Od Oněgina až k Daliborovi: Jan Hilbert Vávra, pěvec, ale také výtvarník a pedagog

  1. 1
  2. 2
Životní a umělecké osudy umělce, jehož zmiňujeme 8. ledna u příležitosti pětašedesátého výročí jeho úmrtí, připomínají, vezmeme-li v úvahu všechny okolnosti a souvislosti, zejména rodinné, spíše námět pro poněkud romantický seriál z období společenské a kulturní emancipace české společnosti.

Osobnosti české opery
Jan Hilbert Vávra, jenž bývá často uváděn pouze pod jménem Hilbert Vávra, byl potomkem bohaté pražské mlynářské rodiny.Zámožní pražští mlynáři – „páni otcové“, jak se jim tehdy říkalo – bývali v devatenáctém století začasté velkými vlastenci a mecenáši českého obrození. Byl jím i Jan Vávra, majitel dobře prosperujícího mlýna na břehu Vltavy ve svatovojtěšské čtvrti, v samotném centru Prahy. Měl šest synů a nad kolébkou tří z nich se nepochybně skláněly múzy Thálie a Euterpé. Dědicem úspěšného podniku měl být původně syn Antonín (1847–1932). U něj záhy zvítězily láska k hudbě a pěvecké umění, a proto ku prospěchu české opery si zvolil kariéru operního sólisty. Ladislav Novák ve své vzpomínkové knize Stará garda Národního divadla, která vyšla v roce 1944, charakterizuje tenoristu Antonína Vávru slovy: „…nejzasloužilejší člen staré operní gardy Národního divadla, umělec na slovo vzatý, člověk hlubokého charakteru a nejušlechtilejších snah“. Po Polákovi převzal už v Prozatímním divadle roli Jeníka, byl prvním Šťáhlavem, Ladislavem, Lukášem, Vítkem i Jarkem, kterého mu Smetana přidělil jako „vždy svému milému příteli, kterému přeje známou lahodnost hlasu a způsobů“.

Divadlu se upsali i další dva Antonínovi bratři, kteří si zvolili herecké povolání. Starší Václav (1861–1922) působil v řadě divadelních společností a krátký čas byl i členem Činohry Národního divadla. Mladší, hereckým talentem výrazně obdařený Jan (1861–1932) nejprve spojoval své divadelní sklony s podnikatelskými. Jaroslav Kvapil ve své autobiografické memoárové knize O čem vím vzpomíná, jak na sklonku devatenáctého století se skupinou divadelních nadšenců usilovali o vybudování druhého českého divadla v Praze. Naskytla se jim možnost využít výstavy architektury pořádané na pražském výstavišti v roce 1898, „kde měla se vztyčiti jakási budova, zpola koncertní a přednášková síň, spolu divadlo a do vínku ji dáno jméno Uranie“. Rozhodli se tedy využít této možnosti a „… protože bylo potřeba našemu podnikání nějaké divadelní koncese, získán byl divadelní nadšenec, aby tu koncesi pro náš podnik opatřil. To byl Jan Vávra, člen té dynastie divadelní vávrovské, z níž pošel vynikající tenorista Prozatímního a z prvních let Národního divadla.“Jan Vávra se posléze rozhodl pro hereckou kariéru. V roce 1900 se stal členem Činohry Národního divadla a byl jednou z významných opor Kvapilovy šéfovské éry. Byl například prvním českým Tuzenbachem v Čechovových Třech sestrách. Jaroslav Kvapil ve výše zmíněné memoárové knize o něm píše: „Zvláště Strindbergův Otec byl jeho parádní rolí a láskou, zůstal jí doposledka.“ Divadlu se upsal jeho starší syn Jan Hilbert, jemuž je tento článek věnován, ale silné herecké vlohy prokazoval i Hilbertův mladší bratr Miloš (1864–1962). Vystudoval medicínu a lékařské profesi se také věnoval. Celý život ale ochotničil a zkoušel to i na profesionální scéně. V letech 1917/1918 dokonce třikrát vystoupil na scéně Národního divadla, jednou to bylo dokonce v roli Francka v Maryši.

Skvělé herecké období prožil ale Miloš Vávra v němém filmu, kde se stal jednou z hereckých hvězd mladého uměleckého žánru. S příchodem zvuku jeho filmová kariéra skončila. Objevil se na plátně již pouze jednou. Bylo to v roce 1935 v nepříliš zdařilém filmu Osudná chvíle, v němž hrál roli lékaře doktora Materny.

Do dějin českého divadla se ovšem významně zapsal syn doktora Miloše Vávry, Karel. Ve své kariéře se, podobně jako jeho strýc, sešel s Jaroslavem Kvapilem a stal se jednou ze stěžejních opor Kvapilova vinohradského souboru ve dvacátých letech. Předčasná smrt bohužel příliš brzy ukončila jeho vynikající kariéru.

Letošní jubilant Jan Hilbert Vávra se narodil 9. dubna 1888. Zpěv studoval nejdříve u svého strýce Antonína Vávry a u italského barytonisty a pedagoga Battistiniho. V roce 1911 se stal sólistou opery opavského německého divadla. V lednu 1912 hostoval v Národním divadle v roli Evžena Oněgina a v dubnu téhož roku v roli Silvia v Leoncavallových Komediantech. V červnu téhož roku vystoupil v premiéře opery Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova Sněguročka v roli Mizgira, už jako člen Národního divadla.

Rozhodl se prohloubit svá pěvecká studia pobytem v zahraničí, nejdřív v Berlíně a poté v letech 1914–1915 u slavného francouzského barytonisty alžírského původu Dinha Gillyho. Studium u Gillyho doporučila Vávrovi Ema Destinnová, která účinkovala spolu s Gillym v desítkách představení na scéně Met. Gilly byl například jejím otcem v roli Amonasra v Aidě, v Poncchielliho Giocondě vytvořil roli zloducha Barnaby a v Mascagniho Sedláku kavalírovi, v němž byla Destinnová skvělou Santuzzou, byl jejím partnerem v roli Alfia.

Nad kolébkou Hilberta Vávry ale patrně vedle zmíněných múz stály i sudičky, jež mu do vínku daly výtvarný talent. Hilbert Vávra se věnoval profesionálně i těmto umělecký oborům. Studoval malbu u známého a slavného malíře krajináře, autora především pražských motivů Jaroslava Šetelíka. Sochařině se učil u Hanuše Folkmana, který u něj vzbudil i lásku k loutkovému divadlu, a profesora Jaroslava Brůhy. Jaroslav Brůha, autor řady významných pomníků (jmenujme za všechny jeho sochu primátora Podlipného na náměstí v pražské Libni), byl velkým přítelem herců a zpěváků, zvláště pevné přátelství jej pojilo s Vilémem Zítkem, jehož vynikající sochařský portrét vytvořil. Ve Vávrově životě přišlo období, kdy se věnoval převážně svým malířským a sochařským aktivitám. Objektem jeho zájmu byli vynikající umělci z řad členů Národního divadla a další významné osobnosti tehdejšího veřejného života. Autor Nového slovníku československých výtvarných umělců Prokop Toman uvádí, že Hilbert Vávra je autorem sto osmdesáti dvou výtvarných děl.

Již Vávrovo první vystoupení na jevišti Národního divadla v roli Evžena Oněgina (zajímavé je, že opera se tehdy uváděla pod názvem Eugenij Oněgin) ukázala, v jakém oboru se bude nejvíce a nejdokonaleji prosazovat.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat