Obnovená Francesca da Rimini v Metropolitní opeře

Z ohlasů v zahraničním tisku 

Met oprášila krásnou, ale těžkopádnou inscenaci opery Francesca da Rimini Nestává se často, aby operní diváci odcházeli z divadla a broukali si o kulisách, ale přesně tak to vypadalo v pondělí, když Metropolitní opera vytáhla ze svých skladů operu Francesca da Rimini Riccarda Zandonaie.

Bez prvotřídní partitury a ne zcela památných výkonů se hvězdou večera stala okázalá inscenace Piera Faggioniho z roku 1984. Tmavý tísnivý palác, nadýchané kostýmy ve stylu art-nouveau a sametová výzdoba vytvořily z tohoto Rimini zážitek především pro zrak. Sluch však brzy začal toužit po něčem vydatnějším, než jsou Zandonaiho děsivé harmonie a třpytivá instrumentace.

V melodramatu z roku 1914, odvozeného z jedné scény Danteho Pekla, se Francesca (žena brutálního vojenského náčelníka Gianciotta) fatálně zamiluje do jeho idealistického mladšího bratra, Paola. Dle očekávání je jeviště před závěrečným pádem opony zaplaveno krví. Aby druhořadé opery přesvědčily, potřebují skvělé interprety, ale Met dala dohromady pouze solidní spolehlivé zpěváky. Nizozemská sopranistka Eva-Maria Westbroek vypadala jako ztrápená Francesca půvabně, ale její výrazné vibrato otupilo zážitek z jejího zpěvu. Tenorista Marcello Giordani odzpíval vše, co měl jako Paolo předepsáno, ale byl zastíněn osvěžujícími tóny Roberta Brubakera, který ztělesnil další tenorovou roli – Paolova mladšího bratra Malatestina. Brutální Gianciotto toho má kromě křiku v nejvyšší poloze barytonového rozsahu na práci málo, tento úkol ale zvládal Mark Delevan s přehledem.

Mezi nesčetným ansámblem dvořanů a dvorních dam udělal dojem bohatý, charakteristický soprán Diny Kuznetsové, která zaujala jako Francescina sestra Samaritana v krátké scéně rozloučení. Později další sopranistka, Caitlin Lynch, dojímala slavičím hlasem jako oddaná služebná Biancofiore.

Největší podíl hudebního zájmu tohoto díla leží v orchestrální části, ale nedá se říci, že by pochodové dirigování Marca Armiliata odhalilo mnoho z jeho krás. Rimini je v historii Metropolitní opery reprezentována nevyrovnanými představeními, jejichž obnovená nastudování mezi sebou oddělují dekády. Tato inscenace naznačuje, že opomíjení je více než opodstatněné.

(New York Post – 7.3.2013 – James Jordan)

Met Opera: Prokletá láska přímo z Pekla v opeře Francesca da Rimini

Francesca da Rimini se v pondělí večer vrátila po téměř 30 letech na jeviště Metropolitní opery nejistě. Jestli se někdy zdá opera jako stvořená pro filmové ztvárnění, tak Zandonaiho zpracování Franesciny prokleté lásky by mělo být jedním z hlavních kandidátů.

Naštěstí se jedná o inscenaci, kterou budou mít možnost filmoví diváci po celém světě vidět 16. března. Met bude v rámci svého projektu Live in HD series prezentovat tuto přepychovou inscenaci z roku 1984 v téměř 1 900 kinech v 64 zemích.

Francesca da Rimini je založená na pravdivém příběhu zaznamenaném v Danteho díle Peklo, které je zdrojem pro mnoho dramat, oper i symfonií. Soustřeďuje se na mladou ženu – Francescu Polenta z Ravenny, která je v politicky motivovaném sňatku provdána za Giovanniho Malatestu, staršího ze dvou bratří z Rimini, přezdívaného „chromý“. Francesca a mladší z bratrů Paolo, zvaný „krásný“, se zamilovali a během čtení příběhu o rytíři Lancelotovi lásce neodolali. Později však oba zemřou, když je v záchvatu žárlivosti zabije právě Giovanni.

Opera se odehrává na počátku 14. století během války mezi Guelfy a Ghibelliny, i když skutečný příběh se udál o pár let dříve a válku reprezentovaly bratrovražedné konflikty mezi vítěznými Guelfy.

Zandonai, ve své době označován jako nástupce Pucciniho, si sám napsal libreto inspirované dramatem Gabrieleho d´Annunzia. Do zápletky zapojil ještě třetího chlípného bratra Malatestu a přidal dějový zvrat: Francesca je oklamána, aby věřila, že právě elegantní Paolo má být jejím budoucím manželem.

Navrhnout tuto operu jako filmovou předlohu se nabízí proto, že by její táhlá a melodická partitura mohla posloužit jako soundtrack k epickému filmu. Hudba sama naznačuje lásku prokletého vztahu a prudkou vřavu bitev. Árií nebo další zpěvních čísel v díle není mnoho a i když milenci mají pár dojemných duetů, většinu emocí a akcí přináší sám orchestr Metropolitní opery pod taktovkou Marca Armiliata a především krásné cellové sólo Jerryho Grossmana.

Eva-Maria Westbroek má pevný a silný hlas, který vyjadřuje všechnu vášeň a patos těžkého údělu Francescy. Marcello Giordani je v některých pasážích lepší než by byli jiní Paolové, ale byl to znělý baryton protnutý nebezpečím a zlobou Marka Delevana jako Giovanniho, který více zaujal pozornost. Ginger Costa-Jackson jako Smaragdi přidala milý protipól v roli služky hlavní hrdinky.

Inscenace sama o sobě je na pohled okázalá, i když Ravennský královský dvůr v úvodním jednání vypadá spíše jako venkovské sídlo ve stylu Art Deco v Kentu než jako zámek na Adriatickém pobřeží okolo roku 1300. Kostýmy jsou inspirovány pre-rafaelitskými malbami, takže ženské sbory jsou celé ověnčené květinami a zahalené v nadýchaných róbách.

Prokletá láska je však naprosto klasická. Dante, který znal Francescu a rodinu Polentů dobře (strávil totiž svá poslední léta na pozvání synovce Francescy v Ravenně), vypráví její příběh na konci pátého zpěvu Pekla. Poté, co spatří Francesku a Paola v závěru třetího kruhu Pekla, Dante praví: „Francesco, to jak zde trpíš, mne přivádí k slzám soucitu a utrpení.“ A záhy na to omdlévá.

I kdyby Zandonaiho opera nepřinášela mnoho situací, vyvolávajících pocity slabosti nebo dokonce slz, tak je pro operního fanouška ojedinělou příležitostí vidět a slyšet něco, co před 100 lety zaujímalo místo na špičce hudebního světa. 

(Huffpost Arts & Culture – 6.3.2013 – Wilborn Hampton)

Francesca se vrací do Met po sedmadvacetileté odmlce

Mark Delevan převrátil stůl a máchl sekerou – Francesa da Rimini není něžná opera
Nejslavnější kus Riccarda Zandonaie se v pondělí večer vrátil na jeviště Metropolitní opery po 27 letech. Jedná se o kýčovité veristické melodrama s napjatou hudbou a dostatkem rodinného chaosu, který by vydal na několik sezón telenovely.

Nové uvedení představilo dramatický soprán a dobré herecké schopnosti Evy-Marii Westbroek jako Francescy, jež se neúspěšně snaží proplést milostným čtyřúhelníkem. Bylo to zábavné představení žánru, který chřadnul již v době, kdy Zandonai toto dílo stvořil.

Bez hudebně výrazné a zapamatovatelné árie či ansámblu se Francesca nikdy nestala základním kamenem operního repertoáru. I tak zprostředkovává Zandonaiho partitura, s libretem hudebního producenta Tita Ricordiho, příjemný večer.

Francesca vycházející z dramatu Gabriele d’Annunzia, který se inspiroval Danteho dílem Peklo, a odehrávající se v Ravenně a Rimini ve 14. století, měla premiéru v roce 1914. (Proč Met nepočkala ještě jeden rok a nepřinesla operu v době jejího stého výročí?)

Poprvé se dílo v USA představilo v roce 1916 v Metropolitní opeře, ale po roce 1918 se na dlouho odmlčelo. Vrátilo se až roku 1984 v bombastické inscenaci Piera Faggioniho, kde obsazení dominovali Renata Scotto, Plácido Domingo a Cornell MacNiel pod frenetickou taktovkou Jamese Levina. O dva roky později ji Met přinesla v čele s bouřlivým tenorem Ermannem Maurem, poté zmizela „Francesca“ znovu a to až do dneška.

Francesca, členka bohatého rodu Polentaniů, se zamiluje do elegantního Paola z bohatého rodu Malatestů (ještě před tím než spolu vůbec kdy promluví), ale z politických důvodů je donucena provdat se za jeho znetvořeného, krutého bratra Giovanniho, jenž je znám jako Gionciotto a kulhá. Paolo však po Francesce touží i po svatbě. Francesca je poté pronásledována jejich mladším bratrem Malatestinem, který přišel o oko během bitvy mezi Guelfy a Ghibeliny. Když je Malatestino Francescou odmítnut, řekne Giovannimu o Paolově lásce k jeho ženě a ten oba milence, Francescu i Paola, zabije.

Scotto podala před čtvrt stoletím, kdy už byl její hlas za zenitem, přehnaný a „vyšinutý“ výkon hodný divy, ale vytvořila roli s neutuchající sílou osobnosti. Eva-Maria Westbroek, která debutovala v Met před dvěma lety jako Sieglinde ve Wagnerově Valkýře, podala vyzrálejší ztvárnění. Předvedla i Francescinu zranitelnost v jemnějších polohách a lyrických momentech, avšak její hlas měl dostatek síly, aby překonal i narůstající orchestr.

Marcello Giordani měl nejdříve jako Paolo problémy, jeho hlas zněl na začátku druhého jednání napjatě a staženě. Ale když vyšplhal na vrchol obrovské scény Ezia Frigeria (která vypadá spíše jako z období průmyslové revoluce než renesance), jeho tenor získal na kovovém lesku. I když jeho barva hlasu se v lyričtějších pasážích vytrácela a nedosahoval Domingova uhlazeného vystupování, byl Giordaniho výkon o mnoho lepší než v prosinci, kdy jako Aeneas v Berliozových Trojanech v polovině série z představení odstoupil a vyřadil tuto roli ze svého repertoáru.

Delevanův dunivý baryton byl – i v roli poněkud až komického Gionciotta – impozantní, a vzdal se hrozivých vousů, které měl MacNiel v době premiéry inscenace. Robert Brubaker ukázal jako Malatestiono zářivý tenor a Ginger Costa-Jackson zase předvedla lahodný hlas a vystupování jako Franacescina otrokyně Smaragdi.

Marco Armiliato nevybičoval orchestr k běsnění jako Levine. I tak vedl představení, které vrátilo život partituře vypadající chvílemi, jako kdyby naslouchala Puccinimu. Režie se chopil David Kneuss, který se celkem vzato navrátil k původní 29 let staré koncepci, u jejíhož vzniku asistoval.  Inscenace z  velmi realistické éry Metropolitní opery zahrnuje i oheň chrlícího berana. Stále platí, že představení má tři přestávky, ale „děkovačky“ před tradiční zlatou oponou byly zredukovány z pěti na dvě.

(The Washington Tinmes – 5.3.2013 – Ronald Blum)

Riccardo Zandonai:
Francesca da Rimini
Dirigent: Marco Armiliato
Režie: Piero Faggioni
Scéna: Ezio Frigerio
Kostýmy: Franca Squarciapino
Světla: Gil Wechsler
Choreografie: Donald Mahler
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Jerry Grossman (violoncellové sólo)
Premiéra 9. března 1984 Metropolitan Opera New York
(Met: Live in HD 16.3.2013)

Francesca da Rimini – Eva-Maria Westbroek
Paolo – Marcello Giordani
Giovanni – Mark Delavan
Malatestino – Robert Brubaker
Samaritana – Dina Kuznetsova
Smaragdi – Ginger Costa-Jackson
Garsenda – Disella Làrusdóttir
Biancofiore – Caitlin Lynch
Altichiara – Patricia Risley
Donella – Renée Tatum
Simonetto – John Moore
Ostasio – Philip Horst
Toldo – Keith Jameson
Berlingerio – Stephen Gaertner
Archer – Hugo Vera
Prisoner – Dustin Lucas

www.metopera.org

Překlad Tereza Hybnerová
Foto Marty Sohl