Letošní Mnichovský operní festival byl zahájen premiérou slavné francouzské opery – Halévyho Židovky (La Juive). Hudebním nastudováním velkolepého díla byl pověřen francouzský dirigent Bertrand de Billy, který se zkušeně orientuje právě v žánru francouzské velké opery.
La Juive patřila v devatenáctém století k nejoblíbenějším a nejhranějším operním kusům vůbec – premiéru měla v Opéra Paris 2. února 1835.
Libreto příběhu pocházelo z pera tehdy velmi oblíbeného a velmi zaměstnaného libretisty Eugèna Scriba, který z důvodu vysoké poptávky po libretech měl zřízenou přímo dílnu, v níž mu části i celá libreta psali jeho pomocníci. Hlavní role při pařížské premiéře ztvárnili Cornélie Falcon v hlavní ženské roli Rachel a dramatický tenor Adolphe Nourrit jako její otec Éléazar. Není bez zajímavosti, že Nourritovi byla nejdříve nabídnuta vypjatá tenorová role Rachelina milence Léopolda, ovšem tato postava již v pátém, závěrečném aktu opery nevystupuje, a to slavný Nourrit odmítl.
I to byl možná jeden z důvodů proč původně basový part Rachelina otce Éléazara byl přepsán pro dramatický tenor. Dalším důvodem byl určitě i rozsáhlý duet dvou basů ve 4. aktu opery – duet Éléazara a kardinála, který podle tehdejších měřítek hudebního vkusu asi nesplňoval nároky konzervativního hudebního publika, i když v pozdějších operách se slavný duet dvou basových hlasů vyskytl, například ve Verdiho Donu Carlosovi (premiéra 1867) ve scéně inkvizitora a krále Philipa.
Halévyho La Juive byla v Mnichově nastudována téměř bez škrtů, což nelze považovat za jednoznačnou výhodu – rozhodně 1. a 2. akt opery by si jistě zasloužily důkladnější revizi. Děj v této části opery nemá ještě dostatečný dramatický tah, divák je svědkem opakujících se hudebních motivů, které nepřinášejí nic zásadního. Pro znalce „velké opery“ je hraní těchto rozsáhlých oper v nezkrácené podobě možná velkým hudebním svátkem, ale divák jednadvacátého století má přeci jenom trochu jiný hudební a divadelní vkus než divák století devatenáctého a občas se nudí.
Hudební nastudování Bertranda de Billy nese pečeť té nejvyšší kvality, orchestr hrál výborně, skvěle a citlivě doprovázel všechny protagonisty. V hlavní roli se na jevišti Bavorské státní opery po delší době objevil francouzský tenorista Roberto Alagna, jehož hlas už nese jisté známky opotřebovanosti, přesto byl jeho výkon suverénní. Vzhledem k tomu, že postava Éléazara je postava otce (mimochodem výjimečná postava v tenorovém repertoáru), určité nedostatky v pěveckém projevu nevadí. Slavnou árii Rachel, quand du Seigneur předvedl v plném lesku, i když následnou strettu (která se často při jevištním provozování opery škrtá) při recenzovaném představení ne zcela zvládl a s pomocí musela přispěchat i nápověda.
Původně ohlášenou Kristine Opolais v hlavní ženské roli Rachel před počátkem zkoušek nahradila Aleksandra Kurzak (původně ohlášená v roli princezny Eudoxie), jinak současná životní partnerka Roberta Alagny. I když Aleksandra Kurzak nevlastní pravý „falcon soprán“, její hlas za poslední léta zmohutněl, nabyl dramatičtějšího výrazu a s výjimkou zakolísání v 2. aktu předvedla pěvecky suverénní kreaci. Přesto si myslím, že by tato pěvkyně neměla zatím příliš spěchat do dramatického oboru a měla by zůstat ještě nějaký čas u lyrických a koloraturních partů.
Velkým překvapením inscenace byl výkon Very-Lotte Böcker (dosud v pevném angažmá v Mannheimu), která nastudovala part princezny Eudoxie. Její pěvecký i herecký výkon byl vynikající a určitě patřil na jeviště jednoho z nejslavnějších světových divadel. Jejího snoubence Léopolda ztvárnil též vynikajícím způsobem americký lyrický a koloraturní tenor Charles Osborne. Z dalších rolí bych uvedl ještě dobře zpívajícího Aina Angera v roli kardinála Jeana-François de Brogni.
Silné antisemitské téma je asi hlavním důvodem, proč tato opera od třicátých let dvacátého století zmizela z repertoáru většiny hudebních scén, ale nyní jsme na různých scénách svědky její renesance (a vůbec renesance francouzské velké opery!). Téma náboženské a ideologické nesnášenlivosti nabývá v současné době nového aktuálního významu a ve své režii je podtrhuje též katalánský režisér Calixto Bieito. Hraje se o zdech (stěnách), které si lidská společnost staví mezi sebe, a to jak o těch zdech reálných, které známe z minulosti (například Berlínská zeď, zeď mezi USA a Mexikem), ale i o těch zdech, které jsou v naší mysli, které nám brání začít komunikovat s lidmi, kteří jen sdílejí jiný názor než my. Na jevišti dominuje otáčející se ocelová stěna, složená z několika dílů (scénu vytvořila Rebecca Ringst), jednotlivá prostředí opery (Éléazarův dům či dům, ve kterém přebývá Eudoxie a podobně) nejsou nijak detailně propracována, prostě se hraje jen u jiné části monstrózní zdi. Celé představení je ponořené do černé barvy, rovněž tak osvětlení je nevýrazně ponuré: scéna a pohyb protagonistů a sboru má připomínat tesknou, drtivou atmosféru, atmosféru plnou strachu a nesvobody.
Ve scéně, kdy Rachel přichází požádat o službu u princezny Eudoxie, jsme svědky zajímavého hereckého ztvárnění, kdy obě představitelky na jevišti předvádějí vnějšími prostředky to, co každá z nich cítí a prožívá uvnitř sebe sama, a zeď, stojící mezi nimi na jevišti, vlastně není skutečná, ale představuje překážku, kterou každá z nich má v sobě při komunikaci se svojí rivalkou. Drtivě silným momentem představení je 4. akt opery, kdy v duetu Éléazara a kardinála se ze zdi vysunou jakési mosty, představující nabízenou možnost komunikace, spolupráce; poté, co nedojde ke smíru a oba partneři stále stojí na svých nesmiřitelných pozicích, se mosty zatáhnou a pevná, hrdá, neotřesitelná zeď je svědkem silné závěrečné scény, kdy Éléazar nechá upálit svoji nepravou dceru Rachel, aby se tak pomstil křesťanům za všechna bezpráví, která byla na židech spáchána. Hudebně i pěvecky výborné představení, emocionálně velmi silné, které stojí za zhlédnutí.
Hodnocení autora recenze: 70 %
Jacques Fromental Halévy:
La Juive
Dirigent: Bertrand de Billy
Režie: Calixto Bieito
Scéna: Rebecca Ringst
Kostýmy: Ingo Krügler
Video: Sarah Derendinger
Světlo: Michael Bauer
Sbormistr: Sören Eckhoff
Dramaturgie: Benedikt Stampfli
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 26. června 2016 Bayerische Staatsoper Mnichov
(psáno z reprízy 30. 6. 2016)
Rachel – Aleksandra Kurzak
Éléazar – Roberto Alagna
Léopold – John Osborn
La Princesse Eudoxi – Vera-Lotte Böcker
Le Cardinal Jean-François de Brogni – Ain Anger
Ruggiero – Johannes Kammler
Albert – Tareq Nazmi
Ausrufer des kaiserlichen Heeres – Christian Rieger
Henker – Peter Lobert
