Odešel Edgar…

Edgar odešel. Ač to byl v mládí bouřlivák, pak dobrodruh a také (ale jen trochu) vrah, v půli své životní cesty se rozhodl radikálně změnit způsob života. Zbavil se špatné společnosti, tedy žen pochybné pověsti, hlavně jisté Tigrany. Když se však chtěl obrátit ke svým zdravým kořenům, zákeřná ženská zmijí pomsta mu zabránila vrátit se ke své první lásce – krásné a čisté Fidelii. Fidelia odešla zabita sokyní ve vrcholném okamžiku jeho životního prozření. A teď odešel i Edgar. Alespoň tedy z českých jevišť.
Giacomo Puccini: Edgar - Alžběta Vomáčková (Tigrana), Rafael Alvarez (Edgar) - DJKT Plzeň 2015 (foto Pavel Křivánek)
Giacomo Puccini: Edgar – Alžběta Vomáčková (Tigrana), Rafael Alvarez (Edgar) – DJKT Plzeň 2015 (foto Pavel Křivánek)

Prvního listopadového dne se Pucciniho Edgar rozloučil s plzeňským jevištěm. V Čechách vlastně žil trochu nastavovaný život. V české premiéře vstoupil na jeviště v Liberci a pak ho při operní přehlídce poznala i Praha. Opera vzbuzovala od počátku zvědavost, je málo nahrávána, uvážíme-li, že jejím skladatelem je jeden z nejúspěšnějších a nejčastěji uváděných operních skladatelů Giacomo Puccini. Edgar je trochu bolestným dítětem slavného skladatele, celkem totiž vypracoval dokonce čtyři verze, které postupně vždy s horečnatou nadějí na úspěch uvedl v letech 1889, 1891, 1892 a 1905. Přesto opera nikdy nedosáhla popularity zralých Pucciniho operních opusů, ba ani věhlasu jeho nejbližší mladší sestřičky Manon Lescaut z roku 1893.

Giacomo Puccini: Edgar - první vydání partitury (zdroj cs.wikipedia.org)
Giacomo Puccini: Edgar – první vydání partitury (zdroj cs.wikipedia.org)

Pro české operní milovníky představoval Edgar také naplněné volání po objevnější operní dramaturgii, která by se měla snažit zaplnit znalostní mezery světové opery, jež zde vznikly mezi roky 1948–1989. Edgar byl určitě částí tohoto splaceného dluhu. Přesto tento dluh, vezmeme-li v potaz jen období italské veristické opery, je stále obsáhlý. Český divák nezná Alfaniho Vzkříšení ani v posledních letech úspěšného Cyrana de Bergerac, který představuje jednu z nejvděčnějších rolí pro italského tenora, nezná Catalaniho Loreley (ale poznal alespoň La Wally), Cileovu Arlesanku (ale zná Adrianu Lecouvreur), z Giordanova díla jsme poznali Fedoru a Andreu Chéniera, ale výborná operní komedie Madame Sans-Gêne nebo středověká tragédie La cena delle beffe (Hostina posměváčků) jsou jen snem poučeného operního diváka. Ač se Leoncavallovi Komedianti stále drží v repertoáru českých divadel (zpravidla v tandemu s Mascagniho Sedlákem kavalírem) a jeho Bohéma byla opravdu příjemným překvapením ve Státní opeře Praha, skvělá další opera z bohémského prostředí kabaretu Zaza zůstává dostupná jen díky nahrávkám. Pucciniho opera Madama Butterfly patří k základnímu repertoáru, ale lyrická Iris Pietra Mascagniho, taktéž z japonského prostředí, zůstává zatím jen spekulací dramaturgie jako náhradní titul za japonskou tragédii gejši Čo-čo-san. Další Mascagniho tituly zůstávají v povědomí pouze jako slovníková hesla.

Pucciniho díla známe takřka kompletně, pouze jeho zajímavá prvotina Víly, která stejně jako Edgar vychází z romantické literární předlohy zpracované již veristickým hudebním stylem, nebyla na českých jevištích inscenována.

Giacomo Puccini (foto archiv)
Giacomo Puccini (foto archiv)

Z Ponchielliho díla žije na světových jevištích jen La Gioconda, ostatní opery se objevují jen výjimečně již pro spornější hudební kvality. A poslední skladatel z první garnitury veristů, Riccardo Zandonai, nabízí vedle slabších děl také čtyři mistrovské tituly – erotickou Conchitu (jakousi modernější verzi Carmen), středověkou Francescu da Rimini (jejíž kvality jsme poznali z přenosu Met v nedávné době), efektní Giullietu a Romea, která vychází z předshakespearovských látek, a baladickou operu podle proslulého románu Gösta Berling Selmy Lagerlöfové pod názvem I cavalieri di Ekebù (Pánové z Ekeby).

Seznam je to obsáhlý a nutí tak trochu k otázce, jak vyhovět diváckému vkusu a zároveň se příliš neopakovat. Zahraniční zkušenosti dosvědčují, že už zdaleka neuspokojí repertoár typu A-B-C, jak říkají Američané, tedy Aida – Bohéma – Carmen. Jistě je nesnadné sladit konzervativnější nároky předplatitelů na menších scénách a zároveň nabídnout méně známý titul. Ale je potřeba to zkoušet, protože jen tak je možné přitáhnout k opeře další skupiny diváků a zároveň dosavadní věrné publikum trochu „dovzdělávat“. Právě veristické operní opusy jsou diváky nejlépe přijímány – pro bezprostřednost a temperament hudebního zpracování i atraktivní děj.

Giacomo Puccini: Edgar - Alžběta Vomáčková (Tigrana), Rafael Alvarez (Edgar) - DJKT Plzeň 2015 (foto Pavel Křivánek)
Giacomo Puccini: Edgar – Rafael Alvarez (Edgar), Alžběta Vomáčková (Tigrana) – DJKT Plzeň 2015 (foto Pavel Křivánek)

Vraťme se k derniéře Edgara v Plzni. V obsazení Rafael Alvarez (Edgar), Lívia Obručník Vénosová (Fidelia), Alžběta Vomáčková (Tigrana), Jiří Kubík (Frank), Pavel Horáček (Gualtiero), pod taktovkou Jakuba Zichy a v hudebním nastudování Martina Doubravského, který provázel Edgara i v Liberci (stejně jako někteří sólisté), a v přítomnosti režiséra Martina Otavy dozpíval Edgar v úterý navždy (?). A ač to nebylo představení bez problémů, je třeba napsat: Čest jeho památce i dramaturgovi, který tento titul navrhl do plánu.

Mohlo by vás zajímat


5
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
5 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
5 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
HonzaB

Určitě velmi zajímavý výčet pozapomenutých oper italského verismu. Plně souhlasím, že by dramaturgům našich divadel (snad s výjimkou Ostravy) neškodilo trošku více odvahy a možná i fantazie (zde se třeba nabízí si nějak dramaturgicky “pohrát” s tematickou podobností Mascagniho Iris s Pucciniho Madame Butterfly). To se ale určitě netýká jen této kategorie oper, ale ještě ve větší míře třeba českým oper. Je jasné, že hlavním důvodem, proč se divadla obecně bojí nasazování méně známých titulů, je především obava z nedostatečné divácké odezvy (dané konzervativností českého operního publika). Otázkou ale je i to, zda za tímto není i jista pohodlnost divadel.… Číst vice »

fidelio

Já si myslím, že většině našich dramaturgů odvaha nechybí, ovšem jejich návrhy jsou často shazovány řediteli operních divadel, kteří se právě z obavy o ztrátu diváckého zájmu pohybují většinou v kategorii A-B-C.

Ctirad

Kdo někdy v nějakém divadle pracoval, ví, že dramaturg tituly pouze navrhuje, rozhodující slovo ve výběru titulů má šéf souboru (netýká se to jen opery) a ředitel divadla. Možná by bylo zajímavé udělat anketu mezi našimi dramaturgy (pokud je divadla vůbec mají)a zeptat se jich, jaké jimi navržené tituly se realizovaly a jaké nikoli. Ale celá ta otázka je poněkud složitější, protože dramaturg rozhodně nemá zodpovědnost za návštěvnost v divadle, ale ředitel určitě ano. A navíc – sebezajímavější titul může pohřbít špatná režie, nevhodné obsazení rolí a nedostatečné hudební nastudování.

Tom

Jedna věc je obava, druhá věc je reálná negativní zkušenost. Já myslím, že operní domy u nás nemají vůbec jednoduchou úlohu. Snahu sahat po neohraných titulech tu ale celkem vnímám, i když plíživou. Někde se to daří lépe, jinde méně. Přilákat nové publikum a neodradit stávající není snadné zadání. A pochopitelně, že má vliv řada dalších faktorů – zejména přitažlivost inscenace, obsazení atd. Možná bych ale polemizoval s názorem, že by divadlo mělo vzdělávat. Tady bychom měli být myslím ve formulaci specifičtější. Jistě že vnímání umění člověka sekundárně vzdělává, nebo tomuto procesu napomáhá. Tím kdo o této formě vzdělávání však… Číst vice »