Od Baltu až do Brna aneb tři severská díla pod taktovkou Tomáše Netopila

Litva, Lotyšsko, Finsko. To jsou země, které byly zastoupeny na programu koncertu, jemuž měl onen severský nádech původně vtisknout dánský dirigent Michael Schønwandt. Jeho opětovné vystoupení s Filharmonií Brno mu nedlouho před konáním koncertu zhatila stále ne příliš příznivá (avšak snad již pozvolna ustupující) epidemická situace. Taktovky se tedy chopil v německém Essenu působící český dirigent Tomáš Netopil, který před necelým měsícem s brněnskou filharmonií v Janáčkově divadle uvedl díla Liszta, Hindemitha a Francka.

Na úvod koncertu zaznělo přibližně třináctiminutové dílo nedávno zesnulého litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse s názvem Dzūkské variace pro komorní orchestr a zvukový pás z roku 1974. Komorní orchestr se přitom skládá pouze ze smyčců a v případě brněnského uvedení také nástroje kanklės, tedy litevského lidového nástroje, za jehož obdobu v našem prostředí můžeme považovat kobzu (strunný drnkací nástroj náležící do hudební rodiny citer). Partu kanklės, který dle dostupných informací lze nahradit klavírem, se zhostil dramaturg filharmonie a nepochybně iniciátor celého programu a jeho koncepce Vítězslav Mikeš. Mikeš jakožto znalec hudby postsovětských států je obdivovatelem pobaltské, zejména však litevské hudby, kterou v rámci svého dramaturgického počínání neúnavně propaguje a umisťuje do koncertních programů ať už abonentských cyklů, tak festivalu Moravský podzim. Samotné Dzūkské variace mají díky zvukovému pásu a vrstvení jednotlivých ploch leccos společného s hudebním minimalismem a nutno dodat, že litevské lidové písně se konceptu hudebního minimalismu svým cyklením a nezřídka disonantním vrstvením notně přibližují. Esence díla každopádně tkví ve variování litevské lidové písně, která z pásu zazní na úvod ve své autentické podobě a na závěr ve sborové úpravě od Mikalojuse Konstantinase Čiurlionise. Melodie této písně zároveň v průběhu skladby zazní právě na kanklės, přičemž dynamická průraznost partu byla vhodně zajištěna přizvučením tohoto lidového nástroje. Skladba jako taková stojí a padá na vrstvení ploch, čímž jsou vytvářeny variace a dynamický oblouk kompozice. Kromě tohoto oblouku ale provedení díla přidanou hodnotu v podobě plasticity hudebního projevu spíše postrádala. Je nicméně nesporné, že dílo nastínilo charakter celého večera a seznámilo posluchače neznalé osoby Broniuse Kutavičiuse s jeho hudbou, stejně jako (a to i skrze pečlivě připravený tištěný program) s litevským folklorem a lidovou písní, což je samo o sobě záslužným počinem.

Další skladbou v pořadí byl čtyřvětý Koncert pro anglický roh a orchestr z roku 1989 od patrně nejznámějšího lotyšského skladatele Pēterise Vaskse. Sólového partu se ujal Dominik Wollenweber, který je bezmála třicet let členem Berlínské filharmonie a v současné době patří k nejlepším světovým hráčům na anglický roh. Podobně jako v případě Kutavičiuse není ani Vasksova tvorba v Brně neznámá, jeho kompozice uvedla nejen zdejší filharmonie, ale také jiné hudební soubory. Samotný Koncert pro anglický roh a orchestr s Wollenweberem jako sólistou měl v Besedním domě navíc zaznít již v březnu 2020 – tehdy společně s díly Erkki-Sven Tüüra a Roberta Schumanna pod taktovkou Christiana Reifa v rámci programu „Od Baltu k Rýnu“. Bezmála pětadvacetiminutová skladba poněkud lavíruje na hranici melodicko-harmonického kýče, což však nemusí být nutně pejorativní označení. Jistou melancholičnost barvy anglického rohu totiž tato charakteristika vhodně doplňuje, což bylo patrné již při nástupu sólového partu v první větě koncertu. Wollenweberova hra se vyznačovala skutečně měkkým, lyrickým tónem, který byl zřetelný zejména v částech s komorním doprovodem. Orchestr obohacený o dřevěné dechové nástroje a perkuse totiž v tutti dynamických klimaxech sólový nástroj vcelku přehlušil, třebaže tyto pasáže měly velmi pěkné frázování. Dostatek prostoru sólista dostal v poměrně dlouhé kadenci na konci druhé věty s názvem „Lidová hudba“ (melodicky patrně nejpoutavější část Koncertu), kdy potvrdil svou vytříbenou techniku a tklivý tón. Tu mohl předvést také v přídavku, kterým bylo sólo na anglický roh z opery Richarda Wagnera Tristan a Isolda. Velmi sympatické přitom bylo, že Wollenweber sám přídavek uvedl v českém jazyce, kdy nejen že poděkoval za pozvání k interpretaci Vasksova díla a za přijetí brněnským publikem, ale také přídavek okomentoval jakousi programní vložkou a přiblížením děje opery v místě provedeného sóla. Za to vše se mu ještě jednou dostalo zaslouženého a intenzivního potlesku.