O nových Miniaturách v Národním, ale i o Béjartovi se Sylvou Nečasovou

Již po osmé teď přichází baletní soubor první české scény s komponovaným večerem, nazvaným Miniatury, který je choreografickou dílnou mladých tvůrců, tanečníků baletu Národního divadla. V předchozích letech tak byla v krátkometrážních opusech nejednou k vidění pozoruhodná díla, která tváře známé z jeviště představila v méně obvyklé profesi choreografa, majícího nemalou výhodu, když své vize má možnost tvořit přímo na tělo důvěrně známým kolegům.Právě této příležitosti jsme využili k setkání s jednou z výrazných postav současného souboru baletu Národního divadla, demisólistkou Sylvou Nečasovou, jejíž nejnovější také na zítřek ohlášená choreografie není její zdaleka první takovou prací. Připomeňme v téhle souvislosti alespoň prémii pro nejlepšího choreografa na Mezinárodní choreografické soutěži v Plzni, kterou získala před čtyřmi lety, za zmínku ovšem stojí i její profesní zkušenost s takovou legendou, jakou byl francouzský choreograf Maurice Béjart. Právě od tohoto jména se naše povídání se Sylvou Nečasovou začalo odvíjet.

Máte za sebou studia jak v Brně a Praze, tak i v zahraničí – v Rudra Béjart v Lausanne. Co bylo vůbec důvodem vašeho odchodu na studia do zahraničí? Naplnilo se vaše očekávání?

Vždy mě lákalo poznávat tanec ze všech možných perspektiv a úhlů a proto jsem chtěla poznat i to, jak přistupují k baletu a tanci v jiných zemích. Studium jazyka bylo samozřejmě jeden z dalších důvodů. No a nezastírám, že když se naskytla příležitost studia ve Švýcarsku, tak to bylo prostě dobrodružství, které jsem si nemohla nechat ujít.

Mé očekávání se určitě naplnilo, o tom koneckonců svědčí i to, že z plánovaného jednoho roku jsem v Lausanne zůstala hned tři. Přesto si myslím, že to, co vám pobyt v zahraničí po odborné, ale i osobní stránce dá, plně doceníte až časem. Co mě na škole Rudra Béjart Lausanne nadchlo především je to, že se tam vedle klasického a moderního tance vyučovaly i předměty jako herectví, zpěv, improvizace, hra na bubny nebo dokonce bojové umění kendo.  Škola sdružovala studenty z různých zemí světa a vedla je k všeobecnému uměleckému i lidskému rozvoji. Pokud se týká samotného tance, tak to byl samozřejmě hlavně repertoár věhlasného choreografa Maurice Béjarta, který školu vedl. Jeho a jeho choreografie jsem vždy obdivovala a možnost tancovat během roku v jeho představeních, často i společně se souborem Béjart Ballet Lausanne, byla skutečným zážitkem.

V Lausanne jste po studiích nějaký čas pak působila v Béjartově souboru pro mladé tanečníky. Jaké to tam bylo? A proč jste nakonec nezůstala déle a nakonec jste zakotvila doma?

Ano, poslední rok jsem působila v junior Company M. Byli jsme silný školní ročník a Maurice Béjart se nechtěl se všemi rozloučit a do souboru Béjart Ballet Lausanne nás taky nemohl všechny vzít, tak se rozhodl, že pro nás vytvoří nový soubor pro mladé, který nazval „Company M“  – podobně jako například i Jiří Kylián měl svoji junior company. V tomto souboru nás bylo pouze čtrnáct tanečníků. Během dvou měsíců pro nás vytvořil nové představení nazvané Mére Tereza et les enfants du monde a společně s Marcií Haydée, významnou brazilskou tanečnicí, jsme během jednoho roku s tímto představením cestovali po celém světě. Absolvovali jsme turné například po Argentině, Brazílii, Libanonu, Egyptě a zejména samozřejmě po celé Evropě. Někdy to bylo náročné, ale byla to určitě zajímavá zkušenost.

Do Lausanne jsem odešla, když mi bylo šestnáct let. Brala jsem to jako studijní pobyt na rok, i když jsem nakonec zůstala trochu déle, než jsem plánovala. Vrátila jsem se hlavně proto, abych si dokončila vzdělání, tedy maturitu a následně i vysokou školu. Návrat byl těžký, protože jsem v Lausanne měla spoustu kamarádů a zvykla jsem si na život v taneční company, ale na druhou stranu jsem se zase těšila zpátky na rodinu a kamarády, které jsem nechala zde.

Soudě podle vašeho dosavadního životopisu to vypadá, že jste spíše orientovaná na moderní tanec, než na klasiku. Cítíte to také tak?

Určitě. Jelikož působím v současnosti v Národním divadle, jehož repertoár sahá od klasiky až po moderní tanec, tak sice musím zvládat všechno, ale bližší je mi každopádně moderna nebo neoklasika. Co vás vůbec přivedlo ke studiu choreografie na AMU? Chcete se jí věnovat po skončení aktivní kariéry tanečníka?

Mé studium choreografie na AMU tak nějak přirozeně navázalo na studium na konzervatoři a na můj pobyt v Lausanne. Maurice Béjart si vybíral mladé a kreativní tanečníky a tuto kreativitu se v nich snažil dále rozvíjet. V Lausanne jsme se proto hodně věnovali například improvizaci. Vytvoření kratší choreografie bylo i součástí konkurzu do Compagnie M, takže jsem v Lausanne vytvořila i svou první choreografii.

Choreografie je pro mě v současné době spíše koníčkem, kterému se věnuji, pokud zbývá čas a pokud se naskytne příležitost. Ráda bych se ale choreografii věnovala i po skončení aktivní kariéry tanečníka, i když najít uplatnění jako choreograf „na plný úvazek“ určitě nebude jednoduché.

Jak hodnotíte své dosavadní choreografické práce? A které z nich si ceníte nejvíc? Máte nějaký vzor? Kteří z našich či světových choreografů vás nejvíc oslovují?

To je těžká otázka. Člověk se pořád učí, zkouší, hledá, a jelikož v choreografii nejsou žádná pevná pravidla, tak to platí dvojnásob. Nejvíce si asi cením svého absolventského představení, které bylo součástí zakončení mých studií na AMU. Představení se konalo ve Stavovském divadle společně s orchestrem Berg a uvedla jsem hned tři díla Ciacona, Dua a Persony. I díky prostředkům poskytnutým AMU se jednalo o mé nejkomplexnější představení, s živou hudbou a skladbami vytvořenými speciálně pro toto představení.

Vzorů mám určitě více jak mezi tanečníky tak i choreografy. Když člověk stárne, tak se mu samozřejmě některé vzory mění, stále mě oslovují choreografové jako je Jiří Kylián, Mats Ek, Maurice Béjart, ale to už je spíš taková klasika. Z mladších choreografů mne velmi zaujal například Alexander Ekman nebo Akram Khan. V současné době mě pak velmi oslovila angažovaná práce souboru DV8, například jejich poslední představení „Can we talk about this“, na které jsem se zajela podívat do Vídně.

Abychom se ale konečně dostali k vaší nejnovější choreografii v zítřejších Miniaturách ve Stavovském divadle: co přesně tam nabídnete a kdo bude interpretem? A jak obtížně či snadno se vaše choreografie rodí?

Připravuji choreografii s názvem „Sunday Morning“ na hudbu Lionela Richieho, Lou Reeda, Johnyho Cashe a Iggy Popa. Jedná se o asi patnáctiminutové dílo pro dva tanečníky, respektive tanečnice. Vybrala jsem si dvě velmi šikovné kolegyně z divadla – Kristýnu Němečkovou a Terezu Kučerovou. Spolupracuji s nimi již po několikáté, takže vzájemně víme, co od sebe můžeme čekat. Práce je tak jednodušší a i zábavnější. Jinak je ale tvorba nové choreografie určitě náročná. Přestože se jedná o krátkou choreografii, zabere její příprava a nastudování mnoho času. Skloubit dohromady můj volný čas, volný čas interpretů a čas, kdy jsou volné prostory pro zkoušení, a navíc to vše s běžným divadelním provozem, který má samozřejmě přednost, to je někdy nadlidské úsilí.
Vašimi dvěma největšími rolemi v Národním byly zatím Ekova Carmen a Desdemona ve Vámosově Othelovi. Jak na ně vzpomínáte? Nemrzí vás, že se obě inscenace hrály tak krátce?

Každá z rolí byla jiná, ale obě jsou jak po taneční, tak po herecké stránce velmi zajímavé a obě jsem si oblíbila. Ekova Carmen je do detailů promyšlené dílo, kde všechno do sebe divadelně a tanečně zapadá – stále můžete objevovat nové a nové detaily a vše je samozřejmě podtrženo krásnou hudbou. Velkou zkušeností byla také práce se samotným choreografem, který dokázal vždy vše přesně popsat a vysvětlit či předvést. Je to velice inteligentní choreograf a jeho estetický vkus se mi zamlouvá. Obdivuji, jak dokáže tancem odvyprávět příběh, aniž by se musel uchýlit k pantomimickým, netanečním výstupům.

Roli Desdemony, jsem nastudovala v docela krátké době a měla jsem zde větší volnost projevu. S pohyby Vamose jsem si rozuměla, takže jsem měla větší možnost soustředit se na hereckou stránku.

Určitě mne mrzí, že se tato představení nehrála víckrát, protože si myslím, že se v obou případech jednalo o kvalitní představení moderního tance, která byla i divácky velmi oblíbená.Vaše profesní sny? Máte nějaké? Ať už taneční či choreografické?

Sny určitě mám, ale nerada bych je říkala nahlas. Jinak se nevyplníJ.

Lidé od baletu obvykle nemají příliš času na „obyčejný“ život. Dokážete si vy udělat aspoň občas čas na něco jiného? Máte nějaké další zájmy? Koníčky?

Je pravda, že volného času je málo, ale čas na své kamarády a koníčky si udělám vždycky. Odreagovávám se například při studiu jazyků. Baví mě taky cestování a v zimě zase ráda lyžuji.

Díky za rozhovor, vaší nejnovější choreografii přejeme úspěch a vůbec – ve vaší profesi i soukromí vše dobré!Ptal se Vít Dvořák
Foto Pavel Hejný (1, 5, 6), Roman Sejkot (2), Jiří Šafka (3, 4)