Od Oněgina až k Daliborovi: Jan Hilbert Vávra, pěvec, ale také výtvarník a pedagog

  1. 1
  2. 2

Jeho lehký, jasný lyrický baryton ve spojení s výrazným elegantním vzezřením jej přímo předurčovaly pro postavy hrdinů romantických oper, na jedné straně elegánů, na druhé straně postav s bohatým citovým zázemím. Protože byl sám velice dobře herecky disponován a na svém hereckém projevu neustále pracoval, dosahoval velmi úspěšného propojení všech složek potřebných k dokonalému portrétu ztělesňované postavy. A díky značnému výtvarnému cítění byl jeho jevištní projev charakterizován precizním gestickým výrazem postav.

Vedle již zmíněného Oněgina se brzy prosadil v rolích, jako byl Don Juan (tehdy se pod tímto názvem hrál Mozartův Don Giovanni), hrabě Almaviva z Figarovy svatby, Jeleckij v Čajkovského Pikové dámě, Valentin v Gounodově Faustovi a Markétce, Schaunard a posléze i Marcel v Pucciniho Bohémě, konzul Sharpless v Madame Butterfly, Renáto ve Verdiho Maškarním plesu či otec Germont v Traviatě, v oněch dobách hrané pod názvem Violetta.

Z české tvorby mu byly jak po stránce pěvecké, tak herecké nejbližší dvořákovské role. V nich mohl plně uplatnit všechny své přednosti. Na prvním místě to byl Bohuš z Jakobína, kterého ztvárnil v desítkách představení a v němž mohl výborně využít svůj smysl a cit pro uměřenou ušlechtilost výrazu. Velmi blízké mu byly také postavy krále Matyáše v Králi a uhlířovi, Knížete v opeře Šelma sedlák anebo Bohumíra z Bouillonu v Armidě. Ve Foersterových operách účinkoval v postavách Sládka v Srdci, Jiřího v opeře Nepřemožení a Bassania v shakespearovské Jessice. Ze smetanovských postav mohl svůj svébytný projev úspěšně využít především v rolích Tomše v Hubičce a Kaliny v Tajemství, v Prodané nevěstě byl v mnoha představeních představitelem Míchy.Řadu výborných příležitosti poskytla Hilbertu Vávrovi operní tvorba francouzská. V u nás málo známé opeře Louise Maillarta Poustevníkův zvonek měl úspěch v roli Belamyho, v Delibesově Lakmé vytvořil postavu Fréderica, v Massenetově Manon de Brétignyho a ve Wertherovi Alberta, v Carmen byl pravidelným představitelem seržanta Moralese, v Offenbachových Hoffmannových povídkách se s ním mohli diváci setkat v rolích Spalanzaniho a Schlemihla.

Z dalších rolí Hilberta Vávry se zmiňme o Kilianovi a knížeti Otakarovi z Weberova Čarostřelce a Šerasminovi  z Oberona, Benátském hostu ze Sadka Nikolaje Andrejeviče Rimského-Korsakova či hraběti Gilovi z opery Zuzančino tajemství Ermanna Wolfa-Ferrariho. Se soudobou českou operní tvorbou se setkal v rolích Kučiny v Ostrčilově Poupěti a Státního zástupce v Jeremiášových Bratrech Karamazových.

Zajímavou epizodou v pěvecké kariéře Hilberta Vávry v Národním divadle bylo období let 1920–1921, v nichž se pěvec snažil o přeškolení do tenorového oboru. Představil se v té době v řadě významných tenorových partií (Princ v Rusalce, Don José v Carmen, titulní role v Massenetově Wertherovi a Auberově opeře Fra Diavolo, Fenton ve Verdiho Falstaffovi a 3. září 1921 se publiku představil dokonce v titulní roli Smetanova Dalibora). Ačkoli podle dobových svědectví prokázal, že po technické stránce je schopen tenorové role zvládnout, přece jenom se vrátil k barytonu.

Ambiciózní a sám k sobě náročný Hilbert Vávra pociťoval na konci dvacátých let, že jeho vrcholný čas míjí. Na jeviště stále více pronikaly moderní opery, jeho naturelu cizí a šéf Ostrčil angažoval do souboru opery mladé zpěváky, kteří odpovídali jeho požadavkům na moderní interpretaci opery. V roce 1929 přicházejí do souboru dva výrazní pěvci, kteří na svých dosavadních působištích prokázali, že jsou dokonale schopni dostát požadavkům na sólistu první české operní scény. Z Brna přišel Zdeněk Otava, který typem svého projevu byl Hilbertovi Vávrovi blízký, a z Ostravy Stanislav Muž. O rok později byl do Národního divadla angažován jako velký příslib barytonista Josef Křikava, slavící velké úspěchy v olomouckém divadle.

Za těchto okolnosti se Vávra rozhodl ukončit své angažmá v Národním divadle, i když se občas v některých rolích do divadla vracel. V letech 1932– 1933 řídil Divadlo Uranie, kde  se snažil uvádět operní představení, hostoval na českých operních scénách, zpíval ve Velké operetě. Pilně se v té době věnoval své výtvarné zálibě. Jedenkrát se také objevil na filmovém plátně. V populárním filmu s Vlastou Burianem v titulní roli, C. a k. polní maršálek vystupuje jako zpěvák v hospodě, který se při zpěvu sám doprovází na harmoniku.

Hilbert Vávra byl i jedním z průkopníků uměleckého loutkářství. Věnoval se takzvaným rodinným loutkovým divadlům, jež byly na počátku dvacátého století populární. V roce 1919 uvedl v sále pražské Adrie loutkové představení parodie na Weberova Čarostřelce, v níž jako zpěváci účinkovali členové Opery Národního divadla.

Na jeviště Národního divadla se vrátil ještě v roce 1945 v inscenaci Škroupova Dráteníka, v níž vytvořil roli kupce Květenského. Poslední představení, v němž v této roli účinkoval, se konalo 2. února 1946.

Významně se Hilbert Vávra zapsal do historie českého interpretačního umění jako pěvecký pedagog. Mezi jeho prvními žáky se setkáváme s Jarmilou Novotnou, kterou mu doporučila v roce 1923 Ema Destinnová. Z mnoha dalších jmenujme například sopranistku Štěpánku Jelínkovou anebo tenoristu Jaroslava Gleicha. Od roku 1939 byl profesorem zpěvu na Pražské konzervatoři, kde jeho žáky byli mimo jiné Jiří Joran či Ladislav Mráz. Jeho lekce zpěvu navštěvovala také Yvetta Simonová.

Všestranný a pro umění zapálený Hilbert Vávra zemřel v necelých dvaašedesáti letech 8. prosince 1962 v Praze.

(foto archiv ND Praha, Jiří Hilmera)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat