řádu a jednoduchosti.

První dějství otevírá rytmizovaný text Genesis XVI promítaný ve čtyřech jazycích na obrazovkách. V důmyslné perkusivní hře (Typing Music) je mimo jiné využita i klávesnice od počítače. Naléhavost takto interpretovaného textu je mimořádně silná a spoléhá na dokonalou souhru účinkujících. Uvnitř bicí sekce panovala právě taková shoda, vše do sebe zapadalo téměř hypnoticky. Hypnoticky působí rovněž repetované video úseky s úryvky vět, jejichž melodickou linii sleduje orchestr, tedy postup známý již z Reichových Different Trains. Izraelci, dotazovaní v prvním dějství, zaujímají k danému tématu většinou velmi osobní vztah. Sáru vnímají jako reálnou, silnou a velmi krásnou ženu, Hagar jako arogantní a nepříjemnou. Polarita funguje i v chápání povah Izmaela a Izáka. Z toho důvodu zaznamenává hudba množství protichůdných emocí a je neustále přetvářena, ačkoliv mnohé její prvky jsou až do vyčerpání recyklovány. Orchestr zde docílil potřebného zvukového kontinua a nenápadných kontrastů. Prvky židovské melodiky ve svém partu výborně ztvárnil Jakub Kubín.

Ve druhém dějství se tvůrci ptají Palestinců, pro které Abrahám spolu s Mojžíšem představují nejstarší dvojici biblických proroků. Stále je zde přítomný „pocit žití s jeskyní“ (citace z rozhovoru s Jonathanem Cottem), a tedy i hluboká angažovanost v daném příběhu. Důležitá je postava Hagar (Hadžar), na níž je tentokrát nahlíženo jako na ženu, která neměla na výběr. Hudba jejího příběhu je nyní pochopitelně jiná než v prvním dějství, stejně je tomu u postav ostatních. Větší příležitost dostávají zpěváci – dva lyrické soprány, tenor a baryton, kteří zpívají bez vibrata. S nelehkou úlohou vypravěče, která je nutí rezignovat na individuální výraz, si poradili bravurně.

V americké části díla, třetím závěrečném dějství, je postoj dotazovaných do jisté míry odtažitější, ovšem jen ve smyslu historickém, nikoliv osobním, který je naopak velice silný. Žena černé pleti přemýšlí o Hagar jako o sobě. Syn imigrantky z Německa vidí v Hagar matku, kterou irský klan nové rodiny nikdy nepřijal. Dochází k řešení zásadních otázek Izákova obětování, Abrahámova setkání s poutníky-anděly a k významnému momentu smíření, kdy Izák a Izmael společně pochovávají svého otce. Starozákonní příběh je konfrontován se západní filozofií a získává nové podoby. Orchestr věrně sleduje antiklimatický charakter závěrečné části a soustředěně směřuje k finále, které je zdánlivě bez pointy. Abrahám nachází v jeskyni spící Adama a Evu a odchází hodovat s anděly, které mylně považuje za obyčejné poutníky. V blízkosti Ráje se odehrává prostý akt lidské pohostinnosti. Text zde končí, jeskyně však existuje dodnes. Ať už je posvátným místem tří náboženství, mýtickou hrobkou nebo spiritualitou každého člověka.

 

Hodnocení autorky recenze: 95%

Janáček Brno 2016
Steve Reich:
The Cave
Dirigent: Pavel Šnajdr
Videoart, libreto: Beryl Korot
Scénická realizace: Rosound – Radek Odehnal
Brno Contemporary Orchestra
Premiéra 11. října 2016 Mahenovo divadlo Brno

Dana Toncrová, Lucie Kořínková, Jakub Kubín a Tadeáš Hoza

www.janacek-brno.cz
www.ndb.cz