O Pierru Boulezovi, soudobé hudbě u nás a taky o józe s flétnistkou Hanou Brožovou

Hned tři velké osobnosti hudby dvacátého století – Arthura Honeggera, Oliviera Messiaena  a Pierra Bouleze – nabídnou v jednom večeru dnes a zítra Pražští symfonikové společně se španělským dirigentem (a také skladatelem) Arturem Tamayem. Vedle Honeggerovy První symfonie, vykreslující válečné útrapy a napsané na přelomu dvacátých a třicátých let na objednávku Bostonských symfoniků k jejich padesátinám, a Messiaenova raného písňového cyklu Poèmes pour Mi, věnovaného skladatelově první ženě (v Praze se v něm představí francouzská sopranistka Carole Sidney Louis), se z tvorby Boulezovy na programu objeví …explosante – fixe…, resp. Originel. Zdaleka nejen o této pozoruhodné partituře  francouzské skladatelské a dirigentské legendy, která na ni pracovala dlouhá dvě desetiletí a otiskla do ní při tom svůj hluboký zájem o elektronickou hudbu, teď s flétnistkou Symfonického orchestru hl.m. Prahy FOK Hanou Brožovou, interpretkou sólového partu Boulezovy kompozice.Boulezovu skladbu, kterou budete dnes večer společně s vaším orchestrem hrát, jste si už někdy zkusila nebo to bude premiéra? Jak hodně náročná pro vás i vaše kolegy vůbec je a co o ní můžete prozradit?

Ano, bude to premiéra. Originel bude pro nás náročný, co se týká souhry, tempových a charakterových změn. Nejedná se o klasické orchestrální obsazení. Bude to větší ansámbl – dvaadvacet hráčů plus tři flétny, jedna sólová a dvě obligátní. V případě provedení celého díla … explosante – fixe… mají v prvních dvou větách dvě flétny sekundární sólistické funkce. Všechny tři věty jsou propojeny vstupy živé elektroniky a hrají se většinou jako celek. Je však možné je provádět i odděleně, tak jak to je v našem případě, bez živé elektroniky.

Originel, který uslyšíte, je totiž pouze třetí částí pětatřicetiminutové skladby …explosante – fixe…, psané Boulezem v letech 1991 až 1993. Je orchestrální úpravou původního Mémorial pro jednu flétnu a osm nástrojů z roku 1985, věnovaného flétnistovi Ensemblu Intercontemporain Laurencovi Beauregardovi, který zemřel velmi mladý. Pod názvem Originel byl později přidán za dvě jiné části Transitoire VI a Transitoire V a jako celek …explosante – fixe… se tak stává sedmou, definitivní verzí stejnojmenného díla, psaného Stravinskému in memoriam v letech 1971 až 1972.

Jak dlouho se podobné skladby, jako ta Boulezova, učíte?

Stejně dlouho jako všechny ostatní, s tím rozdílem, že soudobé skladby potřebují ještě více času k tomu, aby se usadily. I soudobá skladba je krásná, jen déle trvá, než se její krása podaří objevit.Jak těžké to má soudobá hudba u našich posluchačů? Cítíte za dobu své kariéry nějaký vývoj v téhle věci? A jak hodně to je podle vašeho názoru odlišné od poměrů v zahraničí?

Vidím to jasně na návštěvnosti koncertů našeho orchestru. Myslím si, že soudobá hudba to u nás těžké má stále. Je to dané už tím, že hudba, která je u nás považována za soudobou, tedy období mezi lety 1960 až 1980, v cizině už dávno soudobou není. Je běžným repertoárem na konzervatořích, a také na podiích se objevuje mnohem běžněji. Snad je to i proto, že například ve Francii, díky právě Landowského a Boulezově celoživotní neutuchající osvětě, se běžný posluchač vyzná v soudobé hudbě lépe, než u nás leckterý profesionál nebo student hudby. Nicméně vývoj ve věci vidím alespoň ze strany hudebníků. Spousta z nich už pochopila, že i moderní hudba je naší součástí a nejde dělat, že neexistuje. Koneckonců právě ona nám pomáhá rozšiřovat naše nástrojové možnosti a tvoří tak zajímavý protipól ke skladbám jiných stylových období.

Měla jste možnost studovat jak u nás doma – na Konzervatoři a HAMU, tak i v zahraničí. Co navíc jste venku získala? Podobné možnosti u nás nejsou?

Mám pocit, že většinu toho, co umím, jsem načerpala právě při svých studiích v cizině. Je celkem všeobecně známo, že Francie je rájem pro dřevěné dechové nástroje, a právě proto jsem si vybrala studium na pařížské konzervatoři. Francouzská dechová škola je známá svým důrazem na brilantní techniku, která je založena na precizním zvládnutí stupnic, akordů a nejrůznějších technických cvičení již od útlého dětství, a to vyžaduje tvrdou disciplínu. Další studium jsem už cíleně směřovala konkrétním profesorem, sóloflétnistou Boston Symphony Orchestra Jacquesem Zoonem.
Tam přišlo to opravdové nadšení z hudby, z práce v kolektivu, orchestru i ze soudobé hudby. V jeho třídě nás nebylo mnoho, zato každý z jiného koutu světa, odlišné osobnosti, navzájem se ovlivňující. Většina z nás dnes působí dnes na místě sóloflétny v předních symfonických orchestrech.

Ženeva je vůbec velmi kosmopolitní město. Zdejší konzervatoř je otevřená všemu, co se v hudebním světě děje. Především si může dovolit zvát ty nejlepší světové hráče a dirigenty na koncerty a masterclassy, jako jsou Holliger, Barenboim, Kuiken, Pahud, Renggli, Cherrier, Bernold a další. Získala jsem tím obrovský rozhled. V Čechách se člověk naučí samostatně studovat, to je svým způsobem určitě deviza, ale co se týká techniky flétnové hry, tak šlo pouze o teorii. O nadšení a euforii z hudby samé nemluvím. Ale od doby, kdy jsem já odjela studovat do zahraničí, už uplynulo přes deset let a dnes už je situace i u nás o poznání lepší.Členkou FOKu jste už bezmála deset let. Proč jste nastoupila zrovna tam? A co se za dobu vašeho angažmá v tomto orchestru proměnilo – ať už k lepšímu tak i k horšímu?

Tak nějak to dopadlo a jsem za to ráda. Pamatuju si, že to byl asi čtvrtý konkurz v řadě za sebou během čtrnácti dnů. Poté, co jsem se dostala do finále konkurzů na sóloflétnu do Berliner Sinfonie-Orchester a frankfurtského Radio-Sinfonie-Orchester, přišel konkurz do FOKu  a vyšlo to. Nijak moc jsem nepřemýšlela nad tím, kde se usadím. Volných míst je tak málo a navíc manžel měl už místo také v jiném pražském orchestru.

Myslím, že pod vedením našeho nynějšího šéfdirigenta, pana dirigenta Kouta kvalita orchestru po umělecké stránce obrovsky vzrostla. Kéž by tu ještě dlouho zůstal.  Z jiné stránky to posoudit moc nemohu, jsem tu přece „jen“ osm let.

Jako „čistá“ sólistka byste se neuživila? Jak velká je ve vašem oboru u nás konkurence?

Jako sólista v oboru vážné hudby je velmi těžké se uživit už jen z toho důvodu, že kultura v naší zemi je neustále odsouvána na poslední místo a rozhodují o ní většinou lidé, kteří jí vlastně ani nerozumí. Kultura by měla být pokladem národa a namísto toho je neustále potlačována kvůli nějakým finančním škrtům. Tím pádem se o konkurenci v oboru ani mluvit nedá, jelikož se pouhým sólovým hraním neuživí nikdo.

Nicméně, ani nevím, zda by mě naplňovalo být pouhou sólistkou. Hrát na pozici prvního nástroje v orchestru nemá pro nás dechaře k sólovému hraní zas tak daleko. Vše se navzájem propojuje, orchestr mě inspiruje v sólovém hraní a naopak.Závěrem z trochu jiného soudku:  Jaká je Hana Brožová v civilu?

Přes všechno profesní vytížení se snaží hlavně věnovat se rodině, malé dceři Emičce a úžasnému manželovi, který je jí velkou oporou. Ráda si odpočine v přírodě v jednoduchých podmínkách, tak kontrastních ke světu, který symbolizuje koncertní síň. Denně se snaží cvičit jógu, díky níž se udržuje ve fyzické a psychické kondici. A v neposlední řadě ráda relaxuje vytvářením jídel nejrůznějších mezinárodních kuchyní…

Díky za rozhovor a úspěšný dnešní i zítřejší večer s Boulezem!

Ptal se Vít Dvořák