Od Jánošíka k Tulákovi. Před pětadvaceti lety zemřel Ján Cikker

Před pětadvaceti lety, 21. prosince 1989, odešel jeden z největších velikánů slovenského uměleckého života, mladší z dvojice zakladatelů slovenské opery, Ján Cikker. O tři roky starší Eugen Suchoň zemřel v červenci 1993. Shodou náhod odešel Ján Cikker poněkud nepozorovaně a bez většího povšimnutí ve chvíli, kdy společnost žila naplno žhavými aktuálními problémy oněch dní. Je paradoxní, že umělec, pro něhož smrt a smíření byly spolu s touhou po svobodě člověka od jisté chvíle nejzásadnějšími motivy jeho tvorby, odešel v okamžicích, kdy jeho krajané a spoluobčané, zbaveni letitého uzavření a z toho vyplývající myšlenkové a citové sterility, hledali cestu, jak žít v nové situaci, na niž nebyli příliš připraveni.

Ján Cikker se rozhodl pro komponování opery ve svých zhruba čtyřiceti letech, v době, když už za sebou měl velice úspěšnou dráhu uznávaného hudebního skladatele. Když se ale hlouběji zamyslíme nad vším, čím žil a čím se Ján Cikker do té doby zabýval, má to svoji logiku.Ján Cikker se narodil 29. července 1911 v Banské Bystrici. I když naprostou většinu svého života prožil v Bratislavě, do své Bystrice se vždy rád vracel a k tomuto městu se vždy hlásil. Banská Bystrica počátku dvacátého století byla sice typickým uherským okresním městem, ale existoval v ní čilý slovenský společenský a kulturní život. Působil zde vynikající ochotnický spolek stejně jako orchestr. Časem si troufli dokonce na Prodanou nevěstu. Malý Janko znal noty dříve, než uměl číst a psát. V době dospívání se čile zapojil do kulturního života města a vystupoval při nejrůznějších příležitostech. Byl všeobecně považován za zázračné dítě. Účinkoval na nejrůznějších kulturních akcích, které přinášel každodenní život města a jeho obyvatel.

Jeho otec, který přišel z Vídně, se ještě psal Zikker, ale syn Ján už byl do matriky zapsán jako Cikker. Maminka Marie byla výbornou zpěvačkou a klavíristkou, a když přišla o otce, který musel narukovat do války a který se v roce 1915 stal její obětí, doplnila si vzdělání, složila státní zkoušky a stala se učitelkou hudby. Svého syna učila a všestranně připravovala až do jeho patnácti let. Potom jej svěřila do péče profesorky Kmoníčkové. Cikker sám vzpomínal, jak na něj zapůsobila jeho první návštěva opery, když při návštěvě Budapešti zhlédl představení Wagnerova Tannhäusera. Velký vliv na něj mělo poslouchání nejnovějšího vynálezu – rozhlasu, v Banské Bystrici bylo možné poslouchat vídeňskou stanici. Vídeň sice už nebyla císařským a královským hlavním městem, ale stále si udržovala pověst jedné z nejvýznamnějších kulturních metropolí Evropy. A to se odrazilo (jako je tomu konečně dodnes) i ve vysílání rozhlasu.

Po maturitě na klasickém gymnáziu bylo jasné, že kroky čerstvého absolventa povedou na konzervatoř. Cikker se na přijímací zkoušky perfektně připravil, a byl tak zcela jednoznačně přijat. Měl zde štěstí na vynikající pedagogy, kteří jeho talent, schopnosti a vůli se neustále zdokonalovat jasně poznali a kteří si ho vesměs velice oblíbili a byli mu příznivě nakloněni.

Kompozici Ján Cikker studoval u Jaroslava Křičky, hru na klavír u Růženy Kurzové, hru na varhany u Bedřicha Antonína Wiedermanna, zpěv u Ladislava Kadeřábka a dirigování u Pavla Dědečka.

Vedle toho Cikker navštěvoval také přednášky z teorie a dějin hudby na filozofické fakultě, zejména lekce profesorů Zdeňka Nejedlého a Otakara Zicha. Po absolutoriu konzervatoře v roce 1935 se zapsal k profesoru Vítězslavu Novákovi do jeho mistrovské školy. Zde absolvoval s mimořádným úspěchem Capricciem pro orchestr, které uvedla na svém koncertu Česká filharmonie.

V roce 1936 mu získané státní stipendium umožnilo studium ve Vídni u profesora Felixe Weingartnera, které uzavřel svojí Jarní symfonií, věnovanou Vítězslavu Novákovi. Vídeňský pobyt poskytl Cikkerovi dostatek času a možností seznámit se s jejím bohatým hudebním a divadelním životem a nalézat inspiraci pro svou tvorbu.

Po návratu domů se aktivně zapojil do bratislavského hudebního dění. V roce 1938 se stal profesorem konzervatoře, v letech 1945–1948 byl dramaturgem Opery Slovenského národního divadla a od roku 1951 působil jako profesor kompozice na bratislavské Vysoké škole múzických umění.

Vedle toho Ján Cikker samozřejmě pilně komponoval. Inspiraci hledal v humánních ideálech, reflexích přírody a osobních zážitcích. Silným inspiračním zdrojem pro něj v té době byl také folklor. Zejména po vypuknutí války v jeho skladbách pak sílí jednoznačné a silné humanistické cítění; byla to například trilogie symfonických básní O životě (Léto, Voják a matka, Ráno).

Mimořádný význam v jeho tvorbě má kantáta Cantus filiorum z roku 1940 a Slovenská suita z roku 1943. Prázdniny roku 1944 trávil jako obvykle ve své milované Banské Bystrici, kde ho zastihlo Slovenské národní povstání, do kterého se aktivně zapojil. Složil Pochod povstalcov, z jeho poválečné tvorby se zmiňme alespoň o symfonické meditaci na moteto Heinricha Schütze Blažení sú mrtví.

Po všech svých životních i uměleckých osobních zkušenostech se Ján Cikker rozhodl na přelomu čtyřicátých a padesátých let zkomponovat operu. Téma, které si vybral pro svůj první operní opus, bylo příznačné jak pro Cikkerovu osobnost, tak pro dobovou atmosféru, v níž vzniklo.

Sám autor o tom napsal: „Opera Juro Jánošík je výsledkem dlouhodobé touhy zkonkretizovat chlapecké představy o tomto legendárním ochránci chudých. I já jsem hledal jeho poklady v Kremnických horách a Harmaneckých jeskyních. … Potom, jak roky běžely, romantické představy začínaly dostávat vážnější charakter.“

Cikker, jak jsme toho byli poté svědky u všech jeho dalších děl, přistoupil k opeře o legendárním zbojníkovi velmi zodpovědně. Nevycházel z pouhé legendy, ale studoval historická fakta a souvislosti. Je jasné, že v dobovém duchu byl silně zdůrazněn motiv „bohatým bral, chudým dával“, stejně jako důraz na národnostní notu a využití folklorní inspirace (ovšem velmi svébytným a pro autora charakteristickým způsobem). Na druhé straně se tu projevila i určitá poplatnost operní tradici (důraz na ženské postavy Milky a Zuzy, velká taneční čísla, v nichž ale opět bohatě využil svých důkladných znalostí slovenského folkloru).

Na tomto místě si dovolím ocitovat muzikologa Miroslava Blahynku: „Cikkerova operní tvorba nejvýrazněji přiblížila ideály slovenské opery stylovému a dramaturgickému zázemí evropské opery dvacátého století. Cikker podobně jako jeho o tři roky starší souputník Eugen Suchoň spojil ve své operní tvorbě ideály národní hudby a národní opery, které na Slovensku vykrystalizovaly v podstatě až v první polovině dvacátého století, s ideálem opery, který vznikal v nejvýznamnějších centrech hudebního a operního života v Evropě a v zámoří v tomtéž období. Cikker reagoval na stylové a dramaturgické podněty evropské opery s časovým odstupem, který nu umožnil nadhled a selekci kompozičních a dramaturgických řešení.“

Libreto k opeře Juro Jánošík napsal Cikkerovi Štefan Hoza, další významná osobnost pionýrského období slovenského hudebního a divadelního života, výborný tenorista, zručný režisér, autor a překladatel, který byl rovněž libretistou Suchoňových oper. Premiéru, která se konala 10. listopadu 1954, dirigoval Tibor Frešo, režíroval Miloš Wasserbauer, autorem scény byl Ladislav Vychodil. V titulní roli exceloval tehdejší hvězdný tenorista Gustáv Papp. Partnerkami mu byly Štefánia Hulmannová jako Milka a primadona tehdejšího souboru Margita Česányiová v roli Zuzy, Jánošíkovy druhy Uhorčíka a Gajdošíka ztvárnili Bohuš Hanák a Janko Blaho. Úspěch u publika i u kritiky byl mimořádný. Cikker nicméně zcela spokojený nebyl. Na opeře dále pracoval, takže definitivní tvar dostala až po několika desítkách repríz.. Opera Slovenského národního divadla s inscenací hostovala v Praze v roce 1959 a od té doby byla uvedena v Bratislavě ještě ve dvou dalších inscenacích.

Na českém jevišti Cikkerova Jura Jánošíka poprvé uvedl plzeňský šéf opery Karel Vašata v režii Bohumíra Zoula v roce 1970. V titulní roli se představil Zdeněk Jankovský, v roli Milky Marta Cihelníková, v roli Zuzy Libuše Bláhová. O rok později následovala liberecká opera, kde ji v režii Oldřicha Mrňáka nastudoval dirigent Petr Doubravský, v titulní roli s dlouholetým skvělým libereckým tenoristou Janem Malíkem. V Brně byl Juro Jánošík uveden v roce 1978. V režii Martina Hollého jej dirigoval Jan Štych. Představitelem Jánošíka byl Jiří Olejníček, v postavě Milky se střídaly Magdaléna Blahušiaková a tehdejší nová členka Janáčkovy opery Natálie Romanová, v roli Zuzy se představila Jindra Pokorná. V roce 1987 natočil Cikkerova Juro Jánošíka jako televizní film režisér Karol L. Zachar.

Po úspěchu Jura Jánošíka přistoupil Ján Cikker ke komponování svého druhého jevištního díla. Námět mu poskytl jeho přítel básník Ján Smrek. Byla jím báseň slovenského obrozeneckého básníka Samo Chalupky Turčín Poničan o osudu uneseného slovenského chlapce, který se stane tureckým begem. Ján Smrek napsal libreto. Cikker se zde poprvé setkal s tématem, které jej pak v různých podobách.provází v jeho dalších operách. Je to motiv smíření, v Begu Bajazidovi je spojen s akcentem na patriotické vyznění, jež je pro toto dílo charakteristické. Hojně jsou zde ovšem využívány motivy orientální, ve využití některých prvků připomínající velké romantické opery devatenáctého století.

Opera, jejíž bratislavskou premiéru dne 16. února 1957 nastudoval inscenační tým Tibor Frešo – Miloš Wasserbauer – Ladislav Vychodil a v níž titulní roli zpíval Gustáv Papp, se o měsíc a den později dočkala svého provedení v Košicích. Zde ji nastudoval v režii Branislava Krišky dirigent Ladislav Holoubek. Pražské Národní divadlo uvedlo Bega Bajazida v prosinci téhož roku v hudebním nastudování Roberta Brocka a režii Václava Kašlíka. Titulní roli vytvořil Jaroslav Stříška, partnerkami v ústřední ženské roli Katky mu byly Drahomíra Tikalová a Alena Míková.Krátce poté se hrál Beg Bajazid v německém Wiesbadenu a v dalších divadlech. Na českém jevišti byl uveden ještě v roce 1975 v Olomouci (dirigent Pavel Pokorný, režisér Jiří Glogar). Režisér Tibor Rakovský natočil v roce 1973 Bega Bajazida jako televizní film.

Na vzniku třetí Cikkerovy opery, kterou je Mister Scrooge (někdy také uváděn jako Mr. Scrooge), měly rozhodující podíl dvě okolnosti. Bratislavu navštívil renomovaný německý muzikolog, šéf hudebního oddělení známého vydavatelství Bärenreiter Fritz Oeser. Zhlédl také představení Bega Bajazida a operou byl doslova nadšen. Na základě toho se s Cikkerem seznámil a posléze úzce spřátelil s stal se inspirátorem a významným propagátorem jeho dalších tvůrčích činů. Druhou okolností pak bylo velmi vážné onemocnění, jež způsobilo, že úspěšný skladatel zrevidoval mnohé své životní priority, což se rovněž výrazně projevilo v jeho tvorbě.

Námět pro svoji třetí operu Cikker našel v u nás sice známé, ale především v anglosaském světě nesmírně populární Vánoční koledě (A Christmas Carol) anglického klasika Charlese Dickense. Dejme slovo skladateli samotnému: „Toto téma jsem objevil náhodou a myšlenka mě velice zaujala. Starý člověk, ziskuchtivý a sobecký, na konci svého života zjišťuje, že se celý život hnal pouze za zlatem, přičemž úplně zapomenul na přátelství, lásku, sounáležitost s lidmi, uvědomil si, že žil zbytečně, Toto poznání ho změní na člověka laskavého, lidsky a sociálně hluboce cítícího, snažícího se napravit své chyby.“

Libreto si napsal skladatel sám, v závěrečné fázi ve spolupráci s přítelem, básníkem Jánem Smrekem. Základní schéma příběhu ponechal, výrazně změnil závěr. Zatím co u Dickense se polepšený skrblík Scrooge (scrooge je anglický výraz pro skrblíka), Cikker nechá svého hrdinu projít katarzí a zemřít. Dílo má velmi komorní charakter a klade si základní mravní otázky.

Práce na opeře, která se původně měla jmenovat Tieně (Stíny), byly v podstatě ukončeny a blížil se termín premiéry v operním souboru SND, stanovený na rok 1959. K premiéře ale nakonec nedošlo: skladatel byl obviněn z mysticismu a opera byla z programu stažena. Pro vážně nemocného skladatele to mělo mimořádně negativní důsledky. Opery se sice pak ujalo divadlo v Cikkerově rodné Banské Bystrici, ale po výměně vedení divadla sešlo i z banskobystrické realizace. Falešné obvinění vzniklo na základě intrik ve Svazu slovenských skladatelů. I když bylo později negováno, pro skladatele znamenalo traumatický zážitek s trvalými důsledky.

Díky iniciativě Fritze Oesera nakonec proběhla 5. října 1963 premiéra v německém Kasselu pod názvem Abend, Nacht, Morgen (Večer, noc, ráno), Realizace díla se ujali přední němečtí tvůrci. Dirigentem premiéry byl tehdy čtyřiatřicetiletý, ale již proslulosti se těšící hudební ředitel opery v Lübecku Christoph von Dohnányi, který současně zastával funkci hlavního dirigenta v Kasselu, režie se ujal Hans Neugebauer, známý především ze svého působení Kolíně nad Rýnem. Bratislavská premiéra se konala 30. listopadu 1963, dirigentem byl Ladislav Holoubek, režisérem Karel Jernek. V titulní roli se představil Juraj Martvoň, jeho protihráčem, šikanovaným sluhou Bobem Jiří Zahradníček. S touto inscenací hostoval poté operní soubor Slovenského národního divadla v Praze, což byla zatím jediná prezentace tohoto významného Cikkerova díla v Česku. S použitím nahrávky premiérové inscenace operu natočil v roce 1967 režisér Tibor Rakovský jako televizní film. Na obrazovce ústřední role herecky ztvárnili Václav Nouzovský (Mr Scrooge) a Emil Horváth (Bob). V listopadu 2011 se k opeře Mister Scrooge u příležitosti Cikkerova životního jubilea vrátila opera SND. Ke stému výročí narození Jána Cikkera ji uvedla v novém nastudován (dirigent Tibor Štafánek, režie Andrea Hlinková). V titulní roli slavil úspěch Peter Mikuláš, jeho partnerem v postavě sluhy Boba byl tenorista Jozef Kundlák.

Pro zajímavost dodejme, že tato Cikkerova opera nebyla jediným zpracováním Dickensovy povídky pro potřeby hudebního divadla. V minulém století vytvořila její operní variantu v sedmdesátých letech skotská komponistka žijící v USA Thea Musgrave. Její operu A Christmas Carol uvedla v listopadu a prosinci 2002 Opera Virginia v Richmondu. Newyorský skladatel Jon Deak zkomponoval pod názvem The Passion of Scrooge (Scroogeovy pašije) operu pro sólo baryton a komorní orchestr. Letos od 5. do 21. prosince se v texaském Houstonu, ve kterém sídlí velmi prestižní a ambiciózní soubor Houston Grand Opera, hrálo deset představení operního monodramatu A Christmas Carol, jehož autory jsou hudební skladatel Iain Bell a autor libreta a režisér v jedné osobě Simon Callow, herec, režisér a spisovatel, jehož první filmovou rolí byla postava Emanuela Schikanedra, který hraje roli Papagena v Kouzelné flétně ve Formanově Amadeovi.

Houstonské představení A Christmas Carrol bylo koncipováno jako devadesátiminutová one man show, v němž všechny role zpívá a hraje jediný interpret. Původně byla psána pro tenoristu Anthony Deana Griifeye, který proslul především skvělým ztvárněním titulní role Brittenovy opery Peter Grimes v Met. Pro onemocnění ale odstoupil a nahradil jej americký tenorista Jay Hunter Morris, který poprvé vystoupil na prknech Met v roce 2007 v roli Števy ve dvou představeních pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Posléze se proslavil mimo jiné v poslední inscenaci Wagnerova Prstenu Nibelungova v Met jako Siegfried.

Ještě před prvním uvedením opery Mister Scrooge byla premiéra čtvrté Cikkerovy opery, pro niž skladatel našel námět v románu Lva Nikolajeviče Tolstého Vzkříšení. Tentokráte nebyl prvním, koho příběh dívky Kaťuši a jejího svůdce knížete Něchljudova zaujal. Poprvé tento námět přivedl na jeviště italský skladatel Franco Alfano, kterého jsme donedávna znali víceméně pouze jako toho, kdo dokončil partituru Pucciniho Turandot. Dnes je ve světě dost populární jeho operní zpracování Cyrana z Bergeracu, které u nás uvedla v roce 2007 ostravská opera. Alfanovo Vzkříšení mělo premiéru v Turině v roce 2004 a dirigoval je tehdy začínající Tullio Serafín.

V libretu, které tentokráte už Cikker napsal zcela sám, potlačil vedlejší dějové linie románu a zcela se koncentroval na osud protagonistů – Kateřiny Maslovové a knížete Něchljudova. Opera má tři dějství, v každém z nich jsou obrazy odděleny intermezzy. Intermezza jsou v podstatě vnitřními monology obou protagonistů, v nichž odhalují svůj charakter a své myšlenkové pochody. Intermezza patří k vrcholům díla. Podobně jako v opeře Mister Scrooge změnil Cikker oproti Tolstému závěr. Na rozdíl od románu, v němž Kateřina a Něchljudov nalézají své vzkříšení ve společném životě, Cikker nechává Káťu zemřít v Něchljudovově náručí. Těm, kdož se chtějí dozvědět více informací o Cikkerovi jako libretistovi, doporučuji seznámit se s kvalitní bakalářskou prací studentky brněnské teatrologie Kláry Škrobánkové, kterou napsala pod vedením docenta Pavla Drábka v roce 2013. Tato práce je zveřejněna na webových stránkách.

Protože na Slovensku byl stále Cikker v určité nemilosti, premiéru připravilo pražské Národní divadlo. Konala se v rámci Pražského jara 18. května 1962, dirigoval ji Jaroslav Krombholc, režisérem inscenace byl Karel Jernek. V ústředí dvojici zazářili Alena Míková a Teodor Šrubař. Úspěch byl mimořádný. Jako o události sezony se o ní psalo v mnoha zahraničních novinách a časopisech.Traduje se, že Walter Felsenstein při gratulaci před Cikkerem poklekl. S mimořádným ohlasem se setkalo představení Národního divadla na festivalu v Edinburgu v roce 1964. Řadou kritiků byla tehdy tato opera ohodnocena jako jedno z nejlepších operních děl dvacátého století.

V Bratislavě mělo Vzkriesenie premiéru 22. září 1962. Dílo nastudoval a řídil Ladislav Holoubek v režii Kornela Hájka. Role Kaťuši a Něchljudova úspěšně ztvárnili Anna Martvoňová a Juraj Martvoň.

Vzkříšení se poté dočkalo uznání a bylo uvedeno na mnoha operních scénách v Německu, ale například také v Bernu, Goteborgu. Lublani či Antverpách. Významná byla stuttgartská inscenace, kterou režíroval jeden z nejvýznamnější operních režisérů té doby Günther Rennert. V Brně uvedl Vzkříšení propagátor moderní operní tvorby Václav Nosek. Režisérem představení byl Oskar Linhart. V roli Káti vystoupila Milada Šafránková, pro kterou bylo ztvárnění této postavy jedním z největších úspěchů její brněnské kariéry, v roli Něchljudova alternovali Jaroslav Souček a René Tuček.

Po Vzkříšení se Ján Cikker rozhodl pro námět ze současné dramatické tvorby. Začal pracovat na opeře Meteor podle hry Petera Karvaše. Dokončil ale pouze 1. jednání.

Další námět našel Cikker u Romaina Rollanda v jeho Hře o lásce a smrti. Téma této revoluční hry výrazně rezonovalo se společenskuo atmosférou šedesátých let v Československu. V roce 1964 ji nastudoval ve své adaptaci Alfréd Radok a představení vstoupilo do historie českého divadla. Libretista Cikker se tentokráte věrně držel autorovy předlohy, k jejímuž zhudebnění dostal od vdovy po Romainu Rollandovi souhlas, ale nepochybně znal Radokovo představení, o čemž svědčí řada míst v libretu, využití sboru i některé scénické poznámky.

Poprvé byla Hra o lásce a smrti uvedena v Bavorské státní opeře 1. srpna 1969 pod taktovkou Václava Neumanna v režii Günthera Rennerta, tehdy již intendanta mnichovské Státní opery. Bratislavská premiéra byla v září 1973. Představení v režii Branislava Krišky dirigoval Zdeněk Košler. Hlavní role ztvárnili Juraj Martvoň (Courvoisier), Magdaléna Hajóssyová (Sofie) a Gustáv Papp (Vallé). O deset let později operu uvedlo pražské Národní divadlo pod taktovkou Ladislava Slováka a v režii Karla Jerneka. Hlavní role byly svěřeny Jaroslavu Součkovi, s kterým v postavě Courvoisiera alternoval Jaroslav Horáček, jenž tuto roli zpívá v rozhlasové nahrávce díla, Antonii Denygrové (Sofie) a Ivo Žídkovi (Vallée).Další Cikkerova opera Coriolanus na námět Shakespearovy antické tragédie je všeobecně považována za Cikkerovu reakci na normalizaci, probíhající po roce 1968. Libretista Cikker Shakespearův text zkrátil, vypustil některé válečné scény. Jak je tomu u Cikkera obvyklé, velkou úlohu má orchestr, velmi využívá i sboru. Jak v libretu, tak v partituře je velký důraz kladen na postavu titulního hrdiny. Muzikologové výrazně zhodnotili v díle obsažené tendence k nové syntéze melodického základu, k vytváření dlouhých výrazných melodických linií plných napětí.

První uvedení Coriolana bylo v roce 1974 v pražském Národním divadle pod taktovkou Zdeňka Košlera a v režii Přemysla Kočího. Titulní roli ztvárnil Antonín Švorc, z představení byla pořízena rozhlasová nahrávka.Coriolanus se poté hrál v několika německých městech, inscenaci ve Výmaru dirigoval Ondrej Lenárd. Na Slovensku byl Coriolanus poprvé uveden až v listopadu 2011 v skladatelově rodné Banské Bystrici u příležitosti stého výročí jeho narození. Operu nastudoval a řídil Marián Vach, režisérem byl Roman Polák.

V letech 1976–1978 pracoval Ján Cikker na opeře Rozsudok, která je zpracováním povídky německého klasika Heinricha von Kleista Zemětřesení v Chile. Povídka byla inspirována tragickými událostmi spjatými se zemětřesením, které bylo v Chile v roce 1647. Hrdinové povídky, dívka Josefa a její milenec Jéronimo, se stanou obětí masové hysterie, protože dav přírodní katastrofu připisuje jejich hříchu. Podle vlastních Cikkerových slov jej zaujalo, jak – citujme – „Kleist v novele, kterou napsal v letech 1804–1806 kritizuje nelidskost psaných zákonů společnosti – a zejména těch nepsaných, které přivádějí člověka do zkázy“. Muzikolog Igor Vajda o díle napsal: „Rozsudok je velmi aktuálním protestem proti každému mechanismu moci, který bezohledně šlape po lásce, naději, spravedlnosti a svobodě.“Na rozdíl od předchozích dvou oper tentokráte Cikker výrazně předlohu pozměnil včetně jmen hrdinů. Z Josefy se stala Isabela, z Jéronima Lorenzo, podle Cikkerova vyjádření se tak stalo kvůli lepší zpěvnosti při výslovnosti jmen. Libreto, které nepatří k nejzdařilejším a trpí určitou chaotičností, je celé dílem Cikkerovým, pouze text písně mezzosopranové postavy Pepity napsal Milan Rufús.

Premiéra opery byla na podzim 1979 v rámci Bratislavských hudebních slavností. Dirigoval Ondrej Lenárd, režisérem inscenace byl Branislav Kriška. ústřední postavy Isabely a Lorenza zpívali a hráli Marta Nitranová a Peter Osvald. Opera pak byla hrána na několika německých operních scénách. V roce 1983 ji uvedlo Slezské divadlo v Opavě pod taktovkou Oldřicha Bohuňovského v režii Martina Dubovice.

Určitou výjimkou v Cikkerově operním odkazu je jeho osmé jevištní dílo, Obliehanie Bystrice, jediná autorova komická opera. Cikker převedl do operní podoby stejnojmennou prózu maďarského autora Kálmána Mikszátha. Na Slovensku i v Čechách vyšel román pod názvem Poslední hradní pán. Mikszáth se, patrně vzhledem ke svému vztahu k rodnému městu, vrátil k původnímu názvu, který v maďarštině zní Beszterce ostroma. Hrdinou příběhu je skutečná postava, podivínský šlechtic Stefan Pongrácz, který žil v letech 1935–1986 na svém zámku na Banskobystricku, ve svém vysněném středověkém světě.

Libreto obsahuje řadu vtipných komediálních situací, v hudbě Cikker používá barvité orchestrace, v níž se střídají tragické, lyrické a komické momenty, součástí partitury jsou taneční čísla a pochody.V titulním hrdinovi Ján Cikker podle muzikologa Miloslava Blahynky zobrazil „postavu vzbuzující úsměv, pousmání, jakéhosi novodobého Hanse Sachse“. Oproti Mikszáthovu originálu opět mění závěr, tentokráte ovšem opačně než v některých svých předchozích dílech. Zatímco v próze hrdina spáchá sebevraždu, u Cikkera tak učiní jen naoko a opera končí smírně.

Premiéra opery byla v Bratislavě v roce 1983 v hudebním nastudování Ondreje Lenárda a v režii Branislava Krišky. Představitelem titulní role byl Ondrecj Malachovský, v hlavní ženské roli Isabelly Marta Nitranová.

Pro svoji poslední dokončenou operu se Ján Cikker inspiroval v české dramatické literatuře. Stalo se jím dramatické podobenství bratří Čapků Ze života hmyzu. Sám se k tomu vyjádřil v programovém bulletinu k bratislavské premiéře opery. „Stojím v hluboké pokoře před zázraky lidského srdce, lidské radosti, lidské sounáležitosti. V této mé opeře jde právě o to. V podstatě je oslavou lidské dobroty a opovrhováním nelidskosti. Jako skladatel jsem se možná měnil, jako člověk jsem zůstal takový jako při svých skladatelských operních začátcích. Já sám oproti všemu neztrácím víru v lidi a jsem přesvědčený, že budou umět překročit svůj tisíciletou kletbou a hrůzami zabarvený stín.“

Miloslav Blahynka o posledních dvou jevištních Cikkerových dílech píše, že je „spojuje na rozdíl od předchozích děl obraz apolitického hrdiny povzneseného nad všechny hamižnosti a kořistnictví všedního života“. Ústřední postavu Tuláka přirovnal Blahynka k Revírníkovi v Janáčkově Lišce Bystroušce.

Premiéra Cikkerovy opery Zo života hmyzu byla 21. února 1984 v Bratislavě. Dirigentem byl Viktor Málek, režisérem Branislav Kriška. Poté začal Ján Cikker připravovat svou další operu, Antigonu na námět Sofoklovy tragédie. Bohužel dílo nedokončil, zachovaly se jen určité skicy.Miloslav Blahynka ve své mimořádně důkladné a fundované studii, jež byla publikována v časopise Slovenské divadlo (číslo 2, ročník 2011) pod názvem Operní tvorba Jána Cikkera a jej společenské pozadie hodnotí Cikkerův přínos následovně: „Odkaz na humanitu, který u Cikkera souvisí i s šíří literárních podnětů, vedl k universálním myšlenkovým poselstvím. Cikker je ve své dramaturgii staví nad individuální rozměry svých hrdinů. Z koncepce a dramaturgie Cikkerovy tvorby však jasně vnímáme vše, co určuje kvalitu humánního rozměru člověka. … V časech železné opony plnila Cikkerova operní tvorba nejen funkci kulturního mostu mezi Východem a Západem, ale i funkci humanizujícího činitele, přinášejícího významné umělecké a etické poznání.“

Foto archiv, archiv ND Praha