Odcházející šéf Vídeňské státní opery a rakouský tisk

  1. 1
  2. 2

Končící šéf Vídeňské státní opery Ioan Holender to má už takříkajíc za pár. A tak se jeho jméno objevuje v rakouských novinách stále častěji. Nejinak tomu bylo i včera. Tady je to nejzajímavější, ve výběru a překladu Vlasty Reittererové:

Když operní ředitelé odcházejí
Georg Markus
Kurier, 20. června 2010


Je to skoro zázrak. Operní ředitel odchází – a není kolem toho žádný poprask, který by stál za řeč. Přitom má vídeňská Státní opera velkou tradici v tom, jak vyhání své šéfy s nadávkami a hanobením. V případě pana Holendera se nic takového neděje.


Operní znalci ještě pamatují hlasitý odchod Herberta von Karajana, jenž odcházel dokonce dvakrát – a pokaždé rozhádaný. Odchod č. 1 se odehrál v únoru 1962, protože ministr Drimmel – za Karajanovými zády – projednal s jevištním personálem novou smlouvu. Maestro se rozzuřil a odtáhl. Nechal se však publikem, souborem i ministrem uprosit, aby se triumfálně se na své místo vrátil. Slíbil to pod podmínkou, že bude jeho spoluředitelem ustanoven šéf Festwochen Egon Hilbert. Aby o dva roky později odešel podruhé – tentokrát protože byl Hilbert ustanoven jeho spoluředitelem.
Ti dva spolu zkrátka nemohli vyjít, především proto, že Hilbert chtěl mluvit do uměleckých věcí. Spory vyvrcholily tím, že Karajan od Hilberta žádal, aby se dál neoznačoval „Staatsoperndirektor“, nýbrž „Direktor der Staatsoper“ [jemná, v němčině však hierarchicky významná nuance]. 5. listopadu 1963 poslal Karajan slavnostně oblečené publikum premiéry Bohémy domů. Důvodem byla stávka jevištního personálu, protože Karajan nahradil rakouského napovědu italským.
Jeho záliba v uvádění oper v původním jazyce byla také hlavní důvod jeho odchodu č. 2. Padaly protesty, protože publikum operám nerozumělo: Verdi a Puccini se hrál za Karajana italsky, Bizet a Debussy francouzsky. A když uvedl Borise Godunova v ruštině, žertoval jeden z filharmoniků: „Nakonec ještě bude dávat Kouzelnou flétnu německy.“ Karajan opustil ředitelnu, a tentokrát jednou provždy. Proč vlastně, později sám vysvětlil takto: „Ve Vídni má každý operní ředitel půldruhého milionu spoluředitelů, a všichni mu říkají, jak to má dělat.“

Dvakrát odcházel také Karajanův předchůdce Karl Böhm. Poprvé, roku 1945, to bylo kvůli jeho vazbě na nacistický režim. Podruhé se mu vytýkalo, že diriguje častěji v Metropolitní opeře než ve Vídni, načež poznamenal: „Nehodlám obětovat svou kariéru vídeňské Státní opeře.“ Po tomto málo diplomatickém výroku byl Böhm 1. března 1956 při představení Fidelia přivítán pískajícím publikem. Ředitel byl tak uražen, že oznámil demisi. Ke skutečnému skandálu došlo teprve tehdy, když prohlásil, že „vládu nad vídeňskou operou převzala lůza“.
Před válkou měly skandály kolem odstupujících ředitelů často politické pozadí. Když řekl dirigent Clemens Krauss roku 1934, po atentátu na kancléře Dollfuße, že by dal před vídeňskou Státní operou přednost postu v Berlíně, Vídeňané jej vybučeli, protože odcházel do nacistického Německa, kde byla kancléřova vražda oslavována (a také objednána).


Také Richard Strauss se objevoval, podobně jako Böhm, ve Vídni poměrně zřídka, a tak jako Karajan, i on se hádal se svým spoluředitelem Franzem Schalkem. Když Strauss žádal Schalkovo propuštění a jeho smlouva byla naopak prodloužena, vyvodil důsledky a šel sám. Intriky sehrály v „případu Strauss“ velkou roli. Nejhorší pro Strausse bylo totéž, co později pro Karajana: Že ho na jeho pozici vystřídal jeho protivník, který se stal jediným ředitelem Státní opery.

Nic se však nevyrovnalo odchodu Gustava Mahlera, proti němuž zinscenovali závistivci a frustrovaní pěvci bezpříkladnou kampaň (částečně antisemitskou), jež vyvrcholila tím, že mu nadřízené úřady zapověděly uvedení Straussovy Salome. „Jdu,“ napsal Mahler roku 1907 příteli, „protože už tu pakáž déle nesnesu.“ Později svá vídeňská léta bilancoval: „Ve Vídni musí být člověk nejdřív mrtvý, aby ho lidi nechali žít.“ Měl s tímto odhadem pravdu, po své smrti roku 1911 byl označen za dosud nejdůležitějšího ředitele vídeňské opery.
Předčasně odešel také roku 1984 Lorin Maazel, poté, co se nepohodl s tehdejším ministrem Helmutem Zilkem.
A teď odchází Holender. Bez skandálu. Bez poprasku. Bez intrik. Prosím, ve svých pamětech aspoň několik lidí urazil, ples v opeře několikrát označil za zbytečný, a útěchu může nalézt v tom, že ve čtvrtek při premiéře Tannhäusera, jeho premiéře na rozloučenou, se trochu bučelo. Avšak skutečné skandály vypadají jinak.

Co se to s Vídni stalo, když už odchod operního ředitele nevyvolá rámus? Ani operní fanouškové už ničemu nerozumějí.

****************************************************************************************

A jak vidí Holenderovo ředitelování různí vídeňští kritikové?

(výběr)
Kurier, 20.6.2010
Holenderovi se podařilo něco, co už nikdo nepovažoval za možné – zformovat výtečný soubor. Jeho chybou bylo, že nedokázal výdobytky éry Drese/Abbado spojit se svými vlastními přednostmi. Jeho předchůdci měli problémy se skladbou repertoáru, ten však měl intelektuálně i scénicky vysokou úroveň.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments